YMCA bus do Anglie Bylo nebylo… takto začíná většina pohádek. Také tento článek musí začít podobně, neboť v dobách, které už nikdo nepamatuje a dost možná ještě dál, vznikla myšlenka zorganizovat návštěvu země, kde vznikla YMCA, tedy Anglie. Po několika letech, kdy nápad zrál, se skutečně podařilo celou věc dotáhnout až k realizaci. A tak po mnoha měsících velmi komplikované přípravy se díky houževnatosti zahraničního sekretáře YMCA v ČR Heleny Koskové podařilo za kanálem La Manche najít osobu, která se příprav spojených s naší návštěvou ujala opravdu aktivně. Tou osobou byl David Pendle, který byl také hlavním průvodcem po celou dobu naší cesty.

Musím říci, že velmi složité bylo najít vhodný způsob – formu, jak se o zážitky podělit. Text se dá strukturovat mnoha způsoby a vše má své pro a proti – zvolit výčet událostí v chronologickém sledu, rozdělit vše tématicky či se pokusit různé přístupy nějak zkombinovat? Nakonec jsem zvolil metodu úvodu, otázek a odpovědí, takže: Co všechno jsme viděli? To první, co jsme byli nuceni vidět, bylo několik krváků až hororů v autobuse Student Agency, které tam slečna či paní stevardka (Stuartovna, jak jsme jí mezi sebou říkali...) pouštěla po celou dobu cesty. Nutno říci, že to vadilo nám dospělým, přítomné malé děti už žel vše braly jakoby nic. Zajímavá byla určitě cesta podmořským tunelem mezi Francií a Anglií. Náš autobus najel do speciálního nákladního vlaku a za více než třicet minut jsme byli na druhé straně. Nutno říci, že naloďování a vyloďování (v tomto případě spíše navlakování a vyvlakování) trvalo asi delší dobu než samotná jízda. Při sestupování a vystupování do podmořských hlubin došlo u některých z nás i k zalehnutí uší. V Anglii jsme strávili celkem 7 dní (od 16. do 22. dubna) a k tomu den před a po na cestu. Za tuto relativně krátkou dobu jsme toho viděli neuvěřitelně hodně, dá se říci, že bohatost programu – množství viděného a slyšeného – nás zahltila, takže alespoň některým z nás řada věcí splývá. Výčet míst, která jsme navštívili můžete vidět v samostatném rámečku a obrazem i na www.ymca.cz ve fotogalerii. Co nás zaujalo? Londýn i další větší města jsou vyloženě multikulturní, je zde mnoho Asiatů, Afričanů, Indů a jistě mnoho dalších skupin obyvatel, které nejsou poznat podle vnějších charakteristik. Z tohoto pohledu je to země rozmanitá, pestrá, bohatá. Na druhé straně jsou tu oblasti venkovské, kde je zkrátka tráva a zase tráva, ovce a zase ovce. Každá YMCA se snaží být ekonomicky nezávislá. Za tímto účelem se nebojí provozovat ziskové aktivity, kterými pokrývá svůj provoz. Myslím, že v tomto ohledu pro nás mohou být místní anglické YMCA velkou inspirací a možná i zdrojem know–how. V každém případě jsem nabyl dojmu, že jednotlivá sdružení nejsou přehnaně bohatá, ale že se snaží opravdu velmi efektivně využívat finanční prostředky a šetřit na čemkoliv se dá. YMCA je zde všude známá především svými fitcentry, mateřskými centry a obecně prací s mládeží, která zabíhá i do sociální sféry. To co je však důležité, že i když jsou všechna místní sdružení YMCA samostatná, mají společné projekty v rámci celé země. Podílí se tak například na velké celonárodní kampani – osvětě – ve školách o zdravém životním stylu a především zdravém jídelníčku, neboť mezi mládeží i dospělými panuje velmi nešťastná forma stravování – fast food. To vede k otylosti a mnoha zdravotním komplikacím. Trošku paradoxní ale je, že pokud přijdete do kteréhokoliv zařízení YMCA, tak je tam bufet právě postavený na hranolcích a podobných tučných rychlovkách. Problém prý je v tom, že kdyby to tam neměli, tak by tam nikdo nechodil a neměli by na koho působit. Nám se to nějak nezdálo, ale moc jsme to raději s našimi průvodci nerozebírali. To že YMCA na celém světě, tedy i zde, provozuje podobné aktivity, to že také tady chápou svou práci jako službu Bohu (i když také s podobným hledáním forem a dobrovolníků, kteří by tuto křesťanskou rovinu poslání nesli) jsme předpokládali. Asi nejzajímavějším zjištěním ale bylo, že se anglické YMCA potýkají s podobnými problémy jako ta česká sdružení YMCA. Dobrovolníci, peníze, spolupráce s úřady… Postavení YMCA v „rodné vlasti“ nás totiž překvapilo. Některé místní YMCA velmi dobře spolupracují se svými radnicemi – zastupitelstvy na nejrůznějších programech, v oblasti výchovy, zdravotnictví, sociálních službách atd. V jiných městech naopak nemá podporu místní samosprávy, neboť si myslí, že YMCA bude dělat evangelizaci lidí a to je pro ně nepřijatelné. Ani