„My, kdo jsme byli v koncentráku, se pamatujeme na lidi, kteří chodili po barácích a konejšili ostatní, rozdávali i poslední chleba. Možná jich nebylo moc, ale jsou i tak dostatečným důkazem, že člověku lze vzít vše až na jedinou věc, a sice tu poslední z lidských svobod – svobodu rozhodnout se za jakýchkoliv okolností pro svůj vlastní postoj, pro vlastní cestu.“ V. E. Frankl


Kořeny motivací
Otázka po motivaci lidského konání je velice komplexní. V psychologii patří také jistě k nejtěžším. Proč se člověk chová tak, jak se chová, co člověka vede k myšlenkám, rozhodnutím a činům právě takovým a ne jiným, zaměstnává odborníky – psychology, psychiatry, ale i teology a v posledku i každého člověka.

Prof. Milan Nakonečný svou knihu na téma lidské motivace dokonce začíná větou: „Nepochybně nejdůležitějším úkolem psychologie vždy bylo a bude vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.“¹

Vystopovat a interpretovat pochody probíhající v idském mozku, determinované obrovským množstvím proměnných – genetikou, zkušenostmi, vzděláním, výchovou, emocemi, hormony, vnějšími okolnostmi ap. je velmi složité. Přesto by každý člověk rád věděl, jak se druhý zachová, jak bude reagovat, co člověka vede právě k těm či oněm rozhodnutím, co je pro člověka motivací k jeho činům.

Tyto otázky si klademe i v běžném životě, v komunikaci se svými blízkými, rodinou, přáteli. A pokud je navíc „práce s lidmi“ i naší profesí, pak nás zajímají (nebo by alespoň měly zajímat) o to více. Přirozeně má člověk také potřebuje porozumět sám sobě...

Samotné slovo "motivace" je termín odvozený z latinského motivus, což je forma slova moveo – hýbám a movere – pohybovat, a vyjadřuje tak přeneseně hybné síly chování a jednání. Motivy jsou tedy hybnými silami našeho jednání.“²

Různé psychologické školy přistupují k této problematice rozličnými teoriemi. Pokud svůj pohled zúžíme na otázku po motivaci k dobrovolnické práci, i tak narazíme na celou řadu možností. Jak jsem naznačil v úvodu, člověka vede k určitému druhu chování, tedy i dobrovolnictví, velmi složitý komplex motivací. Věnovat svůj čas, energii, schopnosti pro potřeby jiných je jistě i psychologicky velmi zajímavý jev.

Zamyslíme-li se nad tímto fenoménem – jaké příčiny, jaké motivy vedou člověka, aby se choval právě takto, pak nás mezi prvními jistě napadne slovo altruismus. Ani tento pojem samotný však není tak jednoznačným a jednoduchým vysvětlením.

Frič³ uvádí následující druhy altruistického chování:

Reciproční altruismus – v jeho pozadí stojí očekávání, že bude altruistův výkon jednou oplacen nějakou odměnou.

Normativní altruismus – charakterizuje chování, které se opírá o motivaci kombinující morální imperativy a sociální tlak, tedy nejen zvnitřněné morální imperativy samotné.

Emocionální altruismus – stojí na citu člověka, na soucitu se strádajícími, na lásce k bližnímu. Není zde tedy přítomen přímý zisk egoisty, ale emoční zisk – emocionální zainteresovanost altruisty na konání dobra je mravně krásná.

Křesťanský altruismus – nevyhýbá se ani jednomu z výše uvedených druhů motivací, i když některé neodpovídají jeho ideálu krásna. Je pro něj charakteristický soucit s trpícími, milosrdenství.

Pravý altruismus – altruismus bez kontaminace egoismem je velmi složitým problémem. Podle Bolzana „... jen tehdy vykonáváme opravdové a záslužné dílo dobročinnosti, jestliže pomoc, kterou bližnímu přinášíme, je spojena s jistou námahou a s větší či menší obětí z naší strany.“ Požadavek absolutně „čistého“ altruismu je však vzhledem k výše uvedenému diskutabilní. „Jednotlivé druhy altruismu se vzájemně nevylučují, dobročinnost je motivována jak racionálně, tak emocionálně a veškerý altruismus je kontaminován egoismem. (…) Obvykle s ideálem mravní krásy altruismu korespondují ty motivace, které počítají se symbolickou, morální nebo spirituální odměnou. (…) Zisky z altruismu jsou vždy oboustranné.“⁴

Problematičnost pravého či čistého altruismu vidí i jiní autoři:
K analýze altruistického chování je účelné rozlišovat podle Wilsona dvě základní altruistické tendence. Na jedné straně čistou, nevykalkulovanou obětavost a na druhé straně vstřícnost s očekáváním reciprocity či jiné vlastní výhody.

Kromě altruismu je to pak celá řada dalších motivátorů. Některé z nich najdete v části Syndrom pomáhajících.

Stále je však důležité brát zřetel na to, že: „ziskový motiv může existovat i u zdánlivě nezištného chování. Pečujeme-li o druhé, očekáváme zpravidla buď přímý materiální zisk na základě reciprocity (půjčky za oplátku) nebo zisk nepřímý v podobě společenského uznání a prestiže za své velkorysé činy. Dokonce i křesťané starající se v klášterech o bezmocné očekávají kompenzaci své oběti ve formě posmrtného života v ráji.“⁵

Víra a z ní vyvěrající služba byla v naší kultuře po dlouhá staletí normativní součástí lidského bytí. Ateismus vyprázdnil toto místo, ale potřeba sdílení dobra přetrvala. Člověk potřepotřebuje zažívat i tyto vjemy. Provedl jsem šetření u více než 60 respondentů, dobrovolníků, kteří (mimo jiné aktivity) působili jako vedoucí na letních dětských táborech. Byli celkem z 12 organizací a výsledky by se daly shrnout velice stručně.

Na otázku „Proč jste se rozhodli věnovat dobrovolnické práci?“ (v souvislosti s prací hlavního vedoucího na táboře) se u věřících lidí velmi často objevil přímý odkaz na víru, Boha, službu atd. – konkrétně šlo o formulace např. „služba Bohu“, „předávání Boží lásky“, „Boží poslání pro můj život“.

U nevěřících lidí byl motivací především „dobrý pocit“ – formulovaný jako: „radost z radosti druhých“, „dobrý pocit“, ale také seberealizace či „chci vrátit to, co jsem sám mohl prožít“. Tento výsledek plně koresponduje s šetřením, které provedl Frič. V každém případě však lze konstatovat, že určitá forma dávání, služby je tedy v každém případě pociťována jako pozitivní vjem, ať už pramení z konvenční, reciproční či nerozvinuté motivace, jak motivaci dělí právě Frič, který pomocí statistické analýzy vytipoval, že „jde o motivace, které se navzájem prolínají, ale u konkrétních jednotlivců některá z nich nabývá dominantní vliv“.

Důležité také je uvědomovat si, že existují motivace vědomé i nevědomé. „Je možné, že jednáme, aniž bychom věděli proč nebo aniž by nám pravá příčina našeho jednání byla zřejmá. Naše chování má někdy manifestační obsah. (…) Nevědomé jsou tedy i takové motivace či způsoby chování, jejichž příčiny si subjekt vysvětluje chybně.“⁶

Do této kategorie patří i substituční chování, které má povahu kompenzace nedosaženého cíle. Zdrojem nevědomých motivací mohou být i potlačené sklony a afekty, z nichž vznikají komplexy – neasimilované psychické obsahy a s nimi spojené tendence k jejich kompenzaci. C. G. Jung zdůraznil jejich autonomii a číhavost (motivační pohotovost) a hovořil také o vědomých komplexech. Podle Maslowa komplexy navíc neovlivňují jen motivaci jedince, ale pronikají celou jeho psychikou, tj. determinují i jeho myšlení, fantazii, cítění atd.⁷

Je signifikantní, že většina dobrovolníků uvádí jako své motivace pro práci dobrovolníka ty, které považuje za pozitivní. Především je to pomoc, cítit se užitečným, láska k bližnímu, smysluplnost, seberealizace, služba Bohu atp.

