Tři hodiny ráno. Tma. Mobil provokativně vyřvává tisíckrát ohranou melodii. Je dvacátého pátého února, mírná zima roku dva tisíce patnáct. Je potřeba vstávat, překontrolovat si věci, udělat si pořádnou půllitrovou kávu a stihnout místo setkání. Rozespale hmatám po prostěradle. Za chvíli mě čeká dlouhá cesta do Nepálu. Ale hezky popořádku.


Jsem učitel na soukromém křesťanském jazykovém gymnáziu Beskydy Mountain Academy ve Frýdlantu nad Ostravicí. Pokud nevíte, kde to je, nic si z toho nedělejte. Frýdlant je malé, asi desetitisícové městečko, ještě méně známé než Nepál. Jednou ze zvláštností naší školy je, že se snažíme alespoň části našich studentů zpřístupnit možnost strávit nějakou dobu v rámci různých projektů v zahraničí. Cílové destinace se liší stejně tak jako jejich náplň. Máme zde dvě různé návštěvy Spojených států amerických, Německo a Anglii. Studenti se v rámci projektů mohou podívat na dětský letní camp, do školy, nebo na poznávací zájezd. Tímto rokem se ale otevřela zcela nová možnost, misijní pobyt v Nepálu.

Tento projekt je pro nás zcela jedinečný. Jednak byl organizačně i finančně náročný, jednak je to první projekt, který nemá za cíl pouze poskytnout studentům příjemně a studijně strávený čas v zahraničí, ale vyžaduje jejich praktickou participaci. Jinak řečeno, nejedeme si do Nepálu hrát, jedeme tam především pracovat. Nepál je unikátní stát. Není výjimečný pouze svou vlajkou, která má tvar dvou naplocho položených vrcholků hor, je to stát, který ještě do roku 2008 byl absolutistickou monarchií. Je to stát, kde dlouhou dobu zuřila občanská válka pod vedením Maoistů (což je radikální frakce komunistů, jako by samotní komunisté už nebyli radikální dost). Nepál má Mount Everest, má taky podivné krávoidní stvoření, zvané místními buffalo (v překladu by to byl buvol, ale nesmíte si představit buvola z filmu Vinnetou, vypadá to spíše jako kostnatá hrbatá kráva). Nepál je velký pěstitel banánů. Kromě toho patří k dvaceti nejchudším státům světa (podle HDP).

Především však, a to je pro naši cestu důležité, Nepál je taky stát, kde ještě v roce 2000 bylo oficiálně povoleno otroctví, které se ukrývalo pod exotickým jménem Kamaiya.

Otroctví zde fungovalo na jednoduchých pravidlech. Člověk, který neměl z nějakého důvodu peníze, se zadlužil u majitele půdy. Když mu už nic nezůstalo a nemohl splácet dluh, stal se dlužním otrokem, Kamaiyou. Dlužním otrokem zůstal, dokud on, jeho rodina, jeho děti, děti jeho dětí, nebo jejich následní potomci, nesplatili dluh. Kolik stojí život člověka? Ceny byly různé, přesto měly něco společného: nesplatitelnost v nepálských podmínkách, směšnost v podmínkách západní kultury. Takového otroka byste si mohli koupit za jeden low-endový mobilní telefon, za nějakých sto dolarů (teď kolem 2700 Kč). Za dobrý laptop (1000 dolarů) máte otroků deset. Za horší auto (270 000 Kč) už máte otroků celou armádu, krásnou stovku. Děsivé? Ano. Smutné. Tak to působilo i na Američany Mariana a Suzie Norohna, kteří se rozhodli pro radikální řešení. Jet do Nepálu a otroky začít postupně, v rámci možnosti, vykupovat. Založili proto organizaci, True Sojourners, navázanou na firmu Turbocam International, která se začala mezi jinými věnovat problému otroků v Nepálu.

