YMCA nabízí mladým lidem možnost vycestovat na zkušenou do světa. Existuje řada programů, díky nimž můžete takovouto cestu podniknout. Jednou z nich je také pobyt v outdoorovém centru YMCA v britském Lakeside. Momentálně tuto příležitost využívá jistý Aleš, který je navíc velký psavec, takže máte díky němu možnost nahlédnout přímo do centra dění a třeba se pro takovouto cestu také rozhodnout.


Sobota, 5. dubna 2008 (T+31). Tvářil se dobře. Po podání ruky následovalo ihned podání piva. Fernando je ze Španělska a dnes má u sebe svou dcerku Holy z prvního manželství, které jsou dva roky. Holy nemá čas na ostych a hned nás vtahuje do svých her. Kreslíme, prohlížíme si časopisy s postavičkami hodně podobnými těm, které známe z televize z Čech – Teletubbies a učíme se jejich jména nazpaměť. Upsy Daisy, Maka Paka a Eagel Peagel jsou její nejvěrnější kamarádi. Má je dokonce v podobě plyšových hraček a musí je mít neustále při sobě. Je moc roztomilá. Čas nám tu rychle uběhl a my na hodinách na stěně vidíme, že už je čas k odchodu. Máme deset minut na cestu k autobusu.

Balíme se a oblékáme a Fernando nám nabízí nocleh. Že prý tu máme zůstat a zítra můžeme v našem cestování pokračovat. My mu děkujeme, ale už je nechceme déle obtěžovat. On ale opáčí, že jim to nebude vůbec vadit, když přespíme, že stejně ten autobus už nestihneme, protože nám už jistě ujel a ať si s ním radši v klidu dáme další pivo. To nás trochu znejistil. „No jistě,“ říká „hodiny na stěně se zpožďují o deset minut,“ a ukazuje nám správný čas v televizi. Na to my úprkem vybíháme z domovních dveří na ulici a ulicí dolů k hlavní silnici. Asi dvacet metrů ode dveří našich přátel zastavujeme a znovu pozorujeme náš autobus, který nám mizí z dohledu za zdmi domů. Smějeme se z nastalé situace a vracíme se zpět a nabídku na nocleh s vděkem přijímáme.

V neděli po snídani pokračujeme v objevování zdejšího ulverstonského okolí. Tentokrát jdeme více jižně až na kopec, zvaný Hoad hill, odkud je nádherný výhled. Posvačíme, ale dlouho se nezdržujeme, protože je tu dost větrno a vidíme, že se blíží sněhová bouře. Cáry šedobílých mraků, spadajících až na zem, vrcholy hor, chvíli před tím ještě viditelné, se nyní halí v neprůhledné mlze a nad mořem prší a je vidět duha.

Opravdu živelné aprílové počasí!

Úterý, 8. dubna 2008 (T+34). Jako každé ráno probíhá stejná ranní rutina. Probuzení před osmou hodinou, snídaně a do práce. Tentokrát však ne. Při snídani jsem se ani pořádně nestačil zakousnout do zdravých cereálií, když se ozvala požární siréna. Skoro každý týden zde probíhá požární cvičení, ale tentokrát to bylo naostro. Poplach! Šéfkuchař Ben nechal v kuchyni zapnutý toustovač, až se tousty spálily a hustý kouř stoupal až ke stropu, čímž sepnulo požární čidlo a poplach byl na světě. S šibalským úsměvem stál ve dveřích kuchyně, pohupoval se na špičkách a pozoroval, jak osazenstvo jídelny opouští budovu a míří ke shromaždišti na parkovišti.

Takže vlastně ani o pořádný požár nešlo, ale když už byl poplach vyhlášen, muselo vše proběhnout, jak jinak, než podle pravidel až do konce. Byly rozděleny úkoly. Několik lidí obléklo reflexní vesty, dva z nich se šli postavit k bráně na příjezdové cestě, jeden si odškrtával jména v seznamu pracovníků centra a další rozděloval již zapsaným pracovníkům úkoly.

Po dvojicích jsme chodili zkontrolovat přidělené místo v komplexu budov. Vše bylo samozřejmě v pořádku, ale jako ranní rozcvička to docela ušlo.