více než 160 let tradice tak neznamená jistotu, že vás bude společnost přijímat jako svou přirozenou součást. Nutno říci, že naše mise slavila plný úspěch, pokud měla v podtitulu „Po stopách George Williamse“. Kam jsme se totiž hnuli, do kterékoliv YMCA, všude jsme se dozvídali, že právě to je to nejdůležitější místo se zakladatelem YMCA spojené. Někde prožil dětství, jinde ho založení YMCA napadlo, na dalším místě ji založil, jinde byl členem. Zkrátka je dobře, že jsou ve všech Ymkách na svého zakladatele hrdi :-)! Zajímavé bylo určitě to, že ač je Velká Británie členem EU, tak určitě platí, že každý občan je tu v první řadě Angličan a až poté Evropan. Vztah k vlasti, vyjadřovaný nejrůznějšími způsoby – od státních symbolů téměř na každém domě až po udržování tradiční architektury, oblékání a stylu života – to mi bylo velmi sympatické. Mě osobně ale překvapil malý počet aut anglických značek. Trhu zjevně vévodí francouzský Renault a v těsném sledu jsou další francouzské značky, poté následují auta německá. Co jsme jedli? Tuto otázku může někdo považovat za zbytečnou, ale musím říct, že skepse k anglické kuchyni je velmi rozšířená a navíc dotvořená geniální scénkou Mr. Beana připravujícího si na lavičce v parku sendvič, a proto jsem se rozhodl ji zařadit. Předem prozradím, že zažitou skepsi nemám potřebu příliš nabourávat. První jídlo v Anglii bylo neanglické, večeřeli jsme v Indian YMCA v Londýně, což není indiánská YMCA, jak jsme ji z legrace říkali, ale YMCA, kterou si založili Indové trvale žijící v Londýně. Vyznačuje se zachováváním indických kulturních prvků, od oblečení přes živé Bohoslužby až právě po jídlo. Já s Helenkou, kteří jsme zvyklí občas zajít do indické restaurace Góvinda v Praze, jsme byli nadšeni, nicméně většina z nás byla nezvyklostí jídla zmatena. V každém případě to alespoň pro mě bylo lepší než klasické anglické toasty – takové trojúhelníčkové nic s něčím mezi tím. Pojídání tohoto typu jídla jsem si užil pouze jednou, v Hyde Parku na trávě, protože jsem to chápal jako typický anglický piknik, tedy jako krojovanou zvyklost. Jinak jsme si připravovali jídlo sami ze společně zakoupených zásob a bylo to opravdu dobré a bohaté. V této souvislosti nelze zamlčet nejlepší hlášku celého zájezdu – z kuchyně se ozvalo: „Chce někdo čaj? Tak ať si ho uvaří!“ Nejlepší kulinářský zážitek však proběhl druhý den, kdy jsme dorazili na naše základní tábořiště, odkud jsme pak podnikali všechny výlety, do „rekreačního střediska“, kde nám manželka našeho průvodce Davida Pendla připravila zeleninové dorty tzv. páje – zvláště gurmáni mezi námi si opravdu přišli na své a jen stěží odolávali dalším porcím neodolatelného. Šokoval mě však výsledek mého úsilí naučit se pravý anglický čaj s mlékem. John, náš druhý průvodce a řidič – přezdívaný námi „bludič“ pro časté nechtěné zajížďky :-), mi řekl, že žádný pravý anglický recept na to neexistuje, de facto si to každý udělá tak, jak mu to chutná. Při diskuzi o síle čaje a poměru s mlékem jsem ho nakonec dohnal k zoufalství, neboť jsem si namíchal malinko slaboučkého čaje s obrovským množstvím mléka. Bylo zajímavé, že najednou věděl, že takto pravý anglický čaj s mlékem určitě nevypadá, jenže já čaj nepiji vůbec, takže to pro mě byla jediná poživatelná varianta. Skvělé jídlo jsme zažili také v přímořské, rybářské restauraci, restauraci, ať už si dal někdo ryby či jen zapečené těstoviny, byla to opravdu lahůdka. A navíc za přijatelnou cenu. Přímo neuvěřitelná byla všudypřítomnost hranolků, které ostrované jedí zkrátka úplně, zcela a naprosto ke všemu. Co si odnášíme V prvé řadě povzbuzení, že „snad tu Ymku neděláme zase tak špatně“. Myslím si, že některé věci bychom si mohli vylepšovat recipročně, zkrátka, že nejsme jen „chudí příbuzní“, přestože tam YMCA funguje bez přerušení mnohem déle. Určitě si všichni odváželi motivaci a nové nadšení do práce. Také spoustu inspirací, třeba jen v drobných maličkostech. Potvrzení toho, že úspěch každé takové cesty záleží především na organizaci a přípravě. V tomto ohledu se ukázala být Helenka Kosková zcela nenahraditelnou a její způsob vedení celé akce byl velmi příjemný, profesionální a milý, každý mohl cítit osobní prostor a přitom jasné vedení. Pro mě bylo tím nejpodstatnějším zjištěním, že ve všech zemích jsou lidé, kteří jsou ochotni sloužit druhým, že jsou to lidé vedeni stejným Duchem, který nás v YMCA spojuje. Věřím, že tento pobyt přinese skrze jeho účastníky čerstvý mořský vítr i do našich českých Ymek. J. V. Hynek