POŽEHNANÝCH ZATRACENÝCH 50,00%

Stál jsem na ulici, bolela mě kebule a k tomu ještě lilo jako z konve. Nějak jsem zapomněl, proč tam vlastně stojím, a tak jsem se trochu porozhlédl kolem. Na silnici byl blázinec. Všude kolem troubila auta, chodci zvědavě pozorovali vřavu uprostřed silnice a dokonce tam byli i policajti. Pak jsem si všiml ležící postavy. Ležela na chodníku a na hlavě měla ošklivou ránu, ze které se ještě řinula krev. Při pohledu na krev se mi normálně obrací žaludek, ale tentokrát jsem se svým žaludkem žádné potíže neměl. Když jsem se šel podívat blíž, někoho mi ta mrtvola připomínala. Kdo to jen mohl být? Ty šaty co má na sobě přece znám. Rozhodl jsem se k němu dostat co nejblíže. Nikdo si mě nevšímal a dokonce na mě nikdo ani nepokřikoval, když jsem do něj vrazil.

A pak se to stalo. Když jsem přistoupil k ležící osobě, představte si, viděl jsem sám sebe! Tak jsem se lekl, že jsem vyjekl a celý se oklepal. To se mi snad zdá! Ještě jednou jsem se podíval na ležící tělo. Najednou mi to všechno do sebe zapadalo. Já jsem mrtvý! Moment, ale jak je to možné, jak k tomu došlo? Šel jsem po chodníku, chtěl přejít na druhou stranu… nějaké auto se ke mně řítilo… No, měl jsem ale asi nehodu. Ach jo, to je život. Teda vlastně smrt.

Trochu mě mrzelo, že jsem mrtvý, ale zas tak moc ne. Když si na to vzpomenu, nějak jsem nic necítil, ani strach, ani smutek, ani radost, prostě nic. Posadil jsem se na obrubník chodníku a přemýšlel. Dobře, jsem mrtvý, co teď? Neměl jsem tušení, co mám dělat, a tak jsem jen čekal. Za normálních okolností by mi vadilo, že musím takhle čekat, ale když jste mrtví, je vám to vcelku putna. Ruch na ulici konečně utichl, mě odvezli (teda myslím jako moji tělesnou schránku) a vše se pomalu vrátilo do starých kolejí. Jenom já jsem čekal na chodníku dál.

Konečně jsem si všiml, jak se ke mně blíží bílá vypulírovaná škodovka. Vystoupil z ní sympatický blonďák ve sněhobílém obleku. V tu samou chvíli se ozvalo zaburácení a na rudočerné motorce se přiřítil chlápek, co vypadal, že utekl z death metalového koncertu. Černé vlasy mu spadaly až na záda, kolem krku měl řetěz, kožené kalhoty, a místo bot takové napůl kanady a napůl holinky. Docvaklo mi, že to bude asi anděl a čert a taky jsem si pomyslel, že ta moje babička asi teda měla fakt pravdu, když mi vykládala o nebi a o pekle. Anděl si mě přeměřil trochu ospalým pohledem a vytáhl notebook. Čert zachrchlal, zapálil si doutník a vytáhl počítač navlas stejný, jenom samozřejmě v odlišné barvě.

Trochu rozpačitě jsem na ně pomrkával. Anděl nezvedl ani oči od obrazovky a povídá: „Snad jsi nečekal nějaké obézní okřídlené dítě, bratře?“ „Jo, do háje, nebo si snad taky zatraceně nečekal nějakýho blekotajícího magora s rohama a vidlema, vole?“ zavrčel ten druhý a odplivl si.

Zmateně jsem zavrtěl hlavou a mrkal z jednoho na druhého. „Tak se do toho pustíme,“ sladce pronesl anděl. „Jmenujete se Vojtěch, narodil jste se v Praze, bydlíte v Praze na Vinohradech a v patnácti jste získal české občanství?“ „Ano…“ hlesl jsem. „Máš vzácnou pohlavní chorobu, rád bys trhal mouchám křídla a občas máš chuť zaškrtit toho vola svýho šéfa?“ zachrčel čert. „Ano…“ hlesl jsem podruhé. „Fajn, tak se do toho dáme,“ zamumlal anděl a strčil do nouta zlatavé USB. Čert udělal opět to samé, jenom USB bylo fialové. „Cheche, vypadá to, že půjdeš se mnou, vole!“ zasmál se čert a říhnul si.

„Máš tu teda parádní spis! V osmi letech jsi málem umučil kočku, kterou ti koupila tvoje ségra, se třema holkama si zahejbal svý starý. Svýho šéfa si okrad vo patnáct tisíc, když se sečtou všechny ty propisky a kancelářský sponky, co sis vodnes z práce a svý tchýni říkáš občas ‚Ty stará rašple‘ nebo Ty jedovatá mrcho‘.“

„Pokud dovolíte, rád bych něco pronesl na obhajobu mého bratra,“ zazpíval anděl a čert zezelenal, jak se mu udělalo mdlo, a zase si odplivl. V asfaltu na vozovce se udělalo několik děr. Čert totiž plival kyselinu sírovou. Konečně mi tak docvaklo, proč se na asfaltkách dělají ty ďolíky, co vám ničí tlumiče. Ty kecy o sněhu a ledu co ničí silnice jsou teda evidentně blábol.

„Bratr Vojtěch se staral o svou matku a neposlal ji do domova důchodců, řádně vychoval svého jediného syna a také se pravidelně zúčastňoval charitativních akcí!“ „No jo, tož se do háje nedohodnem, já se z toho zjebnu!“ zachrchlal čert a nevraživě po mně mrsknul pohledem. „Nezbývá, než to projet přes Váhy!“ dodal ještě a už štrachal ve svém kufříku. Každý z nich nakonec vyndal jednu polovinu zařízení, které když spojili dohromady, staly se z nich takové ty řeznické váhy, s tím rozdílem, že byly černobílé. Oba na svou stranu položili USB s mým spisem a čekali. Ke všeobecnému překvapení se váhy zastavily přesně uprostřed. Na elektronickém displeji se zobrazilo: 50,00% periodických. Oba zaúpěli. „Co teď sakra u všech čertů s ním?“ zahulákal čert. „Hm, budeme to asi muset dát k soudu!“ zapřemýšlel anděl. „A kde vezmete právníky, nevíš?“ zavrčel netrpělivě čert a poklepal si na čelo. „No jo, vlastně. Tak nezbývá, než to nechat na něm.“

Oba se ke mně otočili s otázkou, zda-li chci raději do nebe či do pekla. Samozřejmě jsem chtěl do nebe, ale čert hned začal namítat, že ne, že to tak nejde a kam by to prý došlo, kdyby se smrtelníci sami rozhodovali, kam po smrti. Anděl musel ustoupit.

Hádali se pak dlouho, až se nakonec dohodli, že mi ještě prodlouží život s tím, že nesmím za žádnou cenu prozradit, jaké to po smrti je. Musel jsem souhlasit. Tak jsem se nakonec probudil na vozíku v márnici. Hlídače hned ranila mrtvice, tak jsem se začal dívat po podlaze, jestli se tam náhodou nedělají dírky od kyseliny sírové.

Já vím, já vím, že jsem slíbil, že nikomu neřeknu, jaké to po smrti je. Ale o psaní přece nepadlo ani slovo…

Josef Šorm