O amerických společnostech, těmito značkami pojmenovaných, se u nás několikrát psalo a někdy dosti nepřívětivě. Rád bych několika řádky upozornil na dvě vlastnosti těchto společností, kterých se u nás dosti nedbá anebo pro něž není dosti porozumění.


Když YMCA jednala s českými socialisty o to, aby se aktivně zúčastnili podniku, odpověděli prý, že jim vadí C v jejich jméně (jména jsou začáteční písmena titulu společnosti: Young Men Christian Association, Young Women Christian Association), že jim vadí tedy, že se tato sdružení mladých mužů a žen jmenují ‚křesťanská‘. Někdo přímější napsal dokonce, že jsou to společnosti klerikální a že našinec proto nemůže s nimi nic míti. Tuto námitku ovšem nedělají jen socialisté, nýbrž i ostatní politické strany: naši klerikálové mají zase námitku, že jsou to společnosti protestantské. Námitka proti slovu ‚křesťanský‘ jest velmi zajímavá pro české myšlení naší doby a názorně objasňuje rozdíl mezi námi a Američany.

Veřejnost byla ‚už upozorňována na to, že tyto americké společnosti jsou velmi liberální vzhledem k tomu, k jakému vyznání se kdo hlásí, je-li evangelíkem, katolíkem či bez vyznání, a že jim jde hlavně o praxi náboženskou, které rozumějí m. j. tak, že staví útulny, hříště, studentské domy atd. Našinec však tuto praxi odsunuje na druhé místo a všímá si jejich hesla ‚křesťanský‘. Jak názorně se v tomto případě projevuje naše vychování nejen náboženské, nýbrž společenské vůbec! My se řídíme v podstatě hesly: jsme v prvé řadě pro „socialismus“ anebo proti němu., pro „republiku“, proti „náboženství“, ale těmito slovy rozumíme nějaký soubor pouček, něco daného vnějšně, zapsaného černé na bílém kdesi mimo nás: marxistou jest ten, kdo jest organisován ve straně sociálně demokratické: dáti na náboženství znamená býti klerikálem; jsouce pro republiku znamená, že máme v programu býti pro ni: jsme „proti klerikálům“ a tedy se odhlásíme z katolické církve a dost.

Při tom však opravdově sociálně demokratického na příklad nemusí býti v přívrženci této strany nic: mohl by býti stejně dobře přívržencem jiné strany a nic by se na jeho životě nezměnilo. A všimněte si, jaký ohromný význam má v našem veřejném životě tato heslovitost, jak jest náš život abstraktní, papírový, jak jest to viděti všude, i v literatuře, a pak pochopíte, co znamená naše nedůvěra k slovu „křesťanský“ v titulu společností, o nichž tuto píši. Držíme se křečovitě hesla, a protože heslo křesťanství nemáme rádi, nemůžeme souhlasiti s YMKOU a YWKOU. Američan docela naopak: jemu je jedno, jaké heslo máte; proto také uznal za možné, aby česká studentská organisace založená na základě YMKY, vynechala slůvko „ křesťanský“ v titulu (sluje: studentské obrodné hnutí), jen když přijme praxi americkou. Ať si čtenář tento rozdíl mezi Američanem a Čechem promyslí a pochopí mnoho z našeho života — co by stálo za to po americku opravovat.

Jest ještě jeden podstatný rozdíl mezi těmito americkými organisacemi a mezi organisacemi českými. Dejme tomu, že by šlo u nás o to, zřídili dětské hříště. Dvojí řešení jest možné: buďto zřídí hříště obec, okres nebo podobná organisace veřejná anebo spolek zvlášť k tomu cíli zřízený. Prvního případu nedbejme; druhý případ jako čin svépomoci jest americkým poměrům podobnější. V tomto druhém případě jest opět u nás možné dvojí řešení; buďto spolek bude dobročinný a zřídí hříště na př. pro chudé děti, anebo to bude svépomocný spolek, který hříště zajistí dětem svých členů. V obojím případě i povinností členů spolku jest platiti příspěvek a starati se o to, aby spolek prospíval, tedy eventuelně choditi do schůzí a pracovati ve výboru. Osobně, vnitřně účastenství ve spolku člena nezavazuje k ničemu; vstoupí-li do spolku a vystoupí-li z něho, změní se jen položka v jeho účtu.

Americký demokratismus jest ku podivu, jaksi méně „demokratický“ YMCA a YWCA se podobají nejspíše našim spolkům dobročinným, ale liší se od nich tím, že ukládají svým členům subjektivní povinností: křesťanství (ve smyslu nahoře vysvětleném) a i práce pro dobro společnosti. K tomu cíli musí býti každý činný člen této organisace vychován (teprve po delší době se může státi činným členem) a musí sám sebe duchovně přepracovávati, aby členství ve spolku vyhověl. Tento člen pak pomáhá lidem vůbec, hodným i nehodným, ale sám musí se držeti zásad, které přijal.

Člen YWKY jest tedy ke druhým krajně demokratický, ale k sobě není demokratický, užíváme-li totiž slova demokratický v obvyklém plochém smyslu, že totiž všichni lidé jsou si rovni: onen člen sobě ukládá zvláštní povinnosti a tím se staví mimo obecnou rovnost. Toto pojetí demokratismu jest charakteristické pro Angličana a pro Američana; jest mnohem individualističtější, a věřím, že lepší než naše; my jsme příliš komunisty, žádajíce rozplynutí jednotlivce v lidu, kdežto Američan na jednotlivci všechno staví.

Tato druhá vlastnost YMKY a YWKY, tento individualismus by mohl mnoho prospěti v našem prostředí; velice potřebujeme spoléhati každý sám na sebe, vyřizovali si povinnosti nejprve a hlavně u sebe sama.

Emanuel Rádl, Hlas lidu 1920-1921, ročník 35, 6. 11. 1920, číslo 111, str. 2, foto: Archiv YMCA, areál YMCA Liberec 1926
(doslovný přepis včetně gramatiky J. V. Hynek)