Středa, 9. dubna 2008 (T+35). Ráno jsme s Davidem od Johna dostali každý po jednom listu sponzorů našeho pochodu z Keswicku do Barrow. Naším úkolem je obejít známé a zeptat se jich, zda nás chtějí sponzorovat. Tedy nás. To není přesné. Vytěžené peníze poputují na charitu. Ale to pouze v případě, že každý z nás pochod dokončí. Dostane certifikát a s ním poté obchází své sponzory, kteří se mu dříve upsali, a sklízí slíbené obnosy.

Čtvrtek, 10. dubna 2008 (T+36). Krupobití. Byl jsem naštěstí v jedné z budov, když se přihnala pořádná průtrž mračen. Trvalo asi deset minut, než skončila, ale potom bylo všude kolem bílo. Jako v zimě, jen s tím rozdílem, že to nebyl sníh, ale docela velké kroupy. Po půl hodině po nich nebylo ani stopy. Jako by si příroda zkoušela co dokáže. Stará paní Zima ještě, a snad už naposledy, dává znát mladému Jaru, že se své vlády nevzdá jen tak.

Odpoledne jsem měl svůj první kurz s Eileen, lektorkou angličtiny zdejšího centra. Takže teď mám kurzy rovnou dva. V úterý v ulverstonské knihovně a ve čtvrtek tady v centru. Ač s podivem, lektorkám rozumím takřka všechno. S nimi se dá mluvit, ne jako s australskými, novozélandskými nebo jihoafrickými Gappies. Ti nedávno přijeli a stráví tu půl roku. Ještě jsou v tréninku, ale brzy začnou pracovat jako instruktoři, a tím získají praxi pro své další zaměstnání.

Pokud jsem to dobře pochopil. No a ti mají zase odlišný dialekt a ještě k tomu se baví převážně ve slangu a to už jsem pak mimo úplně.

Pátek, 11. dubna 2008 (T+37). Probudil jsem se s bolestí břicha. Tak špatně od žaludku mi už hodně dlouho nebylo! Zkusil jsem jít do práce, ale po dvou hodinách strastiplné činnosti mě Eileen posílá spát. Jsem totálně vysílený, skoro se ani nedokážu převléknout a dobelhat do postele. Mám zimnici a nemůžu usnout, natož něco sníst. David mi přinesl oběd do chatky, ale jen jsem ho ucítil, bylo mi znovu zle. A tak jsem tam tak ležel a moje tělo se rozhodovalo, jestli zvládne vstát a dojít na záchod, nebo nezvládne a zůstane ležet se zimnicí pod dekou, až jsem z toho nakonec usnul. Spal jsem až do večera. Bylo mi líp, jen jsem byl jako omámený. S tupým výrazem jsem seděl na posteli a koukal z okna a pozoroval prodlužující se stíny vzdálených stromů na protějším břehu jezera, než jsem šel znovu spát.

V sobotu už bylo zase všechno v pořádku, bylo mi dobře a mohl jsem znovu něco sníst.

Pondělí, 14. dubna 2008 (T+40). Jammie dnes podala měsíční výpověď. Myslím, že proto, že odešla její spolubydlící a kamarádka Eve. Jammie však říká, že se tu prostě necítí šťastná, což však s odchodem Eve docela koresponduje. Eileen to nebude mít lehké. Nejprve odešla Eve, nato odchází Jammie a ještě ke všemu Ashley je už delší dobu těhotná, takže odejde co nevidět taky. A já? Já už taky brzy zmizím.

Pátek, 18. dubna 2008 (T+44). Dnes přijela posila z jiného centra YMCA z New Castelu Clare a Nik. Byl jsem jim Johnem Kinleyem představen jako Hemiš, za což sklidil úsměvy nás ostatních. S omluvou, že mě častoval irským jménem mě uvedl v pravém světle jako Alexe. Už jsem si zvykl na lecjaké zkomoleniny mého jména, ale Hemiš je úplná novinka. Clare je přidělena do našeho týmu a Nik jde pracovat do kuchyně.

U večeře si k našemu stolu přisedl Christopher, jeden z místních instruktorů, a po uvítání nám nabízí účast na laserové přestřelce v Barrow. Nakonec, proč ne? Trochu odreagování v jiném prostředí a ještě ke všemu, alespoň pro mne, nevšední zážitek. S díky nabídku přijímáme.

Před recepcí na nás čeká jeden z těch větších autobusů a po chvilce úzkými klikatými silničkami, a pro mohutnost vozidla občas s velkými obtížemi v zatáčkách, z centra odjíždíme.

