Alois Nebel
Animovaný / Drama
Česko / Německo, 2011, 84 min

Pokud se vypravíte na tento film do kina, nejspíš budete očekávat něco nového a neotřelého. Na animovaný film hraný skutečnými herci (tzv. forma rotoskopie) moc často nenarazíte. A už vůbec ne na takový, jehož předlohou je obyčejný komiks o na první pohled obyčejném výpravčím kdesi v zapadlé stanici v Jeseníkách, kde si život plyne pořád stejně a ani blížící se sametová revoluce tam nepřináší žádnou velkou změnu.


Právě tímhle počinem, který je v Čechách zatím jedinečný, nabývá celý film na zajímavosti a originalitě. Svou jednoduchostí a černobílým provedením zvýrazňuje to, co je ve filmu důležité – výrazy postav, jejich náladu a rozpoložení, skromné prostředí železniční stanice či drobné detaily v podobě dešťových kapek nebo rozbité misky na mléko pro kočku.

Většina těchto momentů by v klasickém filmu zanikla v množství barev a akcí. Zde však pomáhají vžít se do situace hlavních protagonistů a žít s nimi na chvíli jejich nelehký život. V celém filmu se nijak moc nemluví, nikdo nikam nespěchá, všechno je jakési rozvláčné a ospalé. Je to však úmysl, protože to k realitě té doby nemá daleko a navíc v této ponuré až téměř meditativní atmosféře člověk lépe pochopí jak chování Aloise Nebela, tak i ostatních podivných individuí, se kterými se v tomto filmu setkáme. Rozhodně nečekejte, že by vás vlna akcí zvedala ze židle. Spíše naopak – nejakčnější scénou se stává asi půlminutové brutální vraždění Němého (Karla Rodena), který tak mstí svou matku. Naštěstí se celá krvavá scéna odehrává za barovým pultem, takže jsou diváci ušetřeni sadistické černobílé animované podívané. Další probuzení může nastat ještě při dvakrát opakované vzpomínce na násilný odsun Němců ze Sudet, při přesunu Aloise Nebela do Prahy nebo při útěku Květy (uklízečka záchodů na Hlavním nádraží, do které se Nebel zamiloval) lesem při silné bouři. Ale to je asi tak všechno. Celkově příběh působí velmi neuceleným, skoro až prázdným dojmem. Vše je řečeno jen v náznacích, které pochopí asi jen divák, který předem četl komiks. Všem ostatním zůstane film tak nějak zahalen v mlze...

Na závěr musím dodat, že film sice ztrácí díky slabému příběhu, ale místo toho získává plusové body nejen díky originálnímu zpracování a skvělé mimice herců, na které je založena většina komunikace postav. Nepostradatelnou součástí je také hudba, která film doprovází. Skupiny Umakart a Priessnitz odvedly skvělou práci a především píseň Půlnoční (zpívaná Václavem Neckářem) je mistrovské dílo, které vám bude ještě dlouho po opuštění kina znít v uších stejně jako mně a dost možná si ji pak rádi pustíte doma i na Štědrý večer.

Ondřej Strádal, foto: Aerofilms