V posledních týdnech se opakovaně setkávám s názorem, že není dobré dávat aktivně najevo, co si myslím. Že není dobré se aktivně přiklánět k jedné či druhé straně. Že bych měla respektovat i ty, kteří mají z nejrůznějších důvodů názor jiný. Že je lepší zůstat neutrální, nevyčnívat, „nerozdělovat“.

Respekt k jinému názoru je pro mě důležitá hodno ta, ale respekt neznamená mlčení. Neutralita v době, kdy se rozostřují hranice mezi pravdou a manipulací, může být spíš pohodlím než ctností.

Žijeme v době, kdy je stále těžší jednoznačně určit, co je skutečnost a co pouhá konstrukce. Když vidíte desítky videí, na nichž psi tančí kankán, začnete mít pocit, že už vlastně nelze rozlišit realitu od smyšlenky. Technologie nám umožňují vytvářet obrazy a příběhy, které působí věrohodněji než realita sama. A tak se postupně učíme pochybovat o všem – i o tom, co bychom dříve považovali za pevný bod. Do veřejného prostoru zároveň vstupují lidé, kterým samotné zvolení do funkce dodá pocit, že mohou z nejvyšších míst vykládat o vědeckých faktech bez hlubší znalosti věci. A jejich příznivci pak dávají do závorky názory odborníků, přehlížejí kontext a nadšeně tleskají tvrzením, která ladí s jejich přesvědčením.

Silně jsem to pocítila ve chvíli, kdy jsem viděla sestříhané video z demonstrace na podporu Ukrajiny. Autor jím chtěl dokázat nesoulad mezi prezidentem a předsedou spolku, který akci svolal. Stačilo pár střihů, jiný důraz, vynechané věty – a vznikl zcela odlišný příběh. Je velice snadné obelstít pravdu. Velice snadno lze vytvořit dojem, že věci jsou jinak, než ve skutečnosti jsou.

V Plzenci patřím k lidem, kteří jsou ve veřejném prostoru poměrně známí. Koordinuji rozsáhlé aktivity YMCA, nově také aktivity města zaměřené na mezigenerační setkávání. Podílím se na přezkušování dom školácké komunity, kandiduji do zastupitelstva, jsem členkou komise pro vzdělávání. Ve škole mě žádají o názor na směřování školy, který má být zveřejněn na novém webu.

Nejsem žádná slavná osobnost a ani k tomu nemám předpoklady. Ale s kartami, které mi Pán Bůh rozdal, hraji svědomitě. Snažím se zodpovědně rozvíjet dary, které mám, a nést odpovědnost, která z nich vyplývá. A právě proto cítím, že mlčet by nebylo poctivé.

Kde jinde mají lidé hledat jistotu než u konkrétních lidí, které znají? U těch, které vídají na ulici, ve škole, na schůzích, na akcích pro rodiny a seniory. U těch, jejichž práci mohou dlouhodobě sledovat. Právě tam se rozhoduje o důvěře. Ne v anonymních komentářích a sestříhaných videích, ale v osobní zkušenosti.

Každý si pak může snáze vyhodnotit, zda tito lidé podlehli chvilkové emoci, nálepkují a vykřikují prázdná hesla, nebo zda jejich názor vychází z poctivého sledování, analýzy a vyhodnocování situace. Chci využít prostor, který mám, a říct nahlas, co považuji za správné. Věřím, že slušnost, odpovědnost a respekt k faktům mají ve veřejném prostoru své místo. A že pokud mají obstát, potřebují konkrétní tváře a konkrétní hlasy. Proto už nechci stát stranou. Proto chci, aby můj hlas byl slyšet.

Lenka Šimánová, YMCA Plzeň