Sekretář YMCA – novodobý rytíř

Je zcela jasné, že z pouhé materiální zajištěnosti (USA) nemohl pramenit tak zásadní úspěch této organizace u nás. Sokol měl mnohem větší členskou základnu, ale přesto nedosahoval takových dílčích úspěchů na poli myšlenkovém a výchovném.¹

Jakákoliv organizace dokáže dosáhnout svých cílů pouze na základě osobních kvalit svých vůdčích osobností. Za úspěchem organizace YMCA byly silné osobnosti, které dokázala soustředit a aktivizovat k činné službě, a kvalitní know-how, které se po mnoha letech zkušeností s úspěchem zavedlo také u nás. YMCA byla vnímána jako klub profesionálů.

Základem celé organizace a její práce byli speciálně proškolení a osvědčení sekretáři. Jedině sekretáři byli (spolu s kvalitním know-how) tou největší předností Ymky, jelikož přijela do země elita sekretářů z USA. Také oni samotní byli produktem výchovy v Ymce. Na jejich vlastní výchovu se kladl zvláštní důraz. Měli být reprezentanty práce a garanty budoucnosti pracně vybudované organizace. Byli to univerzální vojáci ve službě organizace, která jim krom společenské prestiže (často daleko od domova) nemohla nabídnou vůbec tolik, kolik by si zasloužili.

Každý sekretář byl vybírán z řad osvědčených dobrovolníků, kteří byli ochotni pracovat bez nároku na odměnu velmi kvalitně a chápali základní ideu celé práce v hnutí. V neposlední řadě se museli prokázat určitými vůdčími schopnostmi, které byly zřejmé. Takoví často stáli po boku sekretářů jako jejich „pravá ruka“. Pak byli pozváni sekretáři ke školení, které trvalo tři měsíce.² V kurzu získávali budoucí sekretáři nejen vědomosti, ale byli učeni také určitému životnímu stylu a chování. Adept na post sekretáře Ymky musel být člověk s dobrými referencemi, schopný, vzdělaný, iniciativní a v soukromém životě mravně bezúhonný, požívající ve svém okolí velké úcty a důvěry, aby i jeho jméno bylo pro Ymku dobrou reklamou.

Vedle obsáhlé látky z moderní vědy psychologie se také ve speciálních kurzech učili vést diskuse, hrát sportovní hry, vést účetnictví a administrativní agendu svěřeného jim majetku. V tehdejší době se jednalo o styl, který v našich poměrech neměl obdoby. Není divu, že kdo prošel podobným školením, mohl zakusit, jaké to je být veden. Důraz na vedení k osobnostnímu růstu byl tím silnější, čím silnější byly mezi sekretáři individuality. Ode všech se požadovala znalost angličtiny, popř. dalšího jazyka. Pro vyšší i střední funkce se pak vyžadovalo vysokoškolské vzdělání. Takovým sekretářům pak umožňovala ústřední kancelář Ymky pracovní stáže ve Spojených státech, Ženevě či jiných významných ymkařských školících centrech, aby tam studovali a nabírali zkušenosti. Tímto kvalitním výcvikovým zázemím se Ymka rovněž nedala srovnávat s žádnou jinou organizací na světě.³ Američtí sekretáři byli vnímáni jako vyslanci, kteří byli zase po určité době vystřídáni a posláni i s rodinami zpět do USA.

Vojenský domov YMCA (asi 1919)

Když je řeč o prestiži sekretáře Ymky, není bez zajímavosti zmínit také platové ohodnocení, které se v průměru pohybovalo okolo 2 500 až 3 200 Kč, ale mohlo být také vyšší. Plat byl odstupňován a po určitých letech se zvyšoval. ⁴ Byl za první republiky podle počtu odpracovaných let na úrovni srovnatelné se středoškolským až vysokoškolským profesorem. Dá se tedy říci, že toto ohodnocení nebylo zcela zanedbatelné. Společenská prestiž spolu s vyšším životním standardem posilovaly pocit zodpovědnosti za vykonané dílo. Američtí sekretáři si v prvních letech mohli skutečně dobře vybírat, zájem o tuto práci byl vysoký.

„Ti jedinci, kteří prošli její výchovou, vždy pociťovali závrať, měli-li jakkoliv vystoupit proti elementárním humanistickým zásadám. Absolutní většina z nich ani v následujících těžkých historických zkouškách se nekompromitovala antihumanistickým jednáním.“ ⁵

Vůdcovství
Nejsilnější myšlenkou pak realizovanou ymkařskou výchovou byl tzv. princip vůdcovský. Americká YMCA jej považovala za to nejcennější, co Evropě přinesla. Proto byl takový důraz kladen na osoby sekretářů, kteří byli v postavení vůdců skupin, které vedli. Byl ztělesněním ymkařských ideálů, ke kterým měl moc strhnout své svěřence i přátele z Ymky.

