Rozhovor Lukáše Jirsy s Lukášem Jirsou “Doufám, že mojí hřivnou jsou humanitní vědy.” Mé jméno je Lukáš Jirsa, je mi 21 let, snažím se dodávat do Proteinu Umělecký koutek a Recenzi. První část rozhovoru vznikla na motivy častých otázek členů mé rodiny, druhá, telegrafická, je tvořena otázkami, jaké si kladu sám sobě.

Jaký dárek k Vánocům Tě potěšil? Byl-li nějaký? Bylo jich dost. Ježíšek se asi spletl a myslel si, že jsem byl hodný, takže štědrost byla. Potěšily mě knihy, které, doufám, stihnu všechny do příštích Vánoc přečíst. Ale nestihnu. Proč stále čteš? Myslíš, že Ti to k něčemu bude? Čtu, protože v knihách nacházíš spoustu zajímavých a hezkých věcí, pokud máš ty správné. A nebo taky pravdivých, což se někdy s krásou moc neshoduje. Možná se snažím najít alespoň kousek pravdy o životě a o tom, proč tu jsme. Ale to není jen v knihách. Je to také v hudbě, filmu, v obrazech. Ovšem nejvíc je to v lidech kolem Tebe a v přírodě. Takže proč vlastně čtu knihy, když jsou mnohem důležitější lidé? Protože nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale v moderní společnosti, která od Tebe vyžaduje aktivitu a podíl na chodu tvého okolí. A protože svoji hřivnu nemáš zakopat, ale snažit se ji co nejlépe využít. Doufám tedy, že mojí hřivnou jsou humanitní vědy. Na základní škole i na gymnáziu mě vždy více bavily jazyky, literatura a vše, kde se řešily jakékoli otázky tkající se společnosti a člověka. Matematiky, fyziky a chemie jsem se trochu bál, a tak jsem šel na Filozofickou fakultu studovat francouzštinu. Nicméně v tamní záplavě literatury a mouder všeho druhu mi i ta matematika s chemii občas trochu chybí. Stejně jako celé Akademické gymnázium se všemi jeho klady i zápory. Co Halík? Ano, Halík. Tomáš Halík je mým oblíbencem. V poslední době ho ale na mě bylo trochu moc, asi jsem se jím předávkoval. Chodím k němu do kostela (Nejsv. Salvátor u Karlova mostu), účastním se tamních akcí (přednášky, poutě atd.), každý čtvrtek se těším na jeho cyklus přednášek Psychologie a náboženství u nás na fakultě, sleduji jeho projevy v tisku, televizi. Baví mě sledovat jeho odlišné tváře na půdě církevní, akademické a mediální. Při svých přednáškách si většinou zachovává od studentů jistý odstup a klade na ně docela vysoké nároky, v kostele je naopak vždy přátelský a velice vstřícný. Jedno mají však obě jeho polohy společné - těší se velkému zájmu studentů. Při jeho přednáškách se na hodinky nedívám s nadějí brzkého konce (přednášky, samozřejmě, ne přednášejícího), ale se zlobou na ručičky, které nemilosrdně běží vpřed a nutí “pana profesora” skončit. Je to člověk mnoha tváří a já si kladu otázku, zda by byl i dobrou tváří prezidentskou. A hned si odpovídám: “Byl, jenže to by se musel odehrát zázrak, jak v parlamentu, tak ve společnosti.” Co jsi zažil pěkného v minulém roce? Letní tábor, ale o tom jsem psal do jednoho z minulých Proteinů. A teď už jen telegraficky: Tvoje oblíbená hudba? Té je hodně, omezím se jen na interprety, které poslouchám v těchto dnech - Jaromír Nohavica, Leonard Cohen, Nick Cave, Zuzana Navarová a další. Na co se těšíš? Teď na to, až zítra napíšu zápočet. Jinak na jaro a léto, na koncert N.Cavea, na kamarády, na pocit štěstí, na Nebe. Co Ti běží hlavou, když večer usínáš? Přemýšlím, zda jsem nebyl tak drzý vůči pozemskému světu a nenudil jsem se, zda jsem nezapomněl na něco, co mělo být uděláno. Zda si dostatečně uvědomuji své štěstí, že jsem se narodil na této části naší kruté planety. A často zjišťuji, že nikoliv. Tedy jsem nevděčný a hříšný a další den mám opět možnost mnohé věci zlepšit. Na co se sám sebe ptáš? Kde je život. A vždy mě napadne: “La vie est ailleur”, což je francouzský název knihy Život je jinde od Milana Kundery. Ale obávám se, že ani po jejím přečtení nebudu odpovědi blíž.