03/2019

Vzpomínky z amerického tábora

Vydáno dne 06. 10. 2019 (10 přečtení)
Jako každý malý hoch s oblibou čítával jsem knihy o Americe a životě zálesáků, cowboyů a prvotních těch přirozených lidí. Toužil jsem poznati ze zkušenosti slasti a trampoty v americké přírodě. Poznat takový život v lesích, jak jej popisuje Jack London či známý Ernest Thompson Seton, bylo mým ideálem a snad ideálem všech hochů mého věku. Když později jsem okoušel různé poznatky táboření a života v přírodě u nás doma, přece jen touha podívati se za moře nevymizela. Vytrvalci se obyčejně sny uskuteční!


Konečně se uskutečnily mé plány a dostal jsem se do Ameriky, kde jsem prožil několik krásných chvil venku v přírodě, v lesích a na jezerech, které vyprávěly dávnou historii „rudého muže“. Tam často u ohňů, ve společnosti dobrých, upřímných amerických hochů jsem naslouchal příběhům, které zrovna tak americký hoch rád poslouchá, jako vy, mladí přátelé v Čechách. Někdy, a to dosti často, jsem byl nucen vyprávěti sám, a věřte, vzpomínky zase vracely se k nám do Čech a vyprávěl jsem americkým hochům o vás, o našem životě a tak jsem se vžil do vyprávění, že jsem zapomínal prostředí, ve kterém jsem žil. – Zdálo se mi, že sedím ve společnosti malých Američanů, ale mezi našimi hochy, kterým zrovna tak oči svítí a září, když se mohou o něčem poučiti. A pak – ten táborový oheň nám dává teplo, teplo duševní a přátelství, které poutá ne slovy, ale skutky. Tam navazují se pevné přátelské svazky, které nesou stopy upřímného porozumění.

Nuž, jak jsem přišel k táboru. – Parný červencový den. – Sedám v New Yorku do vlaku, který mě brzy unáší do tábora na severu státu Massachussets, do tábora, který je veden známým spisovatelem a znalcem přírody i duše dítěte, Mr. Gibsonem… Jeho jméno je „Becket“. Několik instrukcí, jak se tam dostanu, kde přestoupím, k tomu doporučující psaní na Mr. Gibsona, to bylo vše, s čím jsem se dostal po celodenní jízdě vlakem do malé stanice – řekl bych hodně americké. Nikdo nevyvolává jmen stanic a proto nutno dávati pozor. „Becket“ je malá železniční stanice. Šero pomalu se ploužilo krajinou, když jsem vystoupil z vlaku. Snad 2 cestující vystoupili současně se mnou. Nezbytný „přednosta“ stanice v americkém klobouku širšího okraje, bez kabátu, jen v košili, rukávy vysoukané, stál před „Office“ (kanceláří). Kouřil a myslím, že i žvýkal. Ani jsem si nepomyslil, že by mě někdo očekával. Po několika krocích, které mně měly poskytnouti orientaci, jsem osloven nějakým hochem: „Nejste snad Mr. Marek:“ Milé překvapení, že mne zde někdo zná, je hned vysvětleno. Můj příjezd byl oznámen z New-Yorku předem a očekávali mne, ovšem s automobilem jako v Americe ani si jinak neumíš představiti. Hoch, který mne očekával, byl snad 16-17 let a jistota, s jakou řídil stroj, byla obdivuhodná. Zajeli jsme ještě do blízkého městečka a vzali dopisy pro tábor! Zatím se silně setmělo, ale hvězdy čisté a jasné zjevovaly se na obloze.

Neměl jsem ponětí, jak daleko jsme od táboru. Snad po jednohodinové jízdě autem lesy a zase lesy, kopcem a potom zas do údolí, přijeli jsme lesní cestou do tábora. Po představení řediteli táboru večeře a byl jsem odkázán do dřevěného domku, krásně zřízeného ke spánku. Z cesty jsem mnoho neměl – byl hluboká noc, lesy pak jen temno její zