[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]
Ymkárium na vandru
Vydáno dne 28. 09. 2015 (1039 přečtení)
Pracuji už v Ymkáriu již více než dva roky, kdy jsem (snad i) s Boží pomocí vyhrál výběrové řízení na sociálního pracovníka v YMCA Praha. Nízkoprahový klub Ymkárium je otevřen 4 krát týdně od pondělí až do čtvrtka. Zařízení nabízí volný vstup všem, kdo mají volný čas a chtějí ho trávit bezpečně a v příjemném zázemí klubu nebo potřebují s něčím poradit či pomoct. Návštěvníkům se věnují kvalifikovaní sociální pracovníci, běžný provoz je doplněn o pravidelné návazné (čtvrteční) akce klubu a jednorázovými akcemi. Taková pravidelně nepravidelná akce se uskutečnila i v samotném konci května (22.–24. 5.), my (měšťáci) jsme vyrazili do přírody, ba přímo na vandr.
Od posledního výjezdu Ymkária uplynulo celkem 7 měsíců, děti byly hladové a nedočkavé po další akci mimo domov, mimo klub i mimo metropoli. Měšťáčkům se zkrátka zastesklo po klidné a malebné přírodě mimo Prahu a zachtělo se jim vrátit se ke kořenům. Výsledkem velkého apetitu a silného chtění byla výprava v tomto složení: Kuba (vedoucí výpravy) a Jakub (vrchní kuchař a zdravotník) za pracovnický tým, doplněný o partičku 10 dětí ve věku 11–17 let, kterým jsme ani nemuseli zamlčovat, že nás čeká putování malebnou krajinou Voticka.
Putování mělo jasný cíl – malostatek Blatiny, na kterém nás měla uvítat rodina Horákova sestávající ze statkáře Matouše a veterinářky Martiny. Ale zpátky k cestě, která by byla na jednoho měšťáka až moc, ale byli jsme v tom všichni společně, zvládli jsme ji.
Když jsme v časném sobotním dopoledni vyráželi z nízkoprahového klubu Sibiř ve Voticích, nikdo nedokázal vymluvit dětem, že 6 litrů černé limonádky není nezbytných a že budou trpce litovat, že s sebou táhnou zbytečné sladko-bublinkaté břímě. Nicméně ve chvíli, kdy se krátce za městečkem začaly igelitové tašky trhat pod náporem kilogramů všech nezbytných sušenek, tyčinek, limonád a kdo ví čeho ještě… Pak i těm nejzatvrzelejším závislákům na sladkém začalo docházet, že tudy cesta napříště nepovede. I přes počáteční nepřízeň osudu nebo právě kvůli ní však děti nabraly dech beroucí tempo. Krájely kilometry krok za krokem, ukrajovaly celkovou délku trasy. Právě v tuto chvíli se začal pod dojetím rozechvívat náš zdravotník a kuchař Jakub, který dostal možnost vrátit se o pár let zpátky, do dob kdy v Radotíně trávil mládí na zdejším statku. Na malou chvilku se od naší trasy odpojil a chvilku vzpomínal a rozjímal, kde že ta léta jsou.
Ve Vrchotových Janovicích nás čekala první pauza, kde mohly odpočinout naše nožky, naopak chuťové pohárky byly v permanenci. Na vině byla tamní cukrárna na zdejším zámku. Děti zdolávaly kopečky zmrzliny, což jim šlo o mnoho snadněji, než-li ty rozkládající se v krajině kolem. Ale opět zpátky na cestu.
Posilněni zmrzlinami a jinými sladkými dobrotami jsme opět vyrazili vstříc našemu cíli – malostatku. Vydali jsme se kupředu, za vsí jsme odbočili na polní cestu, zpět mimo asfalt a lidská stavení. Děti začaly poznávat známou krajinu Blatin, kde jsme už s dětmi před nějakým rokem byli, vždyť kdo by to počítal. Na vzdálenější louce nás čekal sobotní oběd. Kuchař Jakub se zaskvěl, když připravil výborný a vydatný oběd, zatímco děti házely frisbee a povykovaly kolem. Po obědě dostaly na starost mapu nejstarší z dětí a bylo na nich, o kolik moc se protáhne naše cesta. Neprotáhla, ale byly to nervy.
