Kdyby o Pecce (dětský letní tábor YMCA pro děti od 10 do 15 let) psali redaktoři a novinářky, vypadalo by to možná nějak takhle: „Pět minut populární hry a už tekla proudem krev,“ znělo by z bulvárního časopisu Blesk. Nebo „Dva týdny se zákazem mobilů!? To snad dnes není ani možné,“ napsala by na fórum matek jedna z těch méně důvěřivých. Případně „Radní popřála k narozeninám Dominikovi, náhodní kolemjdoucí kreslili Čuchomechy, budilo se v půl páté ráno, převlečení vedoucí s dýmovnicemi a meči vyháněli táborníky z lesa... co všechno se odehrálo na výletě místního tábora?“ psalo by se v regionálním deníku. A magazín o zdravém životním stylu by si jistě neodpustil poznámku, že „jíst celý den pouze jablka je nejen nezdravé, ale také nezodpovědné“. Takového zájmu médií jsme se nedočkali. U nás v tom našem světě Narnie totiž žádná nejsou.


A kdyby o podobném táboře psal můj oblíbený M. O. Vácha (což také udělal), napsal by toto: Je to tak sil né, až z toho jde strach. Je to neuchopitelné do slov a naprosto nevysvětlitelné lidem, kteří tam nebyli a kteří to nezažili. Je to snad požehnání té louky, nevysvětlitelné požehnání toho místa nebo těch lidí. Silokřivky, které se stáčejí dovnitř duší, silokřivky vztahů, které se sbíhají v lidských srdcích. Je možné, že na této louce a v tomto lese je záclona oddělující viditelno od neviditelna tenčí než jinde? Moje odpověď, odpověď, která překvapuje především mě samotného je, že ano (a moje také – pozn. autora). Proč je toto místo tak speciálně zalito požehnáním a co se stane, když se na jednom místě sejde padesát lidí a společně se modlí?
---
Byla to myslím Bětka, kdo řekl, že rok se dělí na část před Peckou a část po Pecce a já musím souhlasit. Pecka je prostě magická.

Děkuju Bohu za ten les, louku a hvězdy, vedoucím za úžasný kus práce a táborníkům za všechnu srandu, rozhovory, nasazení a ochotu snášet naše nepředvídatelné nápady. Za všechno to zpívání, hraní, běhání, tancování, mlácení se tortillami, pozorování zatmění, mytí nádobí, brodění, jezení jablek, sbírání hub, noční rejdění a jezení hroznů a mnooooho dalšího – bylo to nezapomenutelné. Nejkrásnější dva týdny v roce už jsou za námi a my už jen netrpělivě čekáme na ty další. :)

Adam Pinc, YMCA Braník, foto: archiv autora textu