„V duchu stále vidím Vás všech 413 umučených, popravených a na bojištích druhé světové války padlých Sázavanů, zas jak kolem vlajky s námi stojíte. Zemřeli jste, abychom my žili. Nechť je náš život i naše konání hodno Vaší velké oběti.“ Joe First


Jak se osvědčila výchova v Ymce?
Jestliže tedy chceme hodnotit nějakou organizaci, která se zabývá prací s mládeží, budeme především hodnotit její výsledky. V případě Ymky jako celku jde tedy v období první republiky především o výchovu k demokracii. Pokud se dá ymkařská výchova hodnotit jako pokus o získání mladých lidí pro své ideály, tj. demokratickou společnost, pak se skutečně osvědčila dokonale.

Svým počtem nevelká organizace (několik stovek členů) si dokázala získat přední místo nejenom na domácím poli, ale rovněž se stala velmi respektovaným a vyhledávaným partnerem mezinárodních jednání. Dá-li se pak hodnotit také věrnost demokratickým zásadám, pak ochota k obětem (i na životech) u členů dalekosáhle předčila podobné (nejen studentské) organizace v zemi.

Generace vychovaná touto sekcí Ymky (AY – pozn. red.) se projevila v rámci mládežnických organizací jako společensky a politicky nejvěrnější duchu meziválečného ideového programu (masarykismu). V rámci této skupiny zaměřené na studentstvo se podařilo vyzdvihnout do popředí nejkladnější tradice prvorepublikového Československa. Mezi tyto tradice rozhodně patří silný smysl pro demokratičnost jednání (diskuse a připuštění všech zainteresovaných stran) a dále humanismus, kterým se zvláště v 30. letech naše republika ostře odlišovala od většiny okolních fašizujících se států.

Nejzřetelněji se ovoce výchovy Ymkou ukázalo v době bezprostředního ohrožení státnosti a národní svébytnosti (1938–45) a pak opět v době nastupující zvůle komunistické moci (1948–1951), než byla definitivně zakázána1 jako celek. Podíl studentů a členů tohoto výběrového uskupení na protifašistickém odboji a počet zatčených a zabitých je toho velkým důkazem.

Je třeba na tomto místě zmínit, že proklamativní charakter AY (publikování, pořádání konferencí, přednášek aj.) zavazoval toto studentské hnutí k „vydání počtu” ze svých proklamací o demokracii, zodpovědnosti za společnost a aktivním křesťanství.

V těžkých dobách stupňujícího se tlaku na společnost přijalo vedení AY jasný postoj. To jí vyneslo velký kredit, ale také mnoho přímých nepřátel. Krize společnosti vynáší na povrch vůdce.

Typicky český, u kořene reformační, důraz na Pravdu a (sebe)kritiku se ve vůdčích postavách tohoto hnutí dokonale naplnil, byť byl často zabalen v sekulárním rouše. Křesťanství, právě proto, že bylo české, bylo v prostředí hyperkritického českého antiklerikalismu nuceno o to poctivěji prohledávat životní prostor pro vysazení nového semene. Tím se dostávalo křesťanství v podání ymkařů s Masarykem dále, než tomu bylo kde jinde. Dál se ale také dostával důraz na ideály, které platí na celém světě a pro každého člověka bez rozdílu. Humanismus s křesťanstvím. Prostřednictvím Ymky se mládež směle přiváděla od rukou Masarykových k rukám Rádlovým, aby se přes Šimsu, Hromádku a jeho žáky (Hejdánek, Trojan, Komárková, J. Šimsa aj.) postavila v dobách ohrožení konečně na vlastní nohy. K tomu, aby vštěpované ideje T. G. Masaryka nebyly vyprázdněny, přispěl fakt, že na mladé lidi působily v Ymce (AY) výjimečné osobnosti.

Nepřekvapuje proto, že v očích pamětníků – evangelíků se veškeré dění okolo Ymky scvrkává do podoby AY. To není zcela objektivní. Nebylo by spravedlivé zapomínat na činnost mnoha členů a sympatizantů velké Ymky a jejich sdružení po celé republice, kterých bylo na stovky a do odboje se aktivně zapojili či se podíleli na jeho podpoře, ale v publikacích typu Křesťanské revue na ně nikdo nepamatoval. Nesmí se zapomínat na jména těch, kteří byli za války vězněni či zabiti, ale nebyli přímo z AY. Jiné údaje2 uvádějí počet obětí ze strany účastníků letních táborů na několik stovek padlých či vězněných. Celkový okruh těchto odvážných a obětavých ymkařů tedy bude jistě o mnoho větší.