Na statku jsme se ocitli okolo 15h odpolední, to jsme v nohách měli celkem 16 320 kroků, které ukrájely celkem 11 424 m. Malostatek se na první pohled nezměnil, stále stejná barevná cedulka – malostatek Blatiny, zápraží poseto nespočetným množstvím zvířátek – kočkami a psy, staří známí Martina a Matouš. Na první pohled jakoby se tu zastavil čas, žádné změny, vše při starém.
Na druhý a důkladnější pohled však šlo změny zpozorovat a ne ledajaké – přírůstek do rodiny Horákových – malý Matoušek, nově zrekonstruovaná část stavení, kde jsme strávili pokojnou noc i ta plachá liška, kterou nešlo zahlédnout, tentokráte byla k vidění. Zkrátka nic není jako dřív, dva roky se podepíší na každém a na všem, tedy i na tomto mikrokosmu, ráji zvířat, naší cílové destinaci.
Pro mě byl návrat na malostatek Blatiny prostorem, abych si připomněl, že v YMCA jsem už 2 roky. Mohl jsem se ohlédnout a zavzpomínat na dobu strávenou v organizaci YMCA, které patří k nejlepším v mém životě. Díky YMCA se mohu věnovat tomu, co mě skutečně baví, naplňuje a zároveň živí. Připadá mi jako bych v roce 2013 nasedl na horskou dráhu, z níž jsem doposud neslezl a zatím ani nechci.
Jakub Kulhánek, vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež Ymkárium, YMCA Praha, foto: archiv autora
Od posledního výjezdu Ymkária uplynulo celkem 7 měsíců, děti byly hladové a nedočkavé po další akci mimo domov, mimo klub i mimo metropoli. Měšťáčkům se zkrátka zastesklo po klidné a malebné přírodě mimo Prahu a zachtělo se jim vrátit se ke kořenům. Výsledkem velkého apetitu a silného chtění byla výprava v tomto složení: Kuba (vedoucí výpravy) a Jakub (vrchní kuchař a zdravotník) za pracovnický tým, doplněný o partičku 10 dětí ve věku 11–17 let, kterým jsme ani nemuseli zamlčovat, že nás čeká putování malebnou krajinou Voticka.
Putování mělo jasný cíl – malostatek Blatiny, na kterém nás měla uvítat rodina Horákova sestávající ze statkáře Matouše a veterinářky Martiny. Ale zpátky k cestě, která by byla na jednoho měšťáka až moc, ale byli jsme v tom všichni společně, zvládli jsme ji.
Když jsme v časném sobotním dopoledni vyráželi z nízkoprahového klubu Sibiř ve Voticích, nikdo nedokázal vymluvit dětem, že 6 litrů černé limonádky není nezbytných a že budou trpce litovat, že s sebou táhnou zbytečné sladko-bublinkaté břímě. Nicméně ve chvíli, kdy se krátce za městečkem začaly igelitové tašky trhat pod náporem kilogramů všech nezbytných sušenek, tyčinek, limonád a kdo ví čeho ještě… Pak i těm nejzatvrzelejším závislákům na sladkém začalo docházet, že tudy cesta napříště nepovede. I přes počáteční nepřízeň osudu nebo právě kvůli ní však děti nabraly dech beroucí tempo. Krájely kilometry krok za krokem, ukrajovaly celkovou délku trasy. Právě v tuto chvíli se začal pod dojetím rozechvívat náš zdravotník a kuchař Jakub, který dostal možnost vrátit se o pár let zpátky, do dob kdy v Radotíně trávil mládí na zdejším statku. Na malou chvilku se od naší trasy odpojil a chvilku vzpomínal a rozjímal, kde že ta léta jsou.
Ve Vrchotových Janovicích nás čekala první pauza, kde mohly odpočinout naše nožky, naopak chuťové pohárky byly v permanenci. Na vině byla tamní cukrárna na zdejším zámku. Děti zdolávaly kopečky zmrzliny, což jim šlo o mnoho snadněji, než-li ty rozkládající se v krajině kolem. Ale opět zpátky na cestu.
