Letošní část velkých prázdnin jsem prožila trošku jinak, než jsem byla zvyklá. Po skoro půlročním domlouvání a vyřizování všech nezbytností s YMCA na anglické straně, jsem se konečně dočkala 22. července, mého odletu do Spojeného Království.


Všechno proběhlo hladce. Přistála jsem v cizí zemi a díky hodinovému posunu času, také trochu v minulosti. Za pasovou kontrolou už na mě čekal odvoz, který mě přivezl do města Romford, kde jsem měla strávit šest dobrovolnických týdnů.

Ubytována jsem byla i s dalšími dobrovolnicemi v malém baráčku, asi minutu od hlavní budovy YMCA. Dohromady nás tam bydlelo pět. Dvě holky z Bulharska, dvě ze Španělska a já. Domek byl plně zařízený a s malým dvorkem tvořil příjemné odpočinkové místo, po někdy velmi vyčerpávajících dnech.

První víkend jsme byly obeznámeny s připraveným programem, proškolili nás ohledně bezpečnosti a chování se k dětem a přiblížili nám celý chod romfordské pobočky. Vyzbrojeny radami jsme pondělního rána byly „předhozeny“ lvíčatům, plnými doušky nasávajícím prázdniny. Děti byly rozděleny do tří skupin podle věku. V první skupině byly děti od čtyř do šesti let, ve druhé od sedmi do devíti a třetí byla složena z dětí od desíti do dvanácti a výše. Ve skupinách jsme se většinou po týdnu střídaly. Každý den nám připravil jiná, zajímavá dobrodružství a zážitky. S dětmi jsme chodili do kina, jezdili k moři, cestovali do Londýna do různých Zoo, lezli jsme po horolezeckých stěnách, na jezeře se plavili v kajacích a kánoích a mnoho dalšího..

Pracovní týdny střídaly víkendy, které jsme měly vždy pro sebe. Většinu z nich jsme strávily zkoumáním a objevováním kouzel Londýna, vzdáleného dvacet minut cesty vlakem.

Jak to tak bývá, dny ubíhaly a pomalu nastal čas odjezdu. Za těch pár týdnů se z nás pěti zahraničních dobrovolnic stala skvělá parta, takže loučení se neobešlo bez slz. Když se teď dívám zpět, jsem vděčná za krásné chvíle, které jsem mohla prožít. Neříkám, že vše bylo absolutně bez mráčku, ale rozhodně to stálo za to. Určitě to bude zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu a mohu jen doporučit.

Hana Šotová, foto: autorka textu