Vychovatelé (chlapecké kluby) – sekretáři stavěli úmyslně před oči mladým chlapcům velké osobnosti dějin, aby je učinili hodné následování. Na druhou stranu je třeba říci, že se tak dělo i za cenu častého přecenění mravních kvalit, které byly až nadlidské, a byly proto úmyslně idealizovány. Hrdinou byl pochopitelně takový člověk, který výrazně převyšoval svými povahovými vlastnostmi a činy všední průměr lidí kolem sebe.

Zároveň byla ale vyzdvihována obětavost k službě určité ideji, ke které došel teprve po určitém vnitřním zápase. Hrdinou tedy nemohl být žádný bezchybný „superman“, ale současný reálný člověk.

Oproti jiným mládežnickým hnutím té doby (nacisté, Volná myšlenka apod.) to tedy nesměl být člověk, který je hnán nějakou pudovou silou přírodní, ale člověk, který musel pro své přesvědčení nejprve projít vnitřní krizí a bojem se sebou samým, než se pro určitou myšlenku obětoval. Nevynášela se oddanost, čest a věrnost jako taková, ale především schopnost hledat a střežit své osobní poslání ve světě. Tento až mytický obraz ale přitom dovedně sekretáři dokázali navléct na evangelijní zvěst o Kristu. Ve vztahu k dnešku pak můžeme tento mýtus sledovat nadále z velké části v americké kinematografii. Mesiášský model hrdiny je nepřehlédnutelný a jeho vůdcovské pověření je stále tématem dneška. Postmodernistická kritika pak neuznává žádného vůdce, který neprošel „peklem“ pochyb a kritiky vůči sobě samotnému. Také v tomto byli Ymkaři poměrně progresivní silou. Autority nebyly postaveny před oči podle náhodného klíče, ale šlo o osvědčené osobnosti, které byly uznávány okolím.

Proto nepřekvapuje ani to, že se staly ve 30. letech velmi populární přednáškové cykly „Úspěšný život mladého muže“, do kterých přispěl osobně přednáškami také tehdejší ministr zahraničí a aktivní ymkař dr. Edvard Beneš, na což po letech rádi vzpomínají účastníci těchto přednášek v době Benešova prezidentování. Také představitelé Ymky se na toto často ve vztahu k Benešovi odvolávali, především po válce, kdy hledali podporu právě u prezidenta, který byl jimi stále považován za ymkaře tělem i duší.


John R. Mott, gen. sekretář Světové aliance YMCA a pozdějsí nositel Nobelovy ceny za mír (1946), u prezidenta Edvarda Beneše v roce 1938.

Vzorem takového hrdiny hodného skutečného následování byl, jak dokládají brožury tištěné Ymkou pro účely chlapeckého oddělení, první prezident Masaryk. Jeho životní růst byl vykládán jako cílevědomé zrání k zodpovědnosti a síle individua pod zorným úhlem věčnosti. Cílem bylo pracovat na svém silném charakteru. Byl to svým způsobem návrat k ideálu rytířskosti a gentlelmanství. Chlapcům se předkládal seznam vybrané literatury⁶ na toto téma. Mezi prvními v seznamu pak stály Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Pro tyto účely byly pro chlapecká oddělení tištěny speciální brožury, které pokládaly chlapcům otázky a přímo naváděly ke konkrétním odpovědím.

Již na těchto příkladech je zřejmé, jak se rodící teorie amerického snu o úspěchu prosazovala i u nás prostřednictvím československé Ymky. Bylo to „evangelium úspěchu“, které bylo podáváno v jednoduchých návodech, jak na to do té doby nebyli naší občané vůbec zvyklí. Příručková metoda se prostřednictvím nejrůznějších spolků rozšířila právě pod tlakem nových metod přicházejících ze západu. YMCA toto know-how dokázala využívat dokonale. Přitom se ale nedá říci, že by se před oči stavěly osoby z majetkově zajištěných rodin. Spíše budí pozornost, jak rovnostářsky a se zájmem o otázku sociální měla výchova působit na chlapce z bohatších rodin.

