V zářijovém Proteinu mi udělala redakce radost výběrem fotografie, kde je zachycen se sekretářem Šimsou sekretář Pavel Hasterlík a je připomenut zlomek z jeho dobrodužného a pohnutého života.

Na táboře na Oravě v roce 1938 působil sekretář pražské YMCA Pavel Hasterlík jako programový a hospodářský vedoucí a jako účetní jeho žena paní Luisa.


Tábor vedl nezapomenutelný Václav Velkoborský, říkali jsme mu pan Velký (o rok později jsme na Sázavě mluvili o panu Firstovi jako o panu „Prvním“), ale vůdcové chat na Oravě (ještě se smělo slova vůdce užívat) se mohli radit s programovým ředitelem Hasterlíkem, znal z Ligy československého woodcraftu, odkud přišel do Ymky spolu s náčelníkem Sůvou (Šimsou) spoustu her a táborových akcí a pravidel.

Pro mne se do mých vzpomínek zapsala i paní Luisa. Při hře na plíženou jsem utrpěl úraz a za horské bouře mě špičkoví českoslovenští sportovci převezli do nemocnice v Ružomberoku přes rozvodněnou Oravu. Po pěti dnech pro mne paní Luisa přijela, navštívili jsme svérázný ostrov na Váhu a vrátili se do tábora vlakem.

Pavel Hasterlík po odchodu své ženy do Londýna, kde pracovala ve vedení Labour Party, čekal do poslední chvíle, bude-li moci bojovat v československé armádě. Uvízl v protektorátu, přešel do Polska a dostal se do sovětského zajateckého tábora, který byl velmi náročný a ne všichni ho přežili – zde se opět Hasterlík osvědčil jako znalec zálesáckých pravidel při odchytu zvěře, jejíž maso zachránilo mnoha našim i polským zajatcům život. Po napadení Sovětského svazu trval na zařazení do československých jednotek, ale musel k tomu cestovat přes zakavkazské sovětské republiky a Libanon do Palestiny, kde se připojil k anglické armádě, v níž už byla řada našich vojáků i důstojníků. Jako velitel tanku se zúčastnil bojů o Tobruk v Africe a dalších slavných válečných akcí. Po válce nastoupil opět jako sekretář pražské YMCA a vedl její vydavatelské oddělení. V poválečných táborech na Oravě byl jejich ředitelem.

Jeho činnost v Ymce ukončila v roce 1950 StB, která ho zatkla. Byl vězněn a souzen a prošel řadou věznic, z nichž jeho spoluvězňové vzpomínali vděčně na jeho pomoc, humor a vyprávění. Při amnestii v roce 1960 se vrátil do „civilu“.

V roce 1968 se horlivě zúčastnil pokusů o obnovení činnosti Ymky a Akademické Ymky i veřejných diskusí. Rádi na něho vzpomínají jeho přátelé z již odcházející generace, ale také původní členové chlapeckého oddělení pražské Ymky a ovšem vděční táborníci na Oravě.

Jan Šimsa