Do této kategorie však stále častěji spadají i reciproční motivace – něco se naučit, mít dobrý pocit, uznání, parta apod.

Motivaci však můžeme rozdělit také na vnitřní a vnější. Toto rozdělení je velmi podstatné. V neziskovém sektoru obzvláště.

„Literatura se shoduje na tom, že nejlepší výkony podává motivovaný člověk, nejvíce motivováni jsou pak ti pracovníci, kteří přijmou cíle firmy za své a firmu si ztotožní sami se sebou – používáme také termínu VNITŘNÍ MOTIVACE.“⁸

Tato skutečnost je v neziskovém sektoru zřejmě ještě vyhraněnější, neboť právě nepřítomnost finančního, tedy existenčního, ohodnocení vyžaduje jiný zdroj motivace. To, že se člověk rozhodne právě pro tu a ne jinou práci jako dobrovolník, ukazuje právě na nutnost vnitřní motivace – tedy blízkost cílů a poslání dané organizace. Může zde však být určitý rozdíl mezi dobrovolníky, kteří jsou členy organizace a krátkodobými dobrovolníky. U členů se předpokládá ještě vyšší ztotožnění se s vizí a posláním organizace, ale na druhou stranu je těžší je dlouhodobě v tomto motivovaném stavu udržet. U krátkodobých dobrovolníků bývá naopak silná motivace, která buď prací přeroste v dlouhodobější spolupráci, třeba i členství v organizaci, nebo naopak po splnění určitého závazku či vyprchání motivace odejdou.

Pokud jde o vnější motivace, pak je dnes i v ziskovém sektoru známo, že motivovat zaměstnance pouze finančně je velmi málo. Proto vytváří systémy nefinančních benefitů. Neziskový sektor má pro platnění jiných než finančních motivátorů nejen větší nutnost, ale i příležitost, neboť může nabídnout i některé žádané atributy, které lidé poptávají při svém sebeuplatnění. (O tom více v příspěvku Naučme se ocenit své dobrovolníky.)

Syndrom pomáhajících
„To, že jsem obdaroval žebráka, že jsem odpustil tomu, kdo mě urazil, že miluji dokonce nepřítele ve jménu Kristově je bezpochyby ctností. Cokoliv jsem učinil jednomu z mých nejmenších bratří, učinil jsem Kristu. Co by se ale stalo, kdybych odhalil, že ten nejmenší ze všech, ten nechudší ze všech žebráků, ten nejdrzejší ze všech pomlouvačů, že nepřítel sám je ve mně, že já sám bych potřeboval almužnu své dobroty, že já sám jsem si nepřítelem, jehož je třeba milovat?“ C. G. Jung

Termín syndrom pomáhajících se v běžné práci s dobrovolníky nepoužívá zase tak často. Na některých školách zabývajících se přípravou sociálních pracovníků, ať už jsou to VOŠ či VŠ, se mu však v poslední době začíná věnovat pozornost. Je kladen důraz na to, aby si studenti těchto oborů uvědomili a dokázali pracovat se svými motivacemi k této práci. Hovoří se právě o syndromu pomáhajících, neboť se předpokládá, že lidé právě s tímto syndromem se na tyto obory hlásí. Jsou proto vedeni, aby své motivace – především nevědomé – kultivovali. Jaké to mohou být?