Oponenti YMCA
Světová YMCA potvrzovala do čela národních Ymek vždy domácí činitele, aby nebyla veřejností vnímána jako importovaná organizace, ale jako domácí. I tak se jí to ale za celou dobu své existence v době první republiky a po válce zcela nepodařilo. Především v prvních letech naší národní samostatnosti byla YMCA opovržlivě označována za cizáckou, importovanou, nenárodní, kosmopolitní, amerikánskou a málo národně uvědomělou. U veřejnosti, která většinou nepřišla s idejemi světovými do kontaktu, YMCA nepožívala velké důvěry. Jak v parlamentu, tak v tisku jsou dodnes stopy po hysterickém strachu z odnárodnění mladé generace.

Tyto hlasy pocházely z jedné určité společenské vrstvy, kterou Šiklová označila za maloburžoazní vrstvu,⁷ a dále se proti moderní podobě křesťanství, jak jej intenzivně propagovala YMCA, vyslovovala strana katolické inteligence a žurnalistů (včetně Ferdinanda Peroutky). Vedle katolíků a maloměšťáckých nacionalistů YMCA nebyla sympatickou organizací ani pro komunistickou a zčásti sociálnědemokratickou inteligenci.⁸ Katolické stanovisko však bylo do jisté míry oprávněné. YMCA sice deklarovala nekonfesijnost a otevřenost, zcela nepokrytě však reprezentovala (importovala) protestantský směr křesťanství, včetně importovaného personalismu, kterému zpočátku nepřišli na chuť ani naši protestanti (včetně J. L. Hromádky, B. Jerieho).

Naopak nejvřeleji byla její činnost vnímána a také podporována ze strany křesťansky a demokraticky (prozápadně) orientovanou vrstvou podnikatelů, inteligence a zčásti také „velkoburžoazie“. Jejími patrony ve všech městech byla ta část obyvatelstva, kterou obvykle označujeme za „místní inteligenci a honoraci“⁹ bez negativního předznamenání.¹⁰

Lawrence E. D. Aplin, amer. sekretář YMCA, hovoří se studentem v YMCA Praha.

Personální obsazení
Československou Ymkou prošlo obrovské množství význačných osobností. Svou roli v tom sehrálo také to, že do výborů místních sdružení a odboček byli vždy záměrně voleni a doplňováni zástupci všech společenských a sociálních kruhů. Tento americký model se snažili američtí sekretáři přinést od začátku. Snažili se tím zabránit nařčení Ymky z elitářství. Leč organizace takových cílů, jaké si předsevzala Ymka ve svém programu, by to bez skutečných elit nezvládla. Přesto to měly být podle vnitřních směrnic amerických sekretářů „elity“ napříč všemi rozdílnými skupinami obyvatelstva. Zvláště výrazně se tento trend projevil na složení prvního Ústředního výboru Ymky v Československu v roce 1920. Byly v něm důsledně zastoupeny všechny národnosti (Češi, Slováci, Maďaři, Němci i zástupci Židů, Rusínů...11), zrovna tak jako všechny profese (univerzitní profesoři, učitelé, účetní, továrníci, senátoři, poslanci, důstojníci, duchovní, podnikatelé, sportovci, velvyslanci apod.).

S politickou orientací to bylo již mírně vyhraněnější. S politickým programem Ymka nechtěla nikdy vystoupit, jelikož se chtěla vždy přísně držet pravidla apolitičnosti (viz propagační letáky „Co je a co chce YMCA?“). Tzv. apolitičnost měla zaručit to, aby byla považována celou společností za reprezentantku hybné společenské síly nemající žádný vztah k politickým kruhům. Toto pravidlo však dostávalo mírné trhliny již od začátku, jelikož to byla právě Ymka, která se současně deklarovala jako dědička českých tradic nejen protestantských a reformačních, ale také Masarykových.

Pakliže bychom měli vyzdvihnout z československé Ymky některé osobnosti, bylo by třeba určit, z jakého úhlu pohledu byli tito lidé výrazní. V čele československé Ymky stáli nejvýrazněji především: Emanuel Rádl jako nejvýznamnější postava hnutí, dále J. L. Hromádka, V. Havel st., J. B. Kozák, J. Šimsa, A. Lukl, J. Teindl, F. Velkoborský, V. Velkoborský, J. Laichter, J. First,¹² J. Apl.¹³

Sociální složení členů
Velkou předností Ymky bylo to, že si přes svou orientaci na střední až vyšší třídu zachovala značně kritické rysy v socio-politických otázkách a nikdy nepodlehla ani pravicové, ani ryze levicové orientaci, jak se tomu stávalo u jiných organizací, které se radikalizovaly s nástupem hospodářské krize či fašismu v Německu. Kritická zůstávala jak vůči mezinárodnímu vývoji, tak zcela otevřeně také vůči politice domácí, za což byla značně kritizována také z řad církevních představitelů. To byla rozhodně velká devíza, která se dá přičíst jednak křesťanským intelektuálům z Akademické Ymky, jednak ale humanistům (rovněž křesťanským) Ymky s Rádlem v čele.