True Sojourners však dělala mnohem víc než vykupování otroků z dlužního otroctví. Jejich práce měla a má další dva rozměry. První – evangelizační. Vykoupení z otroctví je perfektní analogie toho, co pro člověka udělal Ježíš. Odpuštění dluhu. Společně s fyzickou svobodou nadace nabídla lidem i duchovní svobodu a značná část jejích snah směřuje pro podporu místních křesťanských společenství.

Naštěstí pro Nepál, otroctví bylo v roce 2000 na nátlak Kamaiya movement v Nepálu zrušeno. Tím však celý problém neskončil. Vláda sice anulovala všechny finanční závazky vůči bývalým otrokům, nenabídla však žádné smysluplné vyhlídky do budoucnosti. Tisíce lidí se ocitlo bez majetku, bez pozemku, bez smysluplné práce, bez sebevědomí a možnosti uplatnění. Objevily se sice sliby, sliby jsou však chyby a do dnešního dne pro bývalé otroky bylo učiněno minimum. Pokud už někdo něco dostal, byl to třeba jeden buvol (který má hodnotu asi 50 000 Kč, v Nepálu hodnota motorky), nebo pozemek v suché, neúrodné, či záplavové oblasti blízko džungle.

Komunity bývalých otroků žijí v malých vesničkách, v hliněných domečcích, ve stísněných podmínkách, v příšerných hygienických návycích, často bez tekoucí vody, v místech postrádajících jakoukoliv infrastrukturu. Zde práce True Sojourners pokračuje. Druhým rozměrem jejich snahy jsou totiž dlouhodobé možnosti bývalých otrockých komunit. Část peněz jde do projektů jako stavba mostů přes rozvodněné řeky v povodňových oblastech, nebo do stavby domů na kůlech, které umožňují stavět domy na delší dobu než na jeden rok. Část peněz je investována do nákupu půdy a majetku, který je možno v místních podmínkách zhodnotit. To byl i kousek naší práce. Za peníze vybrané v našich křesťanských společenstvích a za peníze, které věnovaly rodiny našich studentů, bylo nakoupeno deset koz a jeden buvol. Zvířata mají tu výhodu, že se rozmnožují, a tak je to pro vesnici velká pomoc do budoucna.

Dalším velkým kusem práce je změna myšlení a možnosti bývalých otrockých komunit. To se má dít skrze školu. V tomto případě konkrétně přes Grace school. Škola má několik cílů. Jedním z cílů je samozřejmě poskytnutí vzdělání, což automaticky znamená lepší možnosti práce a tím i výdělku. Jak řekl jeden místní pastor, pokud vychováme sto pastorů, pro Nepál to nebude moc velká změna, pokud ale vychováme sto doktorů, dokážeme změnit životy tisíců lidí.

Dalším cílem školy je pozvednutí sebevědomí místních lidí. Rozumějte, tamější kluci mají ambice se stát farmářem, holky matkou. Jejich rodiče byli často mláceni, zneužíváni, bez naděje na změnu, bez cílů, bez víry ve vlastní schopnosti. Nejde jen o to dát jim možnosti, otevřené cesty, ale přivyknout je myšlence, že i oni jsou schopni je využít.

Omlouvám se za dlouhé entreé, cítil jsem však, že je k vysvětlení našeho výletu potřeba. Na počátku jsem se zmínil o tom, že naši studenti jeli do Nepálu pracovat. V čem ta práce spočívala? Nadace True Sojourners se rozhodla Grace school podpořit třiceti tablety. Většinou, když se dostanu ve vyprávění o Nepálu do tohoto místa, většina lidí se chytne za hlavu a prohlásí něco jako: „Proboha, proč jim kupovali tablety, nemohli jim raději koupit nějaký pluh, nebo něco podobného?“ A opravdu, představa malého Nepálce, jak sedí na hliněné podlaze, bosky a ve špinavém oblečení, v rukou tablet a závislé soustředěný pohled, když si hraje s tabletem, může působit trochu nepatřičně. Někdo dokonce prohlásil něco jako: „Nekažte je technologií.“ A přesto, a přece. Tablety jsou pro ně důležitější, než se nám, naivním Evropanům může zdát. Je to pro ně první a možná jediný kontakt s tak potřebnou moderní technologií. Znamená to pro ně: Ty taky můžeš, ty na to máš, ty to zvládneš. Je to oblast, která je otevřená i pro tebe, neboj se, není to tak těžké. Kromě toho to pro ně znamená okamžité rozšíření budoucích možností ve volbě povolání. Mít základy ovládání moderních technologií není v Nepálu a Indii vůbec samozřejmé. Podobná schopnost pro ně může v budoucnu otevřít o několik stupňů vyšší příjmovou kategorii.

