Tábor, tým a umění naslouchat

hned několik letních táborů YMCA Jindřichův Hradec získalo v uplynulém roce nového hlavního vedoucího. nebylo to kvůli žádným problémům, zkrátka zde tuto roli pomalu a přirozeně přebírá mladší generace.


Změny se dotkly i Vlčice II, tábora, kde jsem vyrostla a kam nyní již čtyři roky jezdím jako instruktorka. Nás konkrétně navíc ovlivnil odchod dvou velmi zkušených vedoucích. Letošek byl proto skutečně náročný. Díky tomu, že máme myslím opravdu dobře fungující tým a náš nový hlavas, Kuba Nosek, se své role zhostil vel mi zodpovědně a schopně, se nám tábor přesto krásně povedl. Byla to obohacující zkušenost, která ve mně zanechala mnoho vděku. Museli jsme si v novém, omlazeném týmu najít dynamiku, rozdělit si práci, které jsme najednou měli všichni víc. Já osobně si z toho odnáším jeden důležitý poznatek, a to je význam komunikace a schopnosti řešit problémy klidnou debatou, při které se lidé navzájem poslouchají. To je něco, o čem se často mluví, ale v praxi to v řadě kolektivů není vůbec samozřejmostí. Myslím, že na naší Vlčici II dlouhodobě máme prostor, kde se nebojíme nahlas říkat, když nám něco vadí, a skutečně ty věci řešíme a probíráme. Je to osvěžující. Zajímavým uvědoměním pro mě bylo, jak důležitou roli v tomhle může hrát hlavní vedoucí, pokud umí poskytnout aktivní a konstruktivní pomoc. Jedna moje kamarádka říká, že úkolem vedoucích je starat se o děti a úkolem hlavních vedoucích je starat se o ostatní vedoucí, aby se oni potom zvládli dobře starat o děti.

Já osobně v létě jezdím na tři YMCA tábory. Nejen, že každý z nich je sám o sobě jiný, navíc mám na každém jinou roli – na jednom jsem jako instruktorka, na druhém zdravotnice a na třetím účastník. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc je ve všech těchto případech citelné, když v týmu vedoucích něco skřípe, a to i když se vás to třeba osobně netýká. V táborovém prostředí bývá všechno intenzivnější. Jsme tam spolu uzavřeni v malé bublině, která tam pro nás ale znamená celý svět. To, že se o půl hodiny opozdil program nebo že nikdo nevzal vlajku na nástup, se zdá být absolutní krizí, i když ve skutečnosti o tolik nejde.

Je těžké umět si v takových chvílích najít nadhled. A není nic horšího, než se místo vysvětlení problému a hledání efektivního řešení vzájemně pomlouvat a stěžovat si druhému za zády. Myslím, že jsem se nikdy nesetkala se skupinou, kde by tohle nebyl pro blém, sama jsem se k podobnému přístupu mnoho krát uchýlila. Můžu ale potvrdit, že prosté uvědomění si tohoto nešvaru a minimální snaha o jeho potlačení může dělat divy.

Během celého tábora i jeho přípravy jsme dělali chyby. Zažili jsme spoustu náročných chvil plných stresu. Přesto cítím v srdci klid. Jsme mladí a máme se co učit, ale všichni naši práci na Vlčici děláme s láskou a jsem přesvědčena, že novou éru začínáme s pevný mi a zdravými základy. Když se navíc podívám na naše starší (ale samozřejmě stále mladé!) ymkaře, vidím celou řadu hluboce inspirativních lidí. Moci se od nich učit a navazovat na jejich práci je poctou. Jsem pyšná na všechny své kamarády, díky kterým věřím, že YMCA Jindřichův Hradec i Vlčice mají budoucnost. Majda Hrdinková, YMCA Jindřichův Hradec, foto: archiv autorky textu