Po příjezdu do Barrow vcházíme do hotelu, kde se má hra konat a početná skupina Gappies bez zaváhání ihned zaměstnává barovou obsluhu. Zvláště někteří si s pitím žádné servítky nedělají.

Zatímco já měl jedno pivo značky Guiness za 2.80 liber, Gappies si stihli dát několik 85% velkých panáků absintu a někteří ještě pivo či víno k tomu. A to všechno za deset minut, po kterých na Chrisův pokyn míříme do druhého patra hotelu, kde nás už očekává instruktorka a ve stručnosti nám vysvětluje pravidla boje. Náhodně nás rozdělili do skupin, rozdali vesty a zbraně a my za zvuků k boji motivující hudby vbíháme do patrové arény plné temných zákoutí a spletitých uliček. Každý sám probíhá bludištěm, mapuje terén a vybírá vhodnou startovní pozici, jelikož hlas z reproduktorů odpočítává vteřiny do začátku. Akce! Většina z nás hraje tuto hru poprvé, takže první část vypadá docela komicky. Každý splašeně pobíhá a střílí po komkoli, na koho narazí. Ať už jde o přítele či nepřítele. Vesty jsou opatřeny čidly svítícími barvou týmu. Laserovou puškou musíte mířit právě na tato čidla, do kterých když se strefíte, všechna nepřítelova čidla se rozblikají a on je na několik vteřin vyřazen z boje – nemůže střílet ani být znovu zasažen, dokud čidla znovu všechna nesvítí.

Postupem času začíná hra nabírat obrátek. Šikující se družiny obsazují výhodné pozice a zpoza barikád odráží útoky nepřátel. Anebo ve skupinkách po dvou i po třech pročesávají okolí. Po chvíli týmové obrany vybíhám do tmavých uliček obhlédnout situaci na bojišti. Slyším jen vzdálené výkřiky bojujících a temně dunící hudbu z reproduktorů. Nikde nikdo. Opatrně procházím labyrintem a rychlými pohyby se zbraní zapřenou o rameno a okem na mušce nahlížím do možných úkrytů nepřátel.

Při jednom takovém rychlém nahlédnutí jsem náramně polekal spoluhráčku, která ve skrytu očekávala příchod nepřítele z opačné strany. S výkřikem vyděšeně mávala zbraní ve vzduchu, což jsem jí chvíli stejnou měrou oplácel, než jsem se vydal dál.

Dianu, jedno děvče z Gappies, která se ještě před chvílí tolik kamarádila s barovou stoličkou dole v hotelu, potkávám sedící na zemi opřenou zády o zeď v jedné části arény a malátně kroužící zbraní, pokoušeje se bez valného úspěchu zamířit. Znovu se opatrně, se zády u zdi, pohybuji uličkami a ostražitě nahlížím za každý roh, když v tom zpoza rohu protější strany uličky vystupují tři temné siluety osvětlené pouze rudou září čidel a bez sebemenšího zaváhání postupují rázným krokem proti mě. Profíci! Nemám kam utéct, proto pálím hlava nehlava, ale není mi to nic platné a už blikám jak vánoční stromeček.

Sobota, 19. dubna 2008 (T+45). Dnes jsme se stěhovali z našich malých ubikací v chatkách do prostornějších pokojů v Sommerwell. Je to z toho důvodu, že zítra přijedou vojáci z armády a budou naše chatky čtrnáct dní rekonstruovat. Budou nejspíš pracovat i na jiných místech v centru.

Po přestěhování a vybalení všech věcí a po večeři vyrážíme na Lucasovo pozvání na návštěvu do jeho nového domu, který si pronajal a zařídil a v týdnu dokončil úpravy interiéru. Byli jsme uvítáni připraveným panákem bylinného holandského nápoje, počemž mu předáváme lahev dobrého vína a kvalitního piva. Hostitel nás provedl po vkusně zařízeném domě, pustil hudbu z gramofonu a usadil nás před plápolající oheň v krbu.

David po chvíli konverzace diplomaticky zavedl řeč na pochod z Keswicku do Barrow a naše listy sponzorů, načež Lucas podepisuje oba dva, a přispívá tak 5 liber každému z nás. Po chvíli přišly ještě dvě návštěvy, které nás také podporují malým příspěvkem. Mezi řečí jsem se dozvěděl, že tu mám pár dní volna, tak si musím promyslet, co s nimi ještě udělám.

Je už docela pozdě, když se hodláme k odchodu. Lucas nám však nabízí nocleh u něho v podkroví a ráno že se s ním můžeme vrátit do centra autem, čemuž, znaveni, neodoláme a s nabídkou souhlasíme.

