Ahoj, tady zase Zuzka, hlásící se z Curychu! Pro ty, kteří četli můj předchozí článek, který, řekněme, odstartoval můj roční dobrovolnický pobyt v rámci programu European Solidarity Corps (ESC) ve Švýcarsku, tady mám ještě jeden. Tento článek už však naopak shrnuje celou moji roční zkušenost. Dává tím mému zážitku i symbolické ukončení a příležitost si rekapitulovat několik důležitých momentů mého pobytu a šanci se se Švýcarskem rozloučit předtím, než se vrátím domů do Česka.


Když jsem odjížděla, nedokázala jsem si pořádně představit, jaké to bude být pryč na celých dvanáct měsíců ode všeho a ode všech co znám. Bála jsem se, a i když jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si ani zdaleka vysnít všechna ta velká i malá dobrodružství a výzvy, které mě měly v následujícím roce čekat. I přes všechny nejistoty jsem však věděla, že to zvládnu a bude to úžasné. A ono opravdu je! A vsadím se, že ještě lepší, než si teď vy sami představujete.

Už od prvního dne začala má cesta rozvoje a vzdělávání se a hrdě mohu říct, že doteď neskončila. Když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, každý den se stává v určitém ohledu výzvou, která přináší příležitost se něčemu novému naučit a porozumět. Proto ať už šlo o socializaci, zajetí se v nové práci, objevování země a kultury anebo třeba osamostatnění se a zvyknutí si na nově nabytou svobodu, ale i zodpovědnost, kterou přináší, vždy jsem na sobě pracovala, a to ať už vědomě či nevědomě. Co se kompetencí týče, získala jsem za ten rok nové schopnosti, dovednosti a zkušenosti z různých oblastí. Většinu z nich přirozeně díky své práci v dětské herničce, kavárně, pomocí plánování a organizování různých eventů ale i třeba kancelářskou prací. Zároveň jsem ale prošla i různými školeními a kurzy (například kurzem první pomoci nebo intenzivním jazykovým kurzem), které mě taktéž v mnoha oblastech vzdělaly a posunuly. Zpětně teď vidím, jak velký vliv tento rok na mé vzdělání a charakter měl a jsem si jistá, že na něj nikdy nezapomenu.

Mít kolem sebe hodně kamarádů a neustále něco podnikat je můj životní styl, který mě naplňuje a dělá mě šťastnou. Nebudeme si ale lhát, ze začátku jsem se cítila trochu osamoceně. Rychle mi totiž došlo, že neuvidím svou rodinu a své kamarády opravdu dlouhou dobu a začít se všemi lidmi co tu potkám budovat vztahy od nuly, bude vyčerpávající a náročné. Ale i pro tuhle zkušenost jsem sem přijela. Takže hluboký nádech a dala jsem se do toho. Od prvního dne jsem tedy pozitivně a s úsměvem vkročila do nové kapitoly mého životního příběhu a začala budovat svůj „švýcarský“ život, sbližovat se s kolegy, získávat nové přátele a objevovat, co vše mi tato země nabízí.

Prvního tři čtvrtě roku jsem bydlela u hostovské rodiny (manželů Susanny a Jürga s již dospělými dětmi), kteří mě s otevřenou náručí ihned přijali a poskytli mi místo, které jsem mohla po dlouhou dobu nazývat domovem. Zároveň se mi díky nim dostalo mnoha příležitostí, a to třeba cestovat, jít na výšlapy na vyšší hory, než si sama troufnu, vyrazit na túru řekou, na zimní pochod se sněžnicemi, ale i třeba cvičit s nimi denně němčinu. Mohla jsem taky sportovat nebo chodit zpívat do kostela a stát se tak součástí jejich komunity. Starali se o mě zkrátka jako o vlastní, a proto bych si od nich už nemohla přát nic lepšího.

Zbytek roku teď bydlím ve sdíleném bydlení s dalšími šesti mladými lidmi, a to přímo nad CEVI Zürich (Ymkou), kde pracuji. No a kdo by nechtěl bydlet v centru Curychu a minutu dolů po schodech od své práce, že? Bydlení tady však přináší zase jiný druh zodpovědnosti, výzev, příležitostí a zkušeností. Například zkoordinovat soužití sedmi lidí v jedné kuchyni bývá občas trochu výzva, ale nic, co by se nezvládlo. Aktivně si tu budujeme fajn společenství, a to například pravidelnými společnými večeřemi. Každé dva týdny jeden z nás pohostí ostatní a máme příležitost se všichni posadit k jednomu stolu a zase se o něco více sblížit a zároveň i třeba probrat možnosti, jak naše spolubydlení vylepšit. A tak všechno v konečném důsledku funguje a my si mezi sebou budujeme lepší vztahy.

No a zážitky? Na začátku mého pobytu jsem si dala jeden cíl, který chci za ten rok splnit, a to navštívit všechny kantony alespoň jednou a něco v nich podniknout – nějaký výlet, aktivitu či třeba prohlídku města.

No a co myslíte, povedlo se? Skoro! Mám před sebou tři týdny do odjezdu domů a zbývá mi navštívit jeden poslední! To myslím už vypovídá o tom, že vidět Švýcarsko vlastníma očima opravdu stojí za to. No a co jsem teda dělala? V některých kantonech jsem vyšla na túru a viděla výhledy, které mi doslova vhrkly slzy do očí, v některých jsem vyrazila na lyže a snad poprvé v životě jsem se cítila jako podprůměrný lyžař i na modré sjezdovce. Zaplavala jsem si v těch nejmodřejších jezerech, které jsem kdy viděla anebo třeba sáňkovala na kilometrech dlouhých sjezdovkách. Navštívila jsem taky továrnu na čokoládu a jedla fondue a raclette (to totiž samozřejmě nesmělo v mém švýcarskému zážitku chybět), prošla se po visutém mostě, kam by mě moje máma v životě nepustila, a navštívila hrady, rozhledny a věže. Taky jsem se povozila nespočtem lanovek (a to i třeba tou nejstrmější v Evropě), viděla jsem Matterhorn (takovou tu horu z tobleronky) a zúčastnila jsem se i mnoha tradičních průvodů, které mi daly možnost na vlastní kůži prožít si rozdílné kultury různých kantonů… a upřímně? Ani tohle pořád nejsou všechny moje zážitky za poslední rok…

Tak co, nestojí toto všechno za to vyjít na chvíli ze své komfortní zóny? Když se zeptáte mě, nebudu váhat s odpovědí ani na vteřinu. Švýcarsko jsem si absolutně zamilovala. Hrdě mohu prohlásit, že jsem byla první z České republiky, kdo se tohoto programu zúčastnil a věřte mi, opravdu to stojí za to. Takže jestli někdo z vás ještě pořád váhá, zda se něčeho podobného zúčastnit, už neváhejte. Bude to tak skvělé, jaké si to uděláte, a třeba z mé zkušenosti, to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem zatím ve svém životě udělala… Takže kdo ví, možná se sem jednoho dne nakonec přestěhuju nadobro!

Zuzana Marková, YMCA Olomouc, foto: archiv autorky textu