– pohledem organizátorky

Je pátek ráno a já vstávám, abych stihla zabalit sebe i rodinu Setkání 2023. Starší dcera odchází do školy, mladší se nesnesitelně loudá a mně už se nechce jet do školky, proto posílám sms, že ji dnes omlouvám a beru ji s sebou do Soběšína. Zanedlouho vyzvedávám Vojtu na vlakovém nádraží v Českém Brodě a vyrážíme směr Masarykův tábor YMCA. Mám tuhle cestu ráda, usnutí za volantem nehrozí, cesta je samá zatáčka, nahoru, dolů, žádná města, jen vesničky, málo aut, zato sem tam srnka.


Kolem 11. hodiny přijíždíme do Soběšína, kolegové, kteří vyráželi z Prahy jsou již na místě. Nádech a jedééém a už se nezastavíme až do večera… tak to má být, tak to mám ráda… První účastníci se trousí už před čtvrtou, největší nával je ale tradičně až po 6., protože pátek, protože Praha, protože benešovská… Chápeme, ale stres to je, protože v 8 už začínáme! Večeře je chutná, snad i pro vegetariány, všichni jsou ubytovaní, vešli jsme se, na nikoho jsme nezapomněli, kdo chtěl, tomu Karolina proplatila cestu… Kolegyně Vlasta sice vypadá trochu přepadle, je tu poprvé, a tak se není co divit, že ji zaskočí nějaké ty organizační zmatky kolem stravenek. Zbytek víkendu snad bude poklidnější a Vlastu nakazíme „ymkařským virem“ nadšení a dobré nálady.

Oceňování dobrovolníků probíhá dle plánu, moderování se letos ujal Valér Dzvonik z Ymky Plzeň. Oceňujeme 11 dobrovolníků roku z Ymky Jindřichův Hradec, Braník, Praha, Plzeň, Pelhřimov a Sever 3 zasloužilé ymkaře, Jaroslava Hojného z Ymky Jindřichův Hradec, Michala Rejmana z Liberce a Aladára Danča z YMCA Znojmo. První dva jmenovaní dorazili, a tak se s námi mohou podělit o své ymkařské příběhy… Ty jsem bohužel nevyslechla, protože už v bufetu rozléváme s Karolinou, Julií a Vlastou prosecco a džus na přípitek… Přípitek na zdraví ducha, duše i těla a je merenda…. Už potmě přijíždí pan Altman z Lezeto a přiváží boulderovou stěnu, s pomocí Vojty ji instalují na místo. Později večer se ještě pod vedením Petra Bruny z Ymky Praha zamýšlíme nad momenty, které s námi v poslední době zatřásli, pootočili náš úhel pohledu na realitu, pomohli nám otevřít oči… Vděčně nasloucháme příběhům těch, kdo se nestydí sdílet své zkušenosti, zpíváme písně, modlíme se. Program pokračuje v čajovně (díky holkám Huškovým), kam se již tradičně nedostanu, byl to den plný zážitků, ale zítřek bude ještě nabitější, proto je třeba včas ulehnout… V noci mi nedá spát zima, letošní květen se ještě moc teplotně nepředvedl. Naštěstí mám spacák a můžu přidat vrstvy. Ráno už zase nemůžu spát, protože mi kolují hlavou úkoly, které je třeba splnit a informace, které musím předat…

Ranní zamyšlení vede kolegyně Sára, náš ústřeďový machr na zamýšlení. Zvládá to i s malou Elenkou na klíně a dvojjazyčně, česky a anglicky pro Sebastiana a Stefana z Ymky Vídeň, kteří k nám přijeli na návštěvu. Díky Sáře si uvědomujeme, jak je potřeba opravdu žít s druhými dle Ježíšova příkladu a neredukovat víru na soubor přikázání a pravidel.

Po snídani se rozbíhají workshopy – kreativní v horní klubovně pod vedením Hanky Noskové a Katky Pobudové, na hřišti se hraje volejbal, který si vzala spolu s Vojtou Hynkem na starosti mladičká volejbalistka Anna Urbanová, paralelně si můžou zájemci vyzkoušet crossnet. U jídelny se rozdávají instrukce na Soběšínskou pátračku, kterou připravili Vojta a Vítek Bergerovi. Katka Kavalírová nám povídá o životě se zrakovým postižením, ukazuje nám pomůcky, můžeme si také pomocí upravených brýlí na vlastní oči vyzkoušet, jak vypadají různé oční vady. Katka nás instruuje, jak se chovat k nevidomým. Následuje zajímavé povídání a instruktáž záchranářky Hanky Urbanové, povídáme si o situacích nelehkých, které však mohou potkat kohokoli z nás a je dobré být na ně připraven. Proto si zkoušíme také masáž srdce (na rytmus písničky Stayin Alive od Bee Gees) nebo třeba Heimlichův manévr, který může zachránit život dusícím. Sluníčko svítí, ba dokonce hřeje! Děti si prolézají boulderovou stěnu a rodinky si půjčují lodičky a projíždějí se na Sázavě (díky Renému Jiroutovi a Filipu Cichému), v bufetu se hrají pod vedením manželů Tresových deskové hry… Ne, nic, ale opravdu nic, nenaruší poklid i ruch našich aktivit, každý si přijde na své.