Jak napovídají jmenné seznamy táborových almanachů,3 největší početní ztráty po válce zaznamenaly chlapecké a táborové skupiny Ymky. Šlo o účastníky letních táborů, kteří se k Ymce svými postoji za války silně přihlásili, o chlapce i o dívky. Sekretáři z pražské Ymky pracující s chlapci (v čele Joe First) měli v plánu postavit v areálu Masarykova tábora na Sázavě u Soběšína pomníček všem zhruba třem stovkám (413 – pozn. red.) obětí. Jejich přátelé je po válce velice postrádali. K realizaci tohoto čestného úkolu jim již nebyl dán dostatek času.4 Přesto se na číselném odhadu tohoto jediného tábora dá odhadnout, jakých ztrát na životech poměrně mladých lidí5 dosahovala celá YMCA se všemi svými podsekcemi (AY, SČME, sportovní, klubové a jiné sekce). YMCA se tak stává organizací s největšími ztrátami na životech svých členů, a to hned po židovské obci, což je pro současného badatele zjištění velmi překvapující.6

Ymkaři se v poválečných zmatených letech chtěli přihlásit k odkazu svých padlých, žáků Masarykových a Rádlových. Tehdy ale také chtěli na jejich životě a smrti ukázat, že je YMCA schopná dávat společnosti kvalitní jedince, kteří jsou ochotni svou víru v absolutní Boží svrchovanost brát zcela vážně a to až do krajnosti. YMCA chtěla po čtyřech letech přerušené práce navázat na své nejlepší tradice, a tak to učinila prostřednictvím svých padlých.

O nekomunistickém odboji existuje několik studií z doby poválečné (především V. Černý). V poslední době rovněž roste o tuto problematiku zájem mezi ymkaři samotnými (viz kniha o Jaroslavu Šimsovi z roku 2003). Všechny tyto texty shodně hodnotí roli Ymky jako významnou.7

Petr Chlápek
(Výtah z diplomové práce autora YMCA a její význam pro českou společnost, ved. práce: prof. PhDr. N. Rejchrtová, Katedra církevních dějin ETF UK, Praha 2004, s. 168–173.)

Poznámky:
1 Oficiálně se YMCA a AY samy od sebe rozešly, a tím pádem nebyli jejich členové vystaveni perzekucím. Ve skutečnosti ale hrála formulace „dohodli na rozpuštění” v roce 1968 velkou roli.
2 Jen jediný chlapecký tábor Ymky na Soběšíně uvádí ve svém poválečném sborníku počet okolo 300 svých padlých účastníků (viz Almanach Masarykova letního tábora YMCA, 1946.). Taková jména jako Miloslav Kohák, manželé Šmakalovi, Jan Uher a velký počet těch, naněž by taktéž nemělo být zapomenuto, teprve čekají na vytažení z archivů. To je úkolem jiného badatele.
3 Viz několik dochovaných almanachů ze soukromých sbírek tehdejších účastníků a z archivu Ústředí YMCA v ČR, Letní tábory – Sázava.
4 Teprve na výročním setkání dnešních seniorů YMCA v září 2003, na sázavském Masarykově táboře YMCA, došlo k slavnostnímu umístění pamětní desky na jejich počest. Není však opatřena jmény.
5 Nejstarší účastníci táborů YMCA mohli mít po absolvování prvorepublikových táborů maximální věk do 25–30 let.
6 K tomuto šokujícímu závěru došla ve své studii o Ymce Jiřina Šiklová.
7 Z pochopitelného důvodu byl tento odboj po roce 1948 zcela ignorován ba přímo vytěsňován. Historická věda zkoumala pouze odbojovou činnost komunistů a jiným skupinám nepřiznávala většího významu, byť byl poměr komunistů na odbojové činnosti podstatně menší, než jak se za to má dodnes.