Po nedělním obědě v centru znovu zvedáme kotvy a jdeme na Gummers how, horu, zvedající se od protějšího pobřeží jezera. Je to největší nejbližší vrchol, ale jelikož je na druhé straně jezera, vzdálenost po souši není právě nejkratší. Po cestě David nadhodil, že by jsme si to mohli zkrátit převozem z Windermeere, kotviště výletních lodí a konečné stanice parního vláčku. Jdeme se tedy podívat na časy odjezdů lodí. Štěstí stojí při nás, převoz zrovna připlouvá, když přicházíme, a tak během tří minut odjíždíme.

Z vrcholu je úchvatný pohled. Mraky plují rychle oblohou, mrholí, občas i vykoukne slunce, osvětlujíc svými paprsky třpytivou hladinu jezera pod námi. Vzdálené siluety hor se utápějí v mlžném oparu a jejich vrcholy splývají s šedou oblohou. Škoda jen, že není jasné počasí a více času. Spěcháme dolů abychom stihli večeři v YMCA.

Středa, 23. dubna 2008 (T+49). Koukám z okna, abych napsal, jaké je tu počasí, a co nevidím, černocha v zimní bundě! Připomnělo mi to starý barometr s bílou panenkou a černým panáčkem s deštníkem. Dnes tedy černý panáček v péřovce a počasí sedí. Je mlhavo, ale už neprší a možná bude i svítit slunce, a to se pak vydám na plánovaný výlet. Musím sledovat dění za oknem a čekat na nějakou tu panenku.

Mám dnes Day off, což znamená den volna, tak si nějaký ten výlet můžu dovolit. Zatím se věnuji dohánění všelijakých restů z dřívějška, jako třeba psaní deníku a e-mailů, kolekcí podpisů na listě sponzorů a dalších věcí.

Po obědě svítí slunce a já jdu západním směrem na krátkou procházku po zdejších kopcích. Uprostřed lesa, skoro na vrcholu jednoho z kopců, jsem zaslechl zvuk proudového letadla, foťák držím v ruce s okem na hledáčku a objektivem vzhůru k obloze skrze větve odhaduji možný přelet stíhačky.

Je to otázka pár vteřin, kdy dvě stíhačky s ohlušujícím řevem prolétly přímo nade mnou. Ten přechod z klidu tichého lesa pod drásající řev trysek letounů je natolik veliký, že jsem jím doslova paralyzován a jen přikrčen pomalu rozdýchávám proběhlou situaci. Na nějaké stlačení spouště jsem se ani nezmohl. Holt, zase body pro armádu a má trofej, v podobě fotografie, v nedohlednu.

Sobota, 26. dubna 2008 (T+52). Je sobota a s Davidem se vydáváme na další výlet. Směřujeme do Keswicku, města v severní části Lake District. Jako vždy nejprve musíme pěšky do Newby Bridge na autobus. Cestou nám znovu přeje štěstí a potkáváme historický parní vláček, směřující do Windermeere.

Už zde čeká jeden fotograf připravený průjezd vlaku zachytit. V rychlosti vytahuji z brašny svůj aparát a přidávám se. Fotografuji z mostku a nechávám se na pár vteřin zahalit hustou párou z komína vláčku.

Vlaková i autobusová jízdenka zde stojí na české poměry dost peněz, proto zakupujeme jednodenní jízdenku po celém území Lake District za 9.50 liber, což je pro nás momentálně nejvýhodnější řešení.

Z Newby Bridge pokračujeme do Ambelside, města v nejsevernějším cípu jezera, odkud nám autobus odjíždí až za třičtvrtě hodiny, proto se jdeme podívat do zdejšího impozantního kostela, který, jak zjišťujeme, je příjemně vytápěný. Právě když přicházíme zpět na autobusovou zastávku, z dálky zjišťujeme, že autobus s číslem 555, tedy trasa Lancaster – Keswick, zde již stojí. Utíkáme a stíháme ho na poslední chvíli. S ulehčením, že nebudeme muset čekat další hodinu na příští autobus, usedáme a těšíme se z výhledu patrového autobusu.

Po chvíli jízdy však s úlekem zjišťujeme, že jedeme sice správnou linkou, avšak ne do Keswicku, nýbrž do Lancasteru! Což nám potvrzuje i sám řidič, kterého se ptáme. Na příští zastávce tedy vystupujeme a vracíme se zpět do centra města.