O komplikovanosti pojmu altruismus jsem se již zmínil výše, pro připomenutí uvedu ještě několik informací. Jedna z definic altruismu říká, že jde o chování uskutečňované k prospěchu druhého bez anticipace odměn z externích zdrojů. To nám napovídá, že tedy existují vnitřní odměny, které mají povahu vyšších citů. Prof. Nakonečný ale upozorňuje na to, že pro někoho může být manifestovaný altruismus – boj o nadosobní dobro – jen pouhou deklarací a druhem společenského exhibicionismu, a jeho pravé zájmy mohou být zcela odlišné – např. některý z následujících.

Substituční – „léčení“ komplexů. Určité procento lidí prožívá komplexy nejrůznějšího druhu, z nichž některé mohou být kompenzovány dobrovolnou péčí o druhé.

Sexuální – bezpochyby jedna z velmi silných motivací pro lidské konání. V prostředí neziskových organizací pracujících s dětmi a mládeží je třeba eliminovat zájmy pedofilů, které budou vždy takovéto jedince přirozeně přitahovat. Je nutno říci, že žádným administrativním způsobem nelze problémy s touto motivací stoprocentně vyloučit. Věřím ale, že každá organizace dělá všechno proto, aby je minimalizovala.

Moc – na první pohled tento motiv nezapadá do našeho tématu, ale psychologové naopak tvrdí, že právě u psychologů,pedagogů a duchovních (tedy oborů, které se zabývají bezprostřední prací s lidmi a jejich vedením či výchovou) je právě moc velmi silným motivačním faktorem. Dá se namítnout, že je na jedné straně nutno rozlišovat touhu po moci a touhu po uplatnění, ale psychologové přesto tvrdí, že touha po uplatnění vychází opět z touhy po moci. Navíc Alfred Adler říká, že touha po moci vychází z pocitu bezmocnosti, další poukazují na potřebu sebepotvrzení vlastního já. Pokud bych měl uvést příklad – signálem pro tuto „diagnózu“ mohou být silné manifestační projevy vlastního dobrovolnictví, kdy dotyčný svou činnost chápe jako předstupeň pro svou další kariéru – většinou politickou.

Peníze – dobrovolník a peníze? Není to protimluv? I neziskové organizace disponují relativně velkým objemem financí a vždy se najdou lidé, které přítomnost peněz provokuje k aktivitě. Takový člověk se ale většinou nestává dobrovolníkem – snad jen na čas, než se mu podaří dosáhnout např. manažerské funkce v organizaci pracující s dobrovolníky.

Víra – patří k velmi silným motivacím. Nebojím se říci, že právě Ježíšovo učení je tím, co v naší kultuře v celé historii kultivovalo postoj člověka k druhému, pomoci bližnímu, „pamatování na vdovy a sirotky v jejich soužení“ (Jan 1, 27), dokonce „přemáhání zla dobrem“ či výzvě „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má-li žízeň, dej mu pít“ (Římanům 12, 21. 20). I motivaci víry a křesťanské služby je však třeba kultivovat, neboť skýtá určitá rizika – přehnané sebeobětování se, „obchodování“ s Bohem – já budu sloužit a za to půjdu do nebe, přehnaný soucit, který člověka oslabuje a znehodnocuje až znemožňuje pomoc druhým atp.

Vlastní zkušenost – většinou jde o odchovance organizace, kteří se po dosažení určitého věku stávají sami vedoucími či dobrovolníky.

Seberealizace – Podle A. H. Maslowa musí být člověk tím, kým může být, musí zůstat věrný své vlastní povaze. Tuto potřebu označujeme jako sebeuskutečňování. V odpovědích dobrovolníků bývá tento motiv vyjádřen slovy: sebevzdělání, seberealizace, získání zkušeností, poznávání nových věcí atp.

Smysl – V. E. Frankl jej dotahuje do vyjádření vůle ke smysluplné existenci. Zde se objevují vyjádření vlastní motivace jako: pocit, že dělám něco dobrého a hodnotného, pomoci dobré věci, má to smysl, pocit naplnění, věřím, že to má hlubší smysl, nechci život jen prožít, ale plně žít.

