aneb na listopad 1989 vzpomínám s pocitem trapnosti

Pár otázek na člověka, který se bojí zveřejnit své jméno a doufá v socialistickou revoluci

Dotazovaný je aktivní v radikálně levicovém hnutí od roku 1995. Podílel se na organizování protirasistického hnutí v letech 1997-98, na přípravě protestů proti MMF/SB v Praze, na organizaci českých výprav na protesty proti zasedání G8 v italském Janově a na Evropská sociální fóra v Paříži a v Londýně. Je příznivcem trockistické Páté internacionály a patří k zakladatelům REVO - skupiny revoluční mládeže

Kdy a jak jste se rozhodl být aktivní v socialistickém revolučním hnutí? Co nejvíce formovalo vaše názory?
Bylo to v polovině 90. let. Velkou roli v tom sehrála deziluze z toho, co přišlo po roce 1989, ale také cestování po západní Evropě. Tato zkušenost mi, myslím, pomohla nahlížet na společenské dění v širších souvislostech než z tehdejší české zkušenosti.

Jak byste zhodnotil minulý režim v Československu? Jak vzpomínáte na rok 1989?
Žádný marxista hodný tohoto pojmenování nemůže pohlížet na minulý režim pozitivně. Byl to režim, který rozhodně neměl v úmyslu dosáhnout socialistických cílů, i když rozbil základy kapitalismu, vedl objektivně k jeho návratu po roce 1989. Na korupci a privilegia vládnoucí byrokracie si pamatuje každý, stejně jako potlačování jakékoliv dělnické demokracie, bez které není cesta k socialismu vůbec možná.

Na listopad 1989 vzpomínám tak trochu s pocitem trapnosti. Samozřejmě minulý režim si svržení více než zasloužil, ale iluze a naivita s jakou jsme byli v jeho svržení zapojeni byla obrovská. To ovšem nutno dodat nebylo důsledkem ničeho jiného než politické nesvobody zejména v letech normalizace.

Jaký je váš názor na současnou politiku KSČM? Jak pohlížíte na KSM (Komunistický svaz mládeže)?
Současná KSČM určitě není stranou, která by chtěla vrátit poměry před listopad 1989, jak se občas „dozvíme“ z médií. Její poslanci a funkcionáři si žijí jistě lépe než před rokem 1989 a „velké ryby“ minulého režimu už dávno operují v jiných stranách. Dnes je to vlastně běžná sociálně demokratická strana. To znamená, že do jisté míry hájí zájmy pracujících a chudších vrstev společnosti v rámci kapitalismu, a tím brání prakticky i onen kapitalismus v jeho demokratické parlamentní formě.

KSM má více stalinistickou politiku, dívá se rozhodně pozitivněji na stalinistický režim než KSČM. Nicméně ani jeho politika nepředstavuje pro kapitalismus žádnou hrozbu. Dívám se tedy na politiku KSČM i KSM značně kriticky. Ovšem pokud jsou připraveny vstoupit do akce v zájmu pracujících, ať už jde o akci proti fašismu, proti válce či globalizaci, mohu to jen uvítat.

O co se snaží vaše sdružení? Nastiňte prosím krátkodobé i dlouhodobé cíle.
Krátkodobým cílem je obnovení revolučního komunistického hnutí, včetně vytvoření marxistické politické strany, organizace mládeže, skupin v odborech, atd., a to mezinárodně. Dlouhodobým cílem je pochopitelně revoluční svržení kapitalismu a nastolení socialismu, který by byl založen na demokraticky plánovaném hospodářství na mezinárodní úrovni a na dělnické demokracii, tedy systému dělnických rad, které by držely moc ve společnosti, dokud dalším vývojem nezmizí potřeba politické moci a státu vůbec.

Jak se díváte na kapitalismus? Nepřisuzujete mu neprávem veškeré zlo na Zemi? Nemůže být příčinou spousty současných problémů člověk (jeho podstata, lidská povaha), jehož chování se příliš nemění, ať už máme jakýkoli politický systém?
Výroba pro zisk, konkurence a vykořisťování nejsou lidskou podstatou, po většinu lidské historie nic takového neexistovalo, ale je to naopak typické pro kapitalismus. Velká většina současných problémů světa, jako je chudoba, války, rasismus, etnické a náboženské konflikty nebo ničení životního prostředí přímo vyplývá z ekonomické podstaty kapitalismu, z jeho anarchie ve výrobě a výrobě pro zisk místo uspokojování lidských potřeb. S lidskou povahou to nemá co dělat, svádět společenské problémy na individuální povahu člověka nelze. Lidská povaha se neustále mění, změnila se mnoho během historie lidstva a bude se měnit nadále podle toho, v jakých podmínkách člověk žije. Mluvíme-li o politických systémech, pak je třeba si uvědomit, že dosavadní politické systémy byly založeny na nadvládě malé menšiny nad velkou většinou společnosti. Výjimkou bylo několik let po Říjnové revoluci v Rusku, ale několik pouhých let pochopitelně nemůže stačit na překonání dědictví kapitalismu, které přináší zaostalost - ať už ekonomickou nebo kulturní.

