Tak často se to slovo teď připomíná. Vzpomínám si, že jsem kdysi na vojně hodně debatoval s jedním kamarádem Němcem právě o odpovědnosti. On si chválil německou organisaci, kde v čele každé organisační jednotky stojí vůdce, osobně odpovědný vůdci jednotky vyšší. Jen tak prý je zaručeno, aby se pracovalo rychle a přesně. Naše chyba prý je, že ve spolkovém životě se vyskytují samé výbory a „výboři“ a že vůbec je zbytečně mnoho společků, které si prý jenom překážejí, a ve státní službě prý stejně doplácíme na nedostatek odpovědnosti, protože i přednostové jsou především jen úředníci, kteří se „vyjadřují“ a „postupují ke schválení“ a sami o ničem důležitém nerozhodují.


Dával jsem mu za pravdu. Nadekretovat takovou ústavu by nebylo nic platné, kdyby lidé, kteří v ní mají pracovat, nebyli sami právě dost odpovědní.

A toto je otázka pro mladé lidi. Jestliže už jako chlapci a dívky se nenaučíte ve svých organisacích a kroužcích, které jsou dobrovolné pracovat odpovědně, nepomůžete státu a obci ani jako placení úředníci a funkcionáři, kterým by se mohla opravdu ta odpovědnost, po níž; se volá, svěřit. I v Říši oficielní organisace mládeže jsou dobrovolné — ale nevypadá to v nich tak, aby se staralo jen několik ustaraných nadšenců a ti ostatní chodili kritisovat, jak bývá zvykem.

Odpovědnost je kouzelná vlastnost. Kdo v ní žije, slouží. Kde v ní žije více lidí, vznikne mezi nimi radostné společenství, které zmnožuje energii jednoho každého z nich. Kdo žije v pocitu odpovědnosti, myslí především na to, jak by sám pomohl a sám něco udělal a je vzdálen onomu typu lidí, kteří se specialisují na dávání rad, co a jak by „se“ mělo udělat. A když se to neudělá, zdvihnou přísně obočí a ptají se, proč „se“ to neudělalo.

Naříká se u nás, že máme mnoho organisací a všelijakých spolků. Ale kdyby ty organisace byly vskutku živé a kdyby z nich vycházeli lidé ošlehaní odpovědností a zkušeností z práce, mohli bychom jim jen provolávat slávu. I našim klubům bude asi klásti počet, nám i vám, sekretářům, vedoucím i prostým členům, jak jsme dovedli nebýt tradičním spolkem, nýbrž sdruženími opravdově pracujícími. Přemýšlejte, jak my i vy jsme obstáli.

Dr. J. Valenta, Tep pražské Ymky, Ročník XII. 1. října 1939. Číslo 1.