Neměla by nás překvapit ani přítomnost „negativních“ motivací vycházejících spíše z toho negativního v nás. Pokud se podíváme do knihy prof. Nakonečného Motivace lidského chování, tak zjistíme, že prosociálním motivacím věnuje jen devět a půl stránky z celkových 270 stran.

Jak jsem již naznačil, motivace k jednání je jevem komplexním. Proto je přirozené, že se i zde jistě řada těchto prvků u každého člověka překrývá. Friedrich Nietsche tvrdí, že u osob, které si volí pomáhání, převažují pochybné motivy. Říká: „Napínáte síly pro bližní a máte na to krásná slova. Já vám ale říkám: Vaše láska k bližnímu je jen vaší špatnou láskou k sobě samým. Prcháte k bližnímu před sebou samým a chcete z toho učinit ctnost: já ale odhaluji tu vaši „nezištnost“.

Člověk, který se chce věnovat lidem se zraněními, se nevědomě spojuje s vlastními zraněními.

Vzniká tu tak nebezpečí v tom smyslu, že pokud je pomáhající profese zneužívána jako lék na vlastní nemocnou duši, tak je člověk předem odsouzen k vlastnímu duševnímu trápení i profesnímu zklamání. Navíc však může touto pomocí utrpět i klient.

„Chceme-li odkrýt mnohovrstevnaté motivy našeho pomáhání – což je úkol, před nímž nesmí žádný pomáhající, pokud není šarlatán, utéci – pak jde o to, abychom pronikli až k nevědomým vrstvám osobnosti a tím i k „pramenům“ volby povolání.“⁹

Jedna z nebezpečných nevědomých motivací k pomáhání může být myšlenka: Když mě jiní potřebují, nemůžu být bezcenný. Takový člověk je pak ale zaměřen na vlastní výkon, musí neustále ukazovat svou užitečnost, klade si úkoly, na které nebude stačit nebo bude přijímat odpovědnosti i za klienta, a tím se účinek jeho pomoci snižuje. Tak začíná bludný kruh.

Motivace se samozřejmě mohou v čase měnit či vyvíjet, ty základní však často zůstávají stejné, proto má smysl s nimi alespoň pracovat. Úkolem dobrovolníka (ale ikaždého člověka) je odkrytí těchto nevědomých motivací ve svém chování, vystoupit ze sebeklamu a otevřít tak prostor novému pohledu na život i své poslání.

Za nejdůležitější (jak pro dobrovolníka samotného, tak pro organizaci, v níž pracuje) považuji porozumění vnitřním motivacím člověka, neboť determinuje jeho vztah k práci, klientům i kolegům a pak také vnitřní ztotožnění se každého dobrovolníka s cíli a posláním organizace, právě tyto faktory ovlivní finální přístup každého dobrovolníka k práci.

Jaroslav V. Hynek (Výtah ze závěrečné práce Motivace k dobrovolnictví kurzu Asociace absolventů manažerů, 2005.)

Poznámky:
1 Nakonečný, M., Motivace lidského chování, Academia, Praha 1997, s. 5.
2 Hanuš, R., Motivace – motor našeho konání, http://fyzika.cz/ skoly/ucitelske_listy/ul00_01/ul07/motivace.htm.
3 Srov. Frič, P. a kol., Dárcovství a dobrovolnictví v České republice, AGNES a NROS, Praha 2001, s. 12–22.
4 Tamtéž, s. 22.
5 Džbánková, Z., Racionální a neracionální motivy lidského chování, http://misc.eunet.cz/marathon/02/mar020z.htm.
6 Nakonečný, M., Motivace lidského chování, Academia, Praha 1997, s. 30.
7 Srov. tamtéž, s. 32.
8 Míka, J., Motivace v policejním státě, http:// www.personalista.com/index.php?id=428.
9 Doležel, J., Čtyři léky proti tzv. syndromu pomáhajících, skriptum VOŠ Caritas, Olomouc.