Myslíte, že stát je možno reformovat jiným způsobem než formou násilné revoluce? Jste pro parlamentní cestu?
Nelze. Skutečná moc neleží v parlamentu, ale ve správních radách nadnárodních korporací a v nevolených aneodvolatelných strukturách státní moci, včetně a zejména v jeho represivních složkách. Parlament je systému dobrý jen jako divadlo, ve kterém se hraje na vládu lidu, a to jen v dobách společenské stability. Historie nás již mnohokrát přesvědčila, že jakmile se společnost ocitne v krizi a velká část společnosti požaduje změnu, pak je parlament odstrčen na vedlejší kolej a nastolena tvrdá a otevřená diktatura těch, co stojí nejvýše v žebříčku moci. Nejkrutější v tomto ohledu zůstává zkušenost fašismu.

Pokud jste pro svržení kapitalismu násilnou revolucí, jak ospravedlníte to násilí? Co má nastat potom? Jak se dostat k demokracii? Jak zajistíte, aby se nový režim nezvrhl v autoritativní stát?
Žádný normální člověk nemá násilí rád, ale násilí a diskriminace je každodenní realitou kapitalismu a před tím nelze zavírat oči. Revoluce je násilná právě proto, že jejím cílem je svržení systému založeného na násilí menšiny proti většině. Ukončení tohoto násilí mnohonásobně ospravedlňuje revoluční násilí. Abychom si správně porozuměli, tak násilná revoluce je možná pouze s podporou většiny a aktivní účastí velké části společnosti. Víme, proč se zvrhl v autoritativní stát režim po Říjnové revoluci v Rusku. Bylo to jeho izolací, zaostalostí Ruska, tím, že revoluce neuspěla v dalších rozvinutějších zemích, například v Německu, a z této izolace a zaostalosti povstala byrokracie, která provedla v letech 1923-29 kontrarevoluci. Nejlepší zárukou proti této hrozbě je proto mezinárodní rozšíření revoluce a důsledná opatření proti možnosti vzniku samozvané byrokracie - odvolatelnost všech zvolených zástupců, rotace ve všech placených funkcích, apod.

Jak podle Vás má dělnická demokracie vůbec fungovat? Kdo bude zajišťovat, aby se dodržovala pravidla hry? Nebude potřeba obrovská moc v něčích rukou, která by je garantovala? Jak chcete zajistit oddělení této moci?
Dělnická demokracie představuje moc velké většiny společnosti, protože většinu společnosti tvoří dělníci, ať už pracují manuálně nebo ne. Je postavena na zcela jiných principech než současná kapitalistická moc. Dnes každý volí jedním hlasem jednou za 4 roky svého poslance ze strany, která získala dost sponzorů z řad kapitalistů, aby za něj po 4 roky neodvolatelně vládl. A to jestli hovoříme o parlamentu, který nemá žádnou skutečnou moc. Systém dělnických rad je organizován na základě pracoviště, tedy místa, kde si člověk obstarává obživu a kde se všichni znají, a na základě bydliště, kde zase tráví svůj volný čas. Delegáti do vyšších úrovní jsou kdykoliv odvolatelní, jakmile se k tomu rozhodne většina těch, kdo je zvolili. Navíc nesmí být korumpován vysokým příjmem jako dnešní poslanci, ale musí-li být tato funkce placená, pak průměrnou mzdou těch, které zastupuje. Stejně tak ozbrojené složky nejsou v systému dělnické demokracie odtrženy od obyvatelstva, ale každý se na nich nějakým způsobem podílí. To je jistě obrovská moc, ovšem nikoliv rukou malé menšiny velkých akcionářů korporací, jako to vidíme dnes, ale v rukou většiny společnosti.

Jaké místo mají mít v socialistické společnosti církevní instituce a sdružení? A co tzv. občanská společnost (sdružení občanů, iniciativy atd.)?
Jistě, mnoho věřících se obává represí ze strany ateistického režimu zejména po zkušenosti z minulého režimu. Ovšem ani minulý režim nepotlačoval všechna náboženství a sdružení stejně. Víme například, jak byla protěžována pravoslavná církev v SSSR oproti jiným církvím.
Marxismus chápe církev jako utlačovatelskou instituci za kapitalismu a náboženství za opium lidstva. Ovšem není marxistou ten, kdo z toho vyvozuje potřebu represe vůči věřícím. Marxistickou politiku k církvím a náboženství shrnul správně už svého času Lenin, když argumentoval na jedné straně za úplnou svobodu vyznání za socialismu a zároveň za odluku církve od státu. Tedy církevní spolky budou mít za socialismu přesně takové místo, jaké zvolí věřící tím, že je budou podporovat materiálně i jinak. My marxisté si samozřejmě přejeme, aby lidé věřili v sebe sama, nikoli v jakousi vyšší moc, ať je jejich představa o ní jakákoli. Věříme však, že stále méně lidí bude inklinovat k náboženství v důsledku toho, jak člověk bude stále svobodnější a bude pánem svého života. Potlačování lidí za jejich víru by tomu ani v nejmenším nepomohlo, právě naopak.
Takže věřící se socialismu bát nemusí, tedy pokud jsou skutečně věřící a jde jim o jejich víru. Pak si mohou z vlastních prostředků a s vlastním úsilím žít nadále náboženským životem, pouze nemohou počítat s podporou státu či s protekcionismem oproti jiným náboženstvím či církvím.

rozhovor připravili

Eliška Venglařová a František Kroužil