V následující rubrice vám přibližujeme významné osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalším pamětníkem je Miki Erdinger – jedna z nejvýraznějších osobností novodobé české Ymky, letos oceněný za svou práci a přínos Ymce. Miki je členem a dobrovolníkem YMCA od roku 1994. Vedl tábory, byl předsedou českého Ten Singu, členem výboru YMCA Krabčice, předsedou Ymky DAP, členem Evropského výboru pro práci Ten Singu, místopředsedou YMCA v ČR, vedoucím ICM Praha, generálním sekretářem, členem ústředního výboru a od roku 2013 do letoška hospodářem YMCA v ČR.


Jak Ten Sing získal Mikiho pro Ymku
Úplný začátek? Sjezd Evangelické mládeže v Čáslavi, rok 1993. Mně bylo tehdy čerstvých 14 a jel jsem na svůj první sjezd. A tam byl v pátek večer koncert Ten Singu Norsko a Ten Singu Praha pod vedením Radima (Žárského, pozn. red.). Byla to úplně první generace Ten Singu Praha. A mě to úplně dostalo, pamatuju si, jak jsem si tam nabral letáčky o Ymce a o Ten Singu, přijel domů a byl jsem úplně paf… Rodičům jsem o tom pořád vykládal, jak to bylo super a jak je to skvělé, a že bych to chtěl dělat taky. A rok na to, v roce ´94 byly velké oslavy 150 let Ymky, které probíhaly v Paláci YMCA, a naši mě tam vzali. Tam jsem byl na koncertě Ten Singu Praha v tělocvičně a hned potom jsem ještě šel na koncert Ten Singu Companie, který byl v zasedačce za hospodou. Oba ty koncerty byly super a chtěl jsem to zažít taky. Vlastně tady jsme se potkali s lidmi z Ymky. S panem Drápalem, s Michalem Šourkem, se Zdenou Šerou (pozn. zaměstnankyně YMCA Europe, měla na starosti pobyt norského Ten Singu v ČR) a dalšími. Mně bylo už 15 – a říkal jsem si, že přece nebudu jezdit do Prahy, kam to bylo hodinu vlakem a že si založím svůj Ten Sing. Nejdřív mě táta poslal na nějakou akci Ymky do Okříšek u Třebíče, kterou organizovali Jana Vysoká, teďka Žárská – a Pavel Horký.

Už v tom roce ´94, při 150letých oslavách, se upeklo, že přijede Ten Sing Norsko do Krabčic udělat koncert v místním kulturním domě a udělá nějaké školní koncerty v Roudnici nad Labem. To proběhlo na podzim 1994. A Norové potom udělali víkendovku „Děláme Ten Sing“, ať si to vyzkoušíme. A tam tehdy přišlo třeba nějakých 25 lidí. To nebylo úplně málo na vesnici. A v únoru ´95 jsem poslal pozvánku všem, kteří tam byli: "Ahoj, účastnil ses na podzim víkendového semináře o Ten Singu a nyní chceme dělat Ten Sing taky. A tak přijď…" Skvělý bylo, že zázemí nám dal evangelický sbor, který nám věnoval půl baráku k užívání.

Během jara 1995, kdy jsme tady zkoušeli něco jako ochotnické divadlo a tančili čaču a zpívali Veď mě dál, Pane, do svého království, se domluvilo, že přijedou dvě Norky na desetiměsíční dobrovolnický pobyt a pomůžou nám Ten Sing rozjet a ukázat, co to vlastně je. To byly tensingářky Marit a Gro (Marit Gunnes a Gro Rinaas) z Norska, které byly prostě neuvěřitelné. Jim bylo 20, 19? Fakt to byly mladé holky, každá byla úplně jiná, ale tomu krabčickému Ten Singu si myslím, že to opravdu moc pomohlo. První velký koncert společně s nimi jsme měli v roce ´96, někdy v květnu, červnu v Roudnici nad Labem v kulturáku. Bylo nás možná i 30. Svého času byl krabčický Ten Sing docela dlouho o 30 lidech.

Mám rád, když něco dělají lidi dohromady a je to zábava. Já vždycky říkám, že mám štěstí, že vlastně neumím moc zpívat a neumím moc hrát na nějaký hudební nástroj, takže jsem nikdy nemohl mít svoji kapelu. A proto mně Ten Sing saturoval moje pódiové a hudební touhy.

Miki tensingovým hodnostářem
Přirozeně jsem byl kontaktní osobou krabčického Ten Singu – a tím pádem jsem se stal zástupcem v Českém výboru Ten Singu. No a postupně jsem se stal členem výboru českého Ten Singu, nějaký čas jsem byl jeho předsedou, než vznikla YMCA DAP, takže to znamená někdy na konci devadesátých let jsem byl předsedou ČVTS – a tím pádem jsem se stal delegátem v Evropské tensingové skupině. Několik let jsem jezdil na ETS Conference (Evropská tensingová konference) za český Ten Sing. A pak se to přehouplo v Ymku DAP, když došlo k transformaci Ymky v roce 2000. Tehdy jsme s Radimem Žárským a s Mrožem Radkem Hlavsou založili DAP, což byl přerozený ČVTS. YMCA DAP zastřešovala Český výbor Ten Singu, tensingový tábor, různé ty Know how semináře, festival, to byly takové základní věci. Mělo to ještě výhodu, že jsme tehdy dostali do vínku nemalé peníze z výdělku ymkařského festivalu v Litomyšli v roce 1999. Svoji tensingovou kariéru jsem zakončil v roce 2002, kdy bylo velké turné do Norska, předtím tensingový tábor. Tam jsem byl hlavní vedoucí a měl jsem to celé na starost – a pak už jsem měl pocit, že jsem starý a už jsem toho aktivního tensingování nechal.

Miki ymkařem
Byl jsem za DAP v Ústředním výboru Ymky v ČR, chodil jsem tam, rozkoukával jsem se, ty tensingové oči se mi víc otevřely ymkařsky a začal jsem si uvědomovat, že YMCA není jenom Ten Sing. V roce 2004 jsem se stal místopředsedou Ymky v ČR. Poté, co tehdejší generální sekretář oznámil, že bude odcházet a přišel za mnou, jestli to nechci vzít, jsem rezignoval na funkci místopředsedy. Už ani nevím, jak dlouho jsem se rozhodoval. Nastoupil jsem po Štěpánu Hejzlarovi s tím, že on končil k 31. 12. a já jsem nastoupil tři měsíce předtím, zaučoval jsem se. V roce 2006 jsem se stal generálním sekretářem. Mně bylo v té době čerstvých 27 a v Evropě mi leckteří nevěřili, že v tom věku můžu být generální sekretář. :-)

Miki generálním sekretářem
Nedlouho po tom, co jsem nastoupil, proběhla jedna věc, která vlastně není vůbec vidět, ale byla dost zásadní. Šlo o narovnání vztahů s Evropskou aliancí YMCA. Vzhledem k transformaci Ymky a odejití Jany Vohralíkové, se strašně pokazily vztahy s Evropskou aliancí. Oni se chtěli kamarádit s ní a ne s námi. Úplně si pamatuju, jak se mě tehdejší předseda evropské Ymky Peter Posner ptá: „Co máme udělat, abychom zase byli kamarádi?“ To byla taková první velká věc, že se podařilo vztahy narovnat, napravit a dokonce jsme pak měli Štěpána Černého mnoho let i ve výboru evropské Ymky. Myslím si, že teď je to úplně v pohodě a dnes už se ani neví, že něco takového bylo. A v roce 2008 a 2013 jsme se už aktivně zapojili do YMCA Europe Festivalu (narozdíl od roku 2003). Pro mě to tehdy bylo úplně radostné. Po Praze jezdila ymkařská tramvaj zdarma s logy Ymky (City Action 2008, pozn. red.), byly happeningy na různých náměstích v Praze.

To jsme organizovali jako česká YMCA a bylo to velké. Bylo tu 6 000 lidí, pro které bylo potřeba zorganizovat program na několika náměstích, různá pódia, různé koncerty. Doteď si třeba pamatuju, jak jsem sháněl helium, aby se mohlo nafouknout asi 1500 balonků a kontaktoval Správu letišť, jestli můžeme vypustit z náměstí Míru 1500 balonků do vzduchu, jestli to nevadí leteckému provozu. Takové vtipnosti jsme řešili. Myslím, že to byla velká věc, která se podařila, a dodala nám energii i sebevědomí, že leccos jako česká YMCA zvládneme.

A na závěr mého působení se objevila další velká věc. Řekněme vnitřní. Začínali jsme rozjezd celého školicího systému Ymky (pozn. Systém vzdělávání a Výchovně vzdělávací program YMCA). Řešili jsme, jak moc to bude povinné, a tehdy s Andreou (Gröschlovou, někdejším sekretářem pro programy a vzdělávání YMCA v ČR) jsme připravovali první moduly, jak to bude vypadat, jaká budeme mít školení, kdo všechno se jich musí účastnit, aby to prošlo přes ústřední výbor, protože lidé nechtějí mít nic povinného… To začínalo, když jsem se ve funkci generálního sekretáře chýlil pomalu ke konci (Miki byl generálním sekretářem do roku 2011, VVP byl schválen v roce 2011, Systém vzdělávání v roce 2015, pozn. red.).

Miki ymkařským hodnostářem
Dal jsem si dva roky úplně pauzu, byl jsem členem Ymky, mimochodem kromě DAPu jsem byl dlouho členem i Brna, protože jsem pro Brno dělal přes dvacet let dětské tábory (na Blažkově, pozn. red.). V roce 2013, po dvou letech od konce ve funkci generálního sekretáře, jsem se rozhodl, že budu kandidovat zase na statutára velké Ymky. Mě YMCA strašně moc naučila, jsem ji vděčný za hodně, i za to, že jsem teď farář.

A stává se mi, že jsou lidé překvapení, jak jako farář třeba trochu rozumím rozpočtu, účtům, dokladům, dotacím. A já jim říkám: „To mě naučila Karolína!“ (Karin Soudková, hlavní účetní YMCA v ČR, pozn. red.). Jako generální sekretář jsem intenzivně věděl všechno o Ymce, měl jsem ty spojitosti, historickou paměť. Proto jsem si říkal, že bych to měl Ymce vrátit, když mi tolik dala. A tak jsem se jako dobrovolník vrátil do funkce statutára.

Čemu YMCA Mikiho naučila
Jednak ekumenické otevřenosti. To úplně brutálně, protože jsem z klasického, tradičního evangelického prostředí. Já jsem šel díky Ymce studovat teologii a jsem farář. Stal jsem se farářem, aniž bych to čekal a plánoval. Přestože jsem z farářské rodiny, může za to YMCA, může za to Ten Sing. To bylo to podhoubí, které mně přivedlo ke studiu teologie ve chvíli, kdy jsem ještě studoval sociální práci na fildě. Asi bych měl správně říct, že mě tak povolal Pán Bůh, ale asi mě spíš tehdy poslal na sjezd mládeže a tam to všechno začalo a pak se to nějak vykrystalizovalo. YMCA mě naučila přijímat i odlišnosti, naučila mě být trošku civilní v tom zvěstování evangelia. Míň používat ty naše evangelicko-křesťanské termíny. Já třeba téměř nepoužívám slovo Spasitel. Používám zachránce, protože Spasitel lidem nic neřekne, co to je. Když jsi aktivní v Ten Singu nebo v Ymce, tak tě to naučí zodpovědnosti k životu, zodpovědnosti ke společnosti, zodpovědnosti obecně. A YMCA mě naučila – a asi se to potkalo i s mojí povahou – nebát se dělat věci.

Na co by si měla YMCA dát pozor…
YMCA má bohužel jeden nešvar, který mají i církve a jiné neziskovky – podáš jí prst a urve ti ruku. My chceme, aby se ti lidé stávali našimi členy, aby se ztotožnili a pak převzali zodpovědnost. A vlastně jsou lidi, kteří si chtějí jenom v dobrém užívat aktivit, ale my se je hned snažíme zpracovat a předat jim to – což je ale dobře, jinak by YMCA úplně nemohla fungovat – ale vlastně to pak způsobuje unavenost a vyčerpanost některých lidí a je to vidět na některých kolektivních členech, že se už vyčerpali. Taky si myslím, že dlouhodobé ymkařské nebezpečí je ta naše roztříštěnost – sice je skvělé, že má YMCA širokou paletu svých možností, ale tím pádem je hrozně roztříštěná. A ještě mě napadlo jedno, ale to je takové nebezpečí, které možná už taky není zas tak velké, jak bývalo: že se některé církevní aktivity schovávaly pod Ymku jenom kvůli pojištění, kvůli penězům. To mně vždycky přišlo trošku škoda. Vždycky jsem bojoval proti tomu, že se něco dělá POD Ymkou.

Jací jsou Ymkaři podle Mikiho?
Jsou rozdílní, ale myslím si, že je jim společný nějaký tah na branku. Nějaká touha něco dělat pro druhé. A nenechají se jen tak zviklat a odradit. Pak teda mají taky to, že jsou fakt hodně zaměření na ten svůj lokál. Najít mezi ymkaři lidi, kteří jsou schopni vidět Ymku celorepublikově, těch moc není. Řekl bych, že ani všichni členové ústředního výboru ten rozhled nemají. A pak mně přijde dobré, že v Ymce jsou až na výjimky lidi schopní dojít k nějaké shodě. Někdy se třeba něco tříbí, ale nakonec se vždycky nějak dohodneme. Neuvědomuji si, že by bylo moc lidí, kteří by z Ymky odešli nějak znechuceně. Myslím si, že ymkaři jsou většinou fajn, milí a usměvaví lidé. A nemyslím to jako klišé… Prostě je to hezké s nimi být a jsou spolu rádi.

Já a YMCA… nevím, jestli mě položí do rakve s tím trojúhelníčkem na saku, ale je to klidně možné. Mám to tak, jak to vždycky říkal Pavel Hlaváč: „jednou ymkař, vždycky ymkař“…

Zdroj: rozhovor 23. 11. 2024, Praha vedla Julie Bergerová, redakčně upravila a zkrátila Alžběta Čechráková, foto: J. V. Hynek a archiv M. Erdingera