Můj průzkum budiž brán jako reakce na příspěvek Dominika Zunta z lednového Proteinu. Teď, když víme, jak mnozí slavní přemýšlejí (popř.nepřemýšlejí) o víře, možná nám to pomůže lépe pochopit jejich tvorbu. Toto, podotýkám velice vděčné a nekončící, téma mě inspirovalo k širšímu bádání.

Vzala jsem si tentokrát na paškál kamarády, spolužáky a především spolutensingáře… a jaké jsou tedy jejich názory na víru? Čím je pro nevěřícího víra a naopak, co si myslí o nevěřících člověk věřící? “Co si myslím o nevěřících? Samozřejmě bych si přál, aby všichni byli věřící, ale taková situace asi nenastane. Respektuji jejich postoj, že jsou nevěřící, určitě k tomu mají nějaké důvody, třeba špatné příklady nás věřících.” (Franta, 18) “Já osobně víru toleruji a neberu věřícím jejich iluze…” (Nikolka, 18) “Víra v Boha je pro mě popravdě španělská vesnice. Vím, že existuje, že jsou lidé, kteří ji uznávají, ale já mezi ně nepatřím. Možná, asi určitě, je to ovlivněno situací v rodině. Odmalička nebyl v naší rodině nikdo, kdo by se přikláněl k víře. Vlastně ve mě podvědomě zůstává jakýsi odpor k církvi, který se v naší rodině trochu tutlal. Že ale nevěřím v Boha neznamená, že věřící zavrhuji. Akceptuji to a beru to jako určitý smysl života.” (Klára, 17) “Nedělám mezi námi rozdíl." "Každý něčemu věří a nemusí to být nutně Bůh. Já se spoléhám na vědu a fyzikální zákony, důvěřuji svým blízkým, rodině a přátelům, a o dalších mnoha věcech mě nikdy nenapadlo pochybovat, ale náboženství to není. Víra v Boha mi není blízká, nepřijde mi prospěšná ani povznášející, naopak spíš omezující, matoucí.” (Martin, 18) “Nedělám rozdíl mezi věřícími a nevěřícími. Sám jsem věřící, ale proto, že mě rodina odmalička k víře vedla. Pokud někdo víru nepoznal, neznamená to snad, že je špatný člověk, ne?” (Vojta, 19) “Věřící lidé, ať už věří v cokoliv, bývají v krizových situacích silnější- víra je vždy po ruce a mohou se o ni opřít. Naopak je špatně, když nevnímají skutečnost pro představu, že cizí síla za ně všechno vyřeší. Člověk, který nevěří v nic, nikam nesměřuje. Člověk, který věří příliš silně nevidí pro stromy les.” (Luboš, 18) “Kvality člověka nehodnotím podle toho, zda je věřící nebo ne, takže mi to je vlastně celkem putna.” (nevěřící kazatel, 18) “Věřící jsou komunita, která se vzájemně podpoří a drží spolu, ale často jsou uzavřeni proti okolí, což jim může uškodit.” (Štěpán, 18) “Nejdřív jsem nevěděla, kam se zařadit, ale po krátkém zamyšlení jsem zjistila, že každý člověk, kterého znám, v něco věří, i když to může nazývat různě."¨ "Víra není jenom o chození do kostela, ale znamená cítit Boží přítomnost a milovat Boha a vědět, že Bůh Tě miluje. Né vždycky se to daří.” (Vašek, 17) “Z mýho pohledu ateistky je těžký soudit, co lidi drží v dnešní přetechnizovaný a racionální době u víry. Mně se zdá, jako by chtěli věřit “pohádce” nebo v to, že “se” to zlepší. Některé víry mi přidou jako vymejvání mozků. Pokud ale někomu víra pomáhá, ať klidně věří, je to volba každého.” (Julie, 17) “Nevadí mi, když je mladý člověk věřící, protože je to jeho osobní věc a určitě k tomu má svoje důvody, ale myslím, že by svou víru neměl vnucovat ostatním.” (Martina, 17) “S vírou jsem se osobně setkala až nedávno, takže nemám názory ujasněny. Rozhodně jsem tolerantní.” “Víru si lidstvo vymyslelo, aby se mu dostalo pomoci v těžkých chvílích. Myslím, že je to velký pomocník. Každý, kdo se nechází v nesnázích, v bolesti nebo neví, co s životem, se obrací k víře. Já jsem zatím všechny své “těžké chvilky” překonala sama. S vírou se mi vybaví náboženství. Toho se obávám, protože vím, jak moc dokáže člověka změnit a ovládnout. Neříkám, že je to špatná věc, ale mnoho lidí už napáchalo ve jménu víry a náboženství opravdu hnusný věci.” (Lenka, 17) “Já to nějak neřešim.” Je zajímavé pozastavit se nad spoustou povětšinou tolerantních názorů a hledat souvislosti se šokujícími statistikami ze všeobecného sčítání lidu z roku 2001. Tehdy vyplynulo na povrch nečekané zjištění, že přes osmdesát procent Čechů se cítí být nevěřícími a naše země se tímto vyhoupla až do samého čela Evropy (alespoň v něčem tedy máme, kromě piva, prvenství). Ale jak to? Není to spíše tak, že se čtyři pětiny národa nehlásí k žádné církvi, protože byly vychovány v jiném duchu a přesto je jakási víra součástí jejich života? O mnohých mladých lidech nelze mluvit jako o “nevěřících” v pravém slova smyslu, protože jen přejali postoj svých rodičů, aniž by k němu zaujali vlastní stanovisko, aniž by to byla jejich svobodná volba. Vždyť jedna z dotázaných odpověděla, že “každý člověk, kterého znám, v něco věří”, jiný zase “člověk, který nevěří v nic, nikam nesměřuje”. Nejsme my tedy nakonec věřící úplně všichni? klaarka@email.cz, /Klára Mergerová/