Je také otázkou, jestli se o to také YMCA kdy snažila, jelikož mám za to, že jejím cílem nebylo zasáhnout prostého člověka, ale typického hledače ideálů vyšších - humanitních, jak je reprezentoval směr Masarykův. O většinového obyvatele Československa se ucházely jiné organizace, které nabízely jednoduchou ideu, kterou mohl každý přijmout (Sokol, Orel, DTJ aj.).

V přístupu k Ymce jako výchovné organizaci se ale nevyhneme pocitu, že se zaměřovala ve svém působení na určitou společenskou třídu. Jakkoliv se snažila tato organizace vystupovat před veřejností jako celospolečenská síla, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Služby, které Ymka poskytovala, byly z určité části komerční (ubytovna, sportoviště, chlapecké kluby, jazykové a jiné kurzy, tábory aj.) a poplatky, které vybírala za své služby nebyly nižším sociálním vrstvám v žádném případě dostupné v takové míře jako např. v Sokolu. Tomu se ale na druhou stranu nelze divit, jelikož standard, který nabízela YMCA, byl bezkonkurenční.

YMCA zde byla pro střední a vyšší vrstvu záměrně, poskytovala pravidelný příjem pro aktivity, na kterých Ymce záleželo především – výchově mladé generace. Přestože byla mnohými lidmi vnímána spíše jako sportovní organizace s perfektním servisem, byla to organizace výchovná, která si předsevzala působit na celou společnost po stránce mravní. Ymkaři ale neváhali být také otevřeně kritiky sociálních poměrů u nás. O tom svědčí osobní dopis Masarykovi, ve kterém jej žádají o změnu. Otřesnou sociální situaci z roku 1932, kdy se při demonstracích nespokojených dělníků střílelo do davů, pravděpodobně státní správa nezvládla natolik, že také představitelé AY intervenují formou dopisu samotnému T. G. Masarykovi, aby tak apelovali na zachování humanitního charakteru správy občanské společnosti.

Edvard Beneš v YMCA Praha v roce 1929 při příležitosti zakončení kurzu „Cesta k úspěšnému životu“.

Křesťanství ve Velké Ymce
Příliš zdůrazňovaná tolerance aplikovaná při výchově v Ymce se stala zdrojem mnoha nepochopení ze strany církevních autorit a věřících, jelikož se jim zdála být práce YMCA příliš málo křesťanská (vyznavačsky), ale spíš konfesně rozbředlá, a tudíž neurčitá. V době vyhraňujících se konfesí v novém státě to bylo nedostatkem v očích tradičních věřících. Jiným působilo rozpaky to, že YMCA nebyla nijak zařaditelná. Přesto se dá s přehledem říci, že platila všeobecně za organizaci hlásící se k protestantské tradici a v jejím rámci se také vždy dobře pohybovala. Ke katolictví a pravoslaví, stejně jako k církvi československé se nikdy neobrátila zády a naopak usilovala o integraci jejich členů do svých řad (viz ojedinělá spolupráce v rámci SČME s mládežnickými aktivitami s Ymkou do roku 1939). Otázkou zůstává, zda po opětovném začlenění práce SČME do struktur CČE zůstaly svazy jiných církví baptisté, Československá církev, metodisté aj.) stále při Ymce, nebo zda tím automaticky přerušily kontakt s Ymkou. Naprostou většinu SČME tvořili členové ČCE.

Byla to YMCA, která k nám náhle a velmi prudce importovala křesťanství jiného druhu. Křesťanství, které se nekrčí v koutě pod pádnými argumenty vědy, selháními církví a životních zkoušek. Díky americkým sekretářům do českého prostředí proniká sebevědomé křesťanství, které se za nic nestydí, a naopak nabízí potřebnou důvěru celé společnosti. YMCA se u nás šířila velmi rychle díky oficiální i neoficiální podpoře Ymek z USA a také naší vlády, která Ymku pozvala a vyslovila jí ústy TGM svou podporu. Vlády Československa tak činily až do roku 1948.

Petr Chlápek (Převzato z diplomové práce autora YMCA a její význam pro českou společnost, ved. práce: prof. PhDr. N. Rejchrtová, Katedra církevních dějin ETF UK, Praha 2004, s. 87–99.)

Poznámky:
1 Ačkoliv je to relativní, vzhledem k tomu, že Sokol byl především tělocvičnou jednotou a neměl tak široký programový záběr jako YMCA.

2 První takové u nás proběhlo v letních měsících v Olomouci roku 1922 a školilo tam 9 amer. sekretářů (vedl ostřílený P. M. G. Allen).
3 Nehledě na takové věci jako penzijní fond všech pracovníků a vlastní fond zdravotního pojištění, které nebylo standardem v nestátních organizacích. Dnes je takovým výcvikovým centrem v Evropě anglický Lakeside a u nás se pracuje na podobném v Masarykově táboře (Soběšín).
4 V SÚA (dnes Národní archiv – pozn. red.), fond YMCA, Praha, 1/22, je uveden nástupní plat našeho sekretáře v roce 1920 1 300 Kč, po třech letech pak 2 020 Kč a po patnácti letech 3 400 Kč (+ valorizace). Další naznačují vzpomínky Jaroslava Šimsy, který ve svých dopisech rodině a manželce Marii nastiňuje, jaké životní úrovně si dopřával před svým zatčením (viz Šimsa, J., Úzkost a naděje, YMCA v nakl. EMAN, Benešov, 2. dopl. vydání, 2003, ISBN 80-86211-31-2).
5 Viz Šiklová, J., Československá Ymka, FF UK, Praha 1966, s. 59. (Dosud nepublikováno, částečně otištěno v Křesťanské revue, dostupné též prezenčně v knihovně ETF UK, sign. CD - M01.)
6 K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem; H. Ford, Můj život a dílo; J. Herben, Chudý chlapec, který se proslavil; R. Amundsen, Amundsen objevitel; S. Lewis, Arrowsmith; S. K. Boltonová, Chudí hoši, kteří se proslavili; F. Písecký, Generál M. R. Štefánik; T. G. Masaryk, K. Havlíček aj. (Seznam převzat z Šiklová, J., Československá Ymka.)
7 Tamtéž, s. 58.
8 Tamtéž.
9 Tamtéž.
10 Viz „Zpráva o sociálně výchovné činnosti Ymka v roce 1928“ (SÚA, fond YMCA, Praha, 1/4.) V této zprávě je uvedeno také složení Ymky podle povolání členů. Další ucelené informace jsou v časopise YMCA, 1923, s. 58 (Praha), YMCA, 1924, s. 108 (Bratislava).
11 Rusů a Ukrajinců z velmi početné imigrantské skupiny, která se u nás ocitla po světové válce a představovala výraznou skupinu.
12 Převážně přezdívaný jako Joe First (táborový sekretář, přítel Setonův – Woodcraft).
13 V prvních letech se psal jako Appel, což bylo způsobeno chybným zápisem v matrice. Matrikář v Německu jej „omylem poněmčil“. Další významní členové jsou uvedeni v jiné části této práce. Jelikož měla YMCA velký počet osobností, vynikly především ty vůdcovské (např. mučedníci nacismu J. Valenta, R. Mareš aj.)
14 “Vážený pane presidente, pod tíhou fakta, že po Duchcovu, Radotínu, Košútech a Frývaldovu byli opět ve jménu klidu, pořádku a hájení zákonů zabiti další 2 lidé, a v nesnázi, ke komu – jakožto nepolitické křesťanské studentské sdružení – se obrátit s důvěrou v prozíravou správu lidských životů naší republiky, zasíláme Vám, upřímně vážený pane presidente, nepolitický, opravdově demokratický a křesťanský dotaz, není-li pro ministerstvo vnitra po zkušenostech z poslední doby vskutku jiné cesty k udržení pořádku a pro ostatní spoluodpovědnou vládu jiné pravé síly pro řešení existenční otázky ohroženého dělnictva než smrtících represálií. Cítíme, pane presidente, že na Vás neméně než na nás dolehla ne snad politická interpretace událostí v severočeském revíru, ale prostý otřásající fakt zabitých spoluobčanů. Věříme však, že stejně jako jste se dal informovat ve věci týrání vojáků a nalezl jste poučení a prostředek proti zvrácenému pojímání vojenské kázně, takže i v tomto občanském pracovním poli stane se Vaší účinnou účastí humanitní program zřejmým úkolem a skutečností naší odpovědné vlády a jejích výkonných orgánů. V upřímné a pracovně oddané úctě za výkonný výbor Akademické YMCA Dr. František Laichter, Dr. J. L. Hromádka (t. č. předseda) v. r.“ (viz Archiv KPR, D3074/32.)