Zase je „přede dveřmi Štědrý den“ a co nevidět zase k nám dolehne andělský zpěv, provolávající slávu na výsostech Bohu, chválící pokoj na zemi, doporučující lidem „dobrou vůli“. Odpovíme na ten tichý hlas vánočních svátků, že už nejsme sentimentální? Odeženeme od sebe vzpomínky na dětství a na tajemnost vánočního období? Nebo nás přepadne třeba někde vysoko v horách chvíle, kdy pocítíme, co to znamená „mít pokoj sám se sebou“ a jednat se všemi lidmi kolem nás „v dobré vůli“?

Jaroslav Šimsa Nedávno jsme v Ymce slyšeli v „Týdnu světového bratrství“ hluboký výklad o tom, jak každý člověk ve svém nitru svádí nejtěžší boje a jak i my každý vlastně žijeme ve sváru sám se sebou. Člověk si často uvědomí své chyby, svou slabost, svou mdlou vůli, a tu má na sebe zlost, mrzí se, nedůvěřuje si, jest rozvrácen, ztrácí vládu nad sebou, jest neklidný, nepokojný. Má-li dojít pokoje, musí vyjít ze sebe, vzít na sebe nějaký úkol, chtít ostatním lidem posloužit, najít nový svět přátelství nebo nový svět lásky. Ale i přátelství a láska, i odpovědnost a úkol, který jsme vzali na sebe, nám způsobí nový neklid a potíže; utíkajíce před neklidem své duše, dostáváme se do neklidu, ve kterém stojí celý svět; myslíte něco co nejlépe a nejupřímněji, a přijdete s tím k lidem, a co nedorozumění, hašteření, podezírání, vzteku odumírání najdete, a možná, že vás nakonec vyhodí. Zkuste lidem mluvit o míru; jaké boje z toho vzniknou! Máme se tedy stáhnout do sebe jako hlemýždi nebo zalézt do bud jako raněné lišky a plakat nad zlovůlí světa? Bylo však v nás dost „dobré vůle“? Nebyla při těch šarvátkách nějaká chyba v nás? Nejsme tu na světě k tomu, abychom sloužili svým bližním a bojovali, zápasili za to, v co věříme, ovšem duchovně, ne „tělesně a s krví“? Teprve uprostřed boje a uprostřed práce, ve chvíli, kdy jižjiž klesáme únavou, zahlédneme pravý smysl svého života; od této chvíle budeme pak prozářeni – dobrou vůlí. Tato vaše dobrá vůle vás naučí především důvěře v lidi, v jejich (někdy ne dost viditelnou) dobrou vůli. Důvěra, to neznamená důvěřivost, lehkověrnost; systém důvěry znamená především překonání vlastní zlovůle, vlastní slabosti, toho podezírání druhých lidí z černých úmyslů, znamená víru v to, že nade mnou i nad tím druhým vládne jedna pravda, že si navzájem můžeme pomoci, jen budeme-li k sobě dost otevřeni, upřímni, bratršti. Nedůvěra ochromuje život jednotlivců i národů: obnovit mezi sebou ducha důvěry, znamená zároveň upevnit ducha pokoje. Za druhé, jakmile dojdeme dobré vůle a tím vlastně rovnováhy, poznáme velikou moc této dobré vůle. Lidé nejsou hnáni vůlí ke zlu a ke lži; ve svých nejlepších chvílích chceme žít dobře, pravdivě, laskavě; tato naše vůle z rozmanitých důvodů a hlavně pro nedůvěru lidí kolem nás zakrsla, má zpřerážená křídla, jest přízemní. Vůdce je ten, kdo i této vůli dá cíl a uloží ji, aby vstala a šla. Dobrá vůle znamená tedy chtít posílit vůli ostatních lidí, najít pro sebe i pro ně toho vůdce, který dovede vládnout všem vůlím, a ty cíle, které dávají růst křídlům. Konečně za třetí dobrá vůle chce lidi milovat a jim opravdu sloužit. Dokážeme to, dovedeme to? Ve světě je tolik nelásky; slovo láska jest zdiskreditováno; není třeba dobré vůle nás všech, abychom se nebáli říci, aspoň v předvečer tajemného večera, že věříme v konečné vítězství lásky? Dobrá, jsme generace nesentimentální. Co tedy teď uděláme, abychom alespoň mezi sebou, zde v Ymce, zavedli „systém důvěry“, dobrou vůli, pokoj, vzájemnou službu? Jaroslav Šimsa (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky, 5, 1932, 3, s. 1.)