Po opět velmi chutném obědě (dobře vy, pane Javůrku!) následuje pro všechny polední klid a pro nás, organizátory organizační schůzka k Pětiboji. Ondra Soukup a Kryštof Měkuta, kteří se statečně chopili pochodně Pětiboje, nás instruují ohledně jednotlivých stanovišť, které si pohotově rozdělujeme mezi sebe… Připadlo na mě stanoviště Opičí paměť, odkud se několik dalších hodin nedostanu, tvoří se nám fronta, protože zapamatovat si 30 předmětů rozmístěných ve stanu a pak ještě projít „vařečkovanou“ mezi stromy, zabírá čas. Fascinuje mě, jak jsou některé týmy organizované, rozdělují si sektory nebo řádky věcí ve stanu, mnohé děti si pamatují více než dospělí… Bavím se báječně.

Na ostatních stanovištích se kolegové také nezastaví, třeba u šifer nebo u štafetového běhu… Všichni končíme na závěrečné, již tradičně do posledních chvíle tajné, disciplíně, která probíhá na louce a jmenuje se Aktivity Otce Fura…. Také tady se zasmějeme nad obrázky a pantomimou některých soutěžících…. Mám být čárová rozhodčí a udělovat trestné body, všichni jsou ale tak poctiví, že žádné trestné body neudělím, a naopak se snažím pomoci vysvětlit šestiletému dítěti, jak namalovat „Řecko“ nebo „stadion“, aniž bych ono slovo použila.

Po večeři nás čeká vyhlášení vítězů o Ohně velké rady. Ten letos zapalují ocenění, připomínáme si opět naše ymkařské hodnoty, společně zpíváme píseň, která zde zněla už před sto lety… Pětiboj vyhrál tým Nádraží Braník, raduje se z vítězství, druzí byli Tuláci 1 a třetí Tuláci 2 (toulání se vyplácí!). Oceňujeme také vítěze volejbalového turnaje dvojic, Vojtu a Sama, druhé Blafa a Bětu a třetí Sebastiana se Stefanem (kteří od nás navíc ostávají čestné uznání za to, že se nadšeně zapojili i přes jazykovou bariéru do Pětiboje). Pak už zpíváme u ohně, je nám hezky. Když dohoří hranice, přikládáme polena a opečeme ještě špekáčky. Při zamyšlení pod vedením Filipa Rajnocha si říkáme, jak je fajn tu být, vidět známe i méně známé tváře, že nám Bible může vždycky dát úplně nové podněty pro život a že je dobré také na sebe nebýt moc přísní a věnovat se věcem, které nás baví a nemít výčitky, že teď zrovna nemůžeme z různých důvodů dělat vše tak, jak bychom si přáli… Po společné modlitbě se rozcházíme, někdo zůstává a pokračuje do čajovny pod vedením Michala Procházky, já už jen čekám zase potmě na pana Altmana, aby si odvezl boulder a uléhám, tentokrát k ničím nerušenému spánku… Až ráno se dozvídám, že Vojta ještě vylezl z postele a šel pomáhat s boulderem, protože nakonec odjížděl až v půl 12.

Budím se do prosluněného nedělního rána… Počasí vyšlo, polovina úspěchu akce zaručena. Po snídani nastává čas na balení a odevzdání klíčů, kolegyně Julie se věnuje do posledních chvíle prodeji propagačních předmětů, její syn Vítek ochotně pomáhá a spousta ymkařů tak odjíždí v nových outfitech, v nichž budou reprezentovat Ymku. Ještě rozdat zpěvníky na bohoslužby, alespoň provizorně ozdobit „stůl Páně“ z bufetu krásným lučním kvítím. Bohoslužba pod vedením Michala Kitty, faráře a ymkaře z Jindřichova Hradce, může začít, děti záhy odcházejí na nedělku, kterou si připravil Honza Blažek jr. v bufetu. Michal nám připomíná naše základní ymkařské hodnoty obsažené v trojúhelníku, význam jejich vyvážení, i toho, že trojúhelník stojí na špičce – hodnoty jsou tím, co nás udržuje v rovnováze, to, co naše postoje udrží pevné i v dobách nelehkých… Podáním ruky tvoříme společně řetěz ven před jídelnou, přejeme si pokoj, společně vykračujeme zase do všedních dní… Fotíme se, hodnotíme, závěrečná slova díků Vojty Rálka, aplaus, pak už jen oběd a nezvykle brzký odjezd – všechno se hladce sbalilo a my můžeme vyrazit k domovu… Unavení?

Zmožení z „pracovního“ víkendu? Ne, nabití na další dny, týdny a měsíce… Díky Vám! Sázavo, Sázavo, má duše tě zná… na Tebe se v životě nezapomíná…

Alžběta Čechráková, sekretář pro koncepci, foto: Jule Bergerová, J. V. Hynek a autorka textu