Úkol našich studentů byl prostý, naučit je s tablety zacházet. Úkol našich studentů byl zároveň nesmírně složitý. Naučit bandu dětí, které v životě v ruce nedržely ani mobilní telefon a jejichž znalost angličtiny byla často prachmizerná, používat základní funkce typu: fotoaparát, videokamera, poznámkový blok, malování, posílání dokumentů a podobně. Asi málokdo si dokáže představit, jak silné reakce může vyvolat obyčejná přední kamera, která náhle zobrazí obraz člověka, který se na tablet kouká. Jedna holčička vykřikla a rychle obrátila hlavu pryč, trvalo nám pár minut, než jsme jí přesvědčili, že koukat se na sebe je zcela v pořádku.

Funkce jsou neznámé, tlačítka záhadná a i tak prostý úkol jako přepnutí aplikace může způsobit vážné trable. To byla ale pouze část naší práce. Do Nepálu nás odjelo dvanáct. Dva učitelé a deset studentů. Studenti byli rozdělení na pět teamů. Jeden team měl na starosti výuku práce s tablety, další čtyři teamy vytvořily pro děti celotýdenní program skládající se ze sportovních aktivit, her, výuky angličtiny a výtvarných aktivit.

Náš den začínal mezi šestou a sedmou ráno, což v Nepálu ještě znamená tmu. Následovala snídaně a výjezd do školy. O půl desáté nás čekaly aktivity s malými dětmi, většinou pohybové a opakovací hry. Neuměly anglicky, takže to bylo náročné. Od desáté hodiny přibližně do tří odpoledne probíhala výuka. Den jsme končili nějakou velkou celoškolní aktivitou, jako třeba společnou hrou, písní, nebo výtvarným projektem (velký obraz slona, stvořeného z 36 A4 papírů). Do našeho útočiště jsme se vraceli kolem páté hodiny, večeře, popřípadě další společný program, chvilka volného času a spát.

Na počátku jsem napsal, že Nepál byl pro nás zcela výjimečný projekt. Byl to svého druhu pokus. Pokus, který splnil všechno, co se od něj očekávalo, a očekávání mnohanásobně převýšil. Práce, kterou jsme dělali, jsme dělali rádi. Bylo příjemné cítit, že navazujeme na dlouhodobou smysluplnou práci někoho jiného. Čas v Nepálu nám ale dal i silný kulturní zážitek, stejně tak, jako nám poskytnul příležitost se víc poznat, vidět se v kritických situacích. Naše hodnoty, plány, názory, myšlenky – to vše bylo narušeno, a narušení toho druhu je vždy dobré. Co je důležité? Za čím se ženeme?

Poslední den jsme měli možnost strávit spolu jako team v džungli. Džungle je klidné místo a dává spoustu prostoru pro přemýšlení. Můžeme se vrátit zpět domů a starat se o počet liků na facebooku? Co chceme v životě dokázat? Mají naše plány smysl? Dá se trávit čas jiným způsobem?

S těmito otázkami bych se s Vámi rozloučil. Samozřejmě, dalo by se ještě mnohé říct, třeba o tom, jak jsem málem zemřel pod rohy buvola, o provozu na indických cestách, nebo o hluboce smažených banánech, třeba však pro to bude prostor příště.

Daniel Guńka, foto: autor textu