Následujícím „správným“ autobusem se dostáváme konečně do Keswicku. Tam procházíme pár obchodů a pokračujeme ke Castlerigg Stone Circle, kamennému kruhu nad městem, vybudovaným nejspíše v letech 2500–1300 př. n. l. Pršelo a bylo zataženo, tak zde naštěstí nebylo moc turistů a já mohl v klidu dokumentovat.

Pondělí, 28. dubna 2008 (T+54). V neděli jsme se znovu stěhovali. Tentokrát do Lodge two, tedy druhé velké chaty, která svým vnitřním vybavením i zevnějškem spíše připomíná patrový rodinný dům. Je jich tu celkem pět. Nevím z jakého důvodu nás znovu přesídlují, ale tentokrát je to dost mizerně organizováno. Kdyby o tom, jen tak mimochodem mezi řečí, Davidovi neřekla jedna instruktorka, dozvěděli bychom se o tom až kdoví kdy.

Po obědě tedy balíme a znovu přesídlujeme. Zjišťujeme, že jsme prvními obyvateli, a tak si vybíráme jednolůžkové pokoje. Ty jsou tu jen dva, potom jedna místnost se čtyřmi postelemi a jedna velká místnost s osmi místy na spaní. Dvoje toalety a sprchové kouty a kuchyň nepočítám.

Ještě jsme si ani nevybalili, když přichází další instruktor, který nás upozorňuje, že s námi v chatě budou nejspíš nocovat ještě dvě instruktorky. Jdeme se tedy ujistit, jestli je to pravda na recepci. Je to pravda. Vracíme se zpět abychom jim pokoje uvolnili, když je potkáváme, jak se stěhují do vedlejší malé chatky pro osm lidí.Oznamujeme jim, že jim své pokoje přenecháme a že se nastěhujeme do malé chatky místo nich. Ony ale nesouhlasí, že prý budou zde. Tím lépe pro nás, myslíme si. To však ještě netušíme, že tu strávíme pouze jednu noc. Milé dívky si to přes noc rozmyslely a my se druhý den, tedy dnes, znovu stěhujeme.

Úterý, 29. dubna 2008 (T+55). Dnes má Eileen rozvernou náladu a celé dopoledne mě obviňovala z deště, který začal, zrovna když jsem přicházel do Netopýří jeskyně. Večer, když se vracíme z kurzů angličtiny v Ulverstonu a míříme k naší chatce, nás vyděsily dvě dívky skrývající se ve stínu dveřního výklenku. Se sykotem a prstem na ústech nás ponoukají k tichosti a prosí nás, abychom je na chvíli ukryli u nás v chatce. Zaskočeni je vpouštíme dovnitř. Ony přiskakují k oknům a pozorujíc cestu nám v rychlosti vysvětlují situaci.

Představují se jako Christina a Charlotte. Jsou tu na firemním teamingu a teď se tu skrývají před šéfy, které před chvílí strašily bušením na okna jejich chatky. S Davidem nevěřícně pozorujeme odehrávající se děj. Jak se dívky rychle objevily, tak rychle i zmizely. S díky opouštějí chatku, naposledy ještě zabuší na okno, zamávají a mizí ve tmě.

Středa, 30. dubna 2008 (T+56). Včera se mě Eileen ptala, kolik dní volna mi ještě zbývá. Od Lucase jsem se dozvěděl, že můžu počítat se dvěma dny volna za každý odpracovaný měsíc. Jeden den jsem už vyčerpal, zbývají mi tedy ještě tři. Jelikož jsme v týmu jen tři a máme tak práce nad hlavu, zeptal jsem se Eileen, kdy by se jí hodilo, abych si volno vybral. Mám volno dnes a zítra.

Jsem tu už bezmála dva měsíce, ale na pravý anglický čaj si ne a ne zvyknout. Mám rád silný černý čaj, jakož i mléko, ale dohromady mi to nedělá dobře. Dívky z týmu se mě sice snažily tuto mou slabůstku pomoci překonat tím, že mi i přes mé výslovné přání, nepřidávat mléko do čaje, do čaje mléko většinou přidávaly. Ale ani to nepomohlo a anglický čaj pro mne zůstane asi ještě dlouhou dobu, společně s většinou zdejších polévek „exotické chuti“, jednou z mála zdejších pochutin, které nepřiložím do svého oblíbeného jídelníčku.

Aleš Jakubec