01/2024

O odpočinku

Vydáno dne 27. 03. 2024 (154 přečtení)
Duchovní úvod – ÚV YMCA v čR, 9. 3. 2024

Dále (Ježíš) řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ Mk 4, 26–29

No není to úleva? Slyšet od Ježíše, že můžeme odpočívat a ono se to bez nás nezastaví a nepokazí? Převážená většina z vás je Ymkou, církví, prací a rodinou dost vytížená. A do toho od svých farářů nebo spolusourozenců v Kristu slýcháváme, že je taky na nás, abychom pracovali pro Boží království. Že je i na nás, jak bude viditelné, jakou bude mít sílu tady na Zemi. A to nás nutí přemýšlet, zda je naše aktivita pro Boží království, tedy pro lásku, druhého člověka, pro svět, pro dobro, dostatečná. A právě do takových chvil můžeme slyšet: nebojte se odpočinout. Není to jen na vás, není to jen ve vašich rukou. Po každé práci pro Boží království, a práce v Ymce je podle mě práce pro Boží království, klidně jděte spát, dejte si takovou neděli, den odpočinku i od této dobré práce. Třeba ve chvíli, kdy pociťujete, že už nemůžete. Že je toho na vás moc a nemáte kde brát, abyste mohli rozdávat. Ve chvíli, kdy potřebujete sami čerpat. Odpočinek není zahálka. Odpočinek je součást práce, jak již známe ze zprávy o stvoření. Bůh při stvoření konal o sto šest a nakonec odpočinul, i když vše co dělal, bylo dobré. I když děláme sebelepší věci, je třeba si dát pauzu. A jsme ujištěni, že ono to roste v tu chvíli i bez nás. Bůh koná, i když spíme. Rostlina roste, i když jsme ze zahrádky doma.

Podívejte se, kolik náletových lesů, nebo zarostlých mezí je kolem nás. Teda až opustíme centrum Prahy. Jak rostliny klíčí, aniž bychom se o to nějak zasadili, jen je prostě zasadíme. Jak nám leckdy na kompostu vyroste rostlina, aniž bychom se o ni přičinili. Ty nikdo nesázel, neokopával, nezaléval, a přesto bujně rostou. A co teprve takový lidský plod v ženské děloze. Taky roste, vyvíjí se v člověka a my u toho můžeme v klidu spát. Můžeme se v klidu těšit, až vyroste a my ho budeme držet v náruči.

To podobenství není výzva k pasivitě, ale ujištění, že když naše lidské možnosti končí, když naše síly, čas nebo energie dosahují svých mezí, je zde ještě někdo jiný, kdo pracuje, abychom mohli čerpat síly. Existuje takové úsloví, že jediné ruce, které Bůh má, jsou ty naše. Zní dobře, jaksi líbivě, ale tak tomu není. Bůh má mnoho jiných rukou, aby ty naše nezmozolovatěly a neumdlely. Bůh má i jiné ruce a proto ty naše můžeme někdy složit do klína. Bylo by dost smutné, kdyby svět a Boží království a třeba i Ymca ležely jen na našich bedrech. Kdyby vše kolem nás záviselo na lidské síle a výkonu. Tak to naštěstí není. Bůh to na nás všechno nehodil. On to s námi nese a pak i nese za nás, když potřebujeme vydechnout.

Pokud přijmeme to spojení, že práce v Ymce je práce na Božím království, tak je to práce s lidmi, se vztahem k Bohu, s láskou. A v tom všem se může stát, že vyhoříme. Ať už proto, že nám chybí trpělivost, když se věci a aktivity hned nedaří, nebo naopak skomírají. Nebo třeba když pod tlakem povinností nebo vlastního přesvědčení zapomínáme na odpočinek, na čerpání sil. Nebo když nevidíme pozitivní výsledky či si v tom připadáme sami. A někdy může dojít k situaci, že přes tu všechnu dobrou práci pro Pána Boha, která nás vyčerpá, se vyčerpá i vztah s ním, tedy víra. I ve víře můžeme vyhořet, když bychom ji vnímali jen jako Boží tlak na výkon lásky a služby. A tak přijměme ještě jednou ujištění, že smíme pracovat a smíme i odpočívat. Obojí s dobrým svědomím a vděčností Bohu, že můžeme, protože to není jen na nás. Dost jednoznačně a jadrně to vyjádřil Martin Luther: „Zatímco piju džbánek svého wittenberského piva, běží evangelium dále.“

Amen.

Michael Erdinger, YMCA DAP

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]