Posilněni zmrzlinami a jinými sladkými dobrotami jsme opět vyrazili vstříc našemu cíli – malostatku. Vydali jsme se kupředu, za vsí jsme odbočili na polní cestu, zpět mimo asfalt a lidská stavení. Děti začaly poznávat známou krajinu Blatin, kde jsme už s dětmi před nějakým rokem byli, vždyť kdo by to počítal. Na vzdálenější louce nás čekal sobotní oběd. Kuchař Jakub se zaskvěl, když připravil výborný a vydatný oběd, zatímco děti házely frisbee a povykovaly kolem. Po obědě dostaly na starost mapu nejstarší z dětí a bylo na nich, o kolik moc se protáhne naše cesta. Neprotáhla, ale byly to nervy.
Na statku jsme se ocitli okolo 15h odpolední, to jsme v nohách měli celkem 16 320 kroků, které ukrájely celkem 11 424 m. Malostatek se na první pohled nezměnil, stále stejná barevná cedulka – malostatek Blatiny, zápraží poseto nespočetným množstvím zvířátek – kočkami a psy, staří známí Martina a Matouš. Na první pohled jakoby se tu zastavil čas, žádné změny, vše při starém.
Na druhý a důkladnější pohled však šlo změny zpozorovat a ne ledajaké – přírůstek do rodiny Horákových – malý Matoušek, nově zrekonstruovaná část stavení, kde jsme strávili pokojnou noc i ta plachá liška, kterou nešlo zahlédnout, tentokráte byla k vidění. Zkrátka nic není jako dřív, dva roky se podepíší na každém a na všem, tedy i na tomto mikrokosmu, ráji zvířat, naší cílové destinaci.
Pro mě byl návrat na malostatek Blatiny prostorem, abych si připomněl, že v YMCA jsem už 2 roky. Mohl jsem se ohlédnout a zavzpomínat na dobu strávenou v organizaci YMCA, které patří k nejlepším v mém životě. Díky YMCA se mohu věnovat tomu, co mě skutečně baví, naplňuje a zároveň živí. Připadá mi jako bych v roce 2013 nasedl na horskou dráhu, z níž jsem doposud neslezl a zatím ani nechci.
Jakub Kulhánek, vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež Ymkárium, YMCA Praha, foto: archiv autora
[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]
15 nejčtenějších článků
SÁRA GOES TO ENGLAND (11. 06. 2018, 2141x)
Tábory dětem přinášejí přesně to, co jim pandemie vzala (07. 03. 2022, 1524x)
Zlatá pro Viktorii v boxu (11. 06. 2018, 1457x)
YMCA v „osmičkovém“ roce (11. 06. 2018, 1371x)
Jan Přeučil ambassadorem YMCA (11. 06. 2018, 1269x)
Film Zlatý podraz (11. 06. 2018, 1181x)
Lužická sedmička (11. 06. 2018, 1181x)
Film Zlatý podraz vychází také jako komiks! (03. 12. 2018, 1101x)
Čím byl ‚osmičkový‘ rok pro SHŠ In Taberna (03. 12. 2018, 1049x)
Ocenění pracovníci YMCA za rok 2017 (11. 06. 2018, 1044x)
ČVTS (11. 06. 2018, 1018x)
Uvaděč (11. 06. 2018, 1017x)
Jak správně použít vlajku a prapor (29. 06. 2021, 996x)
Noc s Andersenem v Neveklově (11. 06. 2018, 916x)
Palác YMCA slaví 90 let! (11. 06. 2018, 905x)
Anketa
Články jakého typu byste v Proteinu četli nejraději?
Rozhodvory
(39 hl.)
Odborné texty
(28 hl.)
O aktivitách YMCA
(34 hl.)
Komiksy
(34 hl.)
Dětskou stránku
(41 hl.)
O historii YMCA
(27 hl.)
Duchovní články
(24 hl.)
Praktické návody
(29 hl.)
Kulturní rubriku
(26 hl.)
Vše uvedené
(31 hl.)
(39 hl.)
Odborné texty
(28 hl.)
O aktivitách YMCA
(34 hl.)
Komiksy
(34 hl.)
Dětskou stránku
(41 hl.)
O historii YMCA
(27 hl.)
Duchovní články
(24 hl.)
Praktické návody
(29 hl.)
Kulturní rubriku
(26 hl.)
Vše uvedené
(31 hl.)
Celkem hlasovalo: 313
Bahisikayet.com
Extrabet
Deneme bonusu
Denemebonusuz.com
yurtdişi ev taşima
uluslararasi evden eve nakliyat
eşya depolama
yurtdişi kargo
eşya depolama