Podtitulkem by mohlo být: „Ze života na ulici“. Protože právě na ní jsem potkal Ježíšovu revoluci. Stalo se to 30.1. 2004 v Praze u zastávky tramvaje u metra na Národní třídě okolo jedenácté večer.

Čekal jsem na tramvajové zastávce a pohledem jsem doprovázel kamaráda do metra. V zorném úhlu oka jsem zahlédl takové ty stánky, co jsou na trhu. Na jednom se skvěl nápis: „Jesus coffee, Ježíšova káva.“ Domníval jsem se, že jde o prodej nějakého speciálního druhu kávy. Hodina prodeje ovšem byla podivná. Okolo postávali povětšinou mladí lidé v seskupení, podobně jako při akci Cihla, nebo při mítincích s drogovou tématikou DROPinu, nebo při snaze přiblížit hnutí Duha, nebo Greenpeace. Ostatně byli stejným způsobem uniformovaní. Všichni měli bundu s nápisem „Jesus revolution“. A pod ním tučným a velkým „ARMY“.

Jde o skupinu mladých lidí nejen z ČR, řekněme, že je nadnárodní. Nepatří k žádné křesťanské konfesi, mohla by tedy být nadkonfesní. Nejsou ani žádným hnutím. A to, jestli jsou nebo nejsou sektou, neposoudím zcela objektivně. Subjektivně: nejsou. Jejich aktivitou není jen nabízení „Ježíšovy kávy“ těsně před půlnocí. Jde o rozhovor stáčený směrem, který je nasnadě. Jde o jakýsi pouliční druh evangelizace, jehož cílem není, aby byl dotyčný pokřtěn, ale aby přijal Ježíše do svého srdce. Právě tak, jak říkal Andrej ze Slovenska, aby zaplnil prázdné místo, které bezpochyby má každý člověk. Ví o tom své, protože to místo zaměstnával různými výlety, převážně do jiných realit na křídlech drog. Dobře se na nich lítá, o tom ví bezpochyby každý své. Problém je, že na vrcholu nedřímá ono ospalé štěstí, pokoj a blaženost, ale nůžky třímající všemocná a vševědoucí ruka, někdo by napsal osud.

Schází se ve svém bytě, kam zvou převážně mladé lidi, kteří začínají věřit, hledají nebo uvěřili. A děje se tam převážně, zkráceně a velmi stručně řečeno, to samé jako na jakémkoli „spolču“. Ovšemže to nejde hodnotit, každé společenství má své charisma, které tvoří lidé. Z Andrejovy tváře i slov bylo zřejmé, že jejich charismatem není být happy, být „in“, vědět, že to mám s ním, s Ježíšem, „na háku“, že když se na diskošce vožeru a vosouložim ňákou šestnáctku, ráno se probudim s bolestmi, který mě donutěj, přiznat, jo, ulit sem, vodpusť. A teď je to dobrý ne, bolest přejde a je to v poho.

Jde o skupinu mladých lidí nejen z ČR, řekněme, že je nadnárodní. Jejich aktivitou není jen nabízení „Ježíšovy kávy“ těsně před půlnocí. Jde o rozhovor stáčený směrem, který je nasnadě. Jde o jakýsi pouliční druh evangelizace, jehož cílem není, aby byl dotyčný pokřtěn, ale aby přijal Ježíše do svého srdce. Dyť se přece říká, Ježíš Tě miluje, ale říká se taky, že Ježíš je pitbull. A od takovýho psa to setsakrametsky bolí. Jde o jakousi pokoru, která se naplňuje řekněme službou druhým, kafem, divadlem, koncertem, a vlastně i onou nabídkou určitého zázemí. Pozitivní je, že nepatří do žádné konfese, že je to vpravdě ekumenická aktivita, v které nestojí v mysli uložené a mnohdy i zakořeněné předsudky. Které ostatně bolí. Ale Ježíš, které ve své době dal zaznít revoluci, které dnes říkáme křesťanství. Je otázkou jakým směrem se bude ubíhat toto společenství. Ale věřím, že to má Duch svatý v „pácu“. Otázka jejich zabezpeční je otázkou sponzorství, darů, mecenášství.

Lad-i-slav Bušek