Hrdinství, vzory pro mladého člověka

Významný český, dosud nedoceněný filosof a jeden ze zakladatelů YMCA v Československu, Emanuel Rádl, napsal před Druhou světovou válkou stať ”O hrdinech a ctění hrdinů”. Zdůrazňuje v ní potřebu znát a ctít hrdiny pro jednotlivce i pro národy, aby pro ně byli orientačním bodem v jejich jednání. Hrdinové jsou jakousi esencí toho, co považuje ta která společnost za ideál. Hrdinové jsou jedinci, kteří jsou ochotni pro splnění určitého cíle, který je společností považován za správný, odvážně jednat, obětovat pro tento ideál osobní zájmy, neohroženě a vytrvale usilovat i přes případný výsměch ostatních o jeho realizaci nebo dokonce riskovat život a zemřít. Společnost má mít tyto hrdiny, často doplněné mýty, jako vzory pro chování svých členů. Jsou symbolem, zkratkovitým vyjádřením, co je správné a jak máme jednat, i když tak třeba nejednáme. Správné je, když tyto, třeba i trochu zidealizované a mýty opředené vzory, mají své reálné ”předchůdce” v lidech právě z toho kterého společenství, tedy nejsou jenom výmyslem. Pak tito hrdinové či hrdinky naplňují cíle i dávají správný vzor pro přežití celého společenství. Příběh hrdinů a hrdinek, obvykle vyprávěný, tedy narativní, plný podobenství, se snadno zapamatuje, provází člověka od jeho dětství a ve vypjatých, náročných situacích, pak mohou lidé a především mladí lidé napodobovat chování těchto hrdinů. Pokud společnost má nedostatek těchto vzorů ze svých řad, je v úpadku, její životaschopnost a sociální integrita tedy sociální propojenost, koheze, podstatně klesá. Jako socioložka, formující svůj život v druhé polovině dvacátého století, však vím, že to, koho budou lidé napodobovat, závisí nejen na jejich příslušnosti k určitému národu, ale i na jejich skupinových zájmech a vzorech, které uznává moje referenční skupina, neboli skupina, do které bych chtěla náležet. Jednomu bude imponovat úspěšný sportovec ověnčený slávou nebo herec či herečka, dalšímu asketa odmítající současný konsum, jinému revolucionář, nebo terorista, bez zábran prosazující skupinové cíle. Svět je stále složitější! Vnímáme vedle sebe hodnoty několika kultur, jsme informováni o osudech i hrdinských příbězích národů, či skupin, ke kterým nepatříme, ale jejichž hrdinové, z hlediska určitého, i námi sdíleného mravního (ale ne obsahového) kódu, odpovídají zvnitřněné představě o hrdinství. Protože nežijeme ve statické, poměrně málo se měnící společnosti, každý z nás náležíme současně do několika názorově a hodnotově odlišných skupin, dělených podle naší profese, místa, kde bydlíme, a také věkové skupiny či generace. A to opětně ztěžuje přijetí jednoznačných vzorů. V často prováděných testech, na otázku ”kdo je vaším hrdinou či vzorem”, uvádíme jména několika sportovců, herců, zpěváků a zpěvaček, postav z románů, tedy osob zcela protichůdných, které bychom nemohli během jednoho života nikdy současně napodobovat. Dokonce jsou uváděni jako hrdinové lidi, jejichž chování je jasně protispolečenské. I terorista nebo ”čestný” vrah se může pro nás, v určitém věku, stát hrdinou. Ani já, v hodně pokročilém věku, bych nedokázala sama pro sebe určit jen jeden vzor jednání. Emanuel Rádl by s námi v tomto směru určitě nesouhlasil, chtěl, aby každý jasně se hlásil k určité stupnici hodnot, ale přijímal a toleroval vzory a hrdiny, které by on sám nikdy nepřijal, pokud jsme byli schopni vysvětlit či obhájit, proč je ctíme. Rádl totiž, více než ten konkrétní vzor, ctil na druhém člověku jeho názor, jeho přesvědčení. A to je přístup, ve kterém bych se s ním opětně shodla. Emanuel Rádl nepřímo mladým lidem říkal: Obdivuj si koho chceš, ale buď křesťan a hlavně nenapodobuj ostatní bezmyšlenkovitě, nemáš být jen součástí stáda, které následuje svého berana, ale sám sobě musíš být i vůdcem ve svém životě. Musíš, či měl bys sám sobě i druhým vždy zdůvodnit a dokázat, proč ctíš toho či onoho, proč je pro tebe tato žena hrdinkou, hodnou následování a také, jaké chceš udělat kroky pro to, abys se podobal či podobala tomuto vzoru. Když sama u sebe procházím základní životní situace, kterými jsem prošla, nebo které jsem právě svým chování na sebe samotnou přivolala, vybavují se mně různí hrdinové a hrdinky těchto období mého vývoje. Jsou odlišní, ale kupodivu i homogenní, v něčem jednolití. Krasobruslařka, kterou jsem chtěla být ve svých deseti letech, a proto jsem denně trénovala na bruslích holubičku a piruetu, má něco společného s polární badatelkou a je současně spojena i s Madame Curie-Sklodowskou, s Betty Suttnerovou, Gándhím, některými spisovatelkami, které jsem obdivovala a tajně snila, že se jimi stanu. A tak, podobně jako hrdina románů Jacka Londona jsem každý den - i třeba potmě, jen s baterkou pod peřinou - psala sama sobě stanovený počet řádek pro svůj pozdější, nikdy nenapsaný román. Je to galerie různorodých lidí. Něco mají ale stejně společného: všichni a všechny ty moje vzory a hrdinové, usilovali o něco jako jedinci, byli aktivní, ”nevezli se jen tak s ostatními”, nechtěli se jenom druhým přizpůsobovat a vyvíjeli pro dosažení určitých cílů vlastní úsilí. Boháči nebo bankéři mezi nimi nebyli. Takto bych alespoň dnes, na závěr svého života, vysvětlila a zdůvodnila spojitost v plejádě svých hrdinů a vzorů. Jeden či jedna na celý život by to nebyl, ale tím, že bych to dokázala zdůvodnit sobě i ostatním a svůj ideál obhájit, tak by se mnou asi - (skoro určitě) Emanuel Rádl souhlasil. Vida, zase se k němu vracím. Že by i on byl pro mne ve své nonkonformní konformitě vzorem k napodobování? Asi byl. Úspěchu sice ve svém životě ani po smrti mnoho nezažil, ale asi byl sám se sebou a se svým úsilím spokojen a jak je vidět, ovlivnil řadu lidí, kteří rádi přenášejí jeho myšlenky a postoje na další generace. Takže i jeho musím ve svém případě zařadit vedle té Marie Curie-Sklodowské. /Jiřina Šiklová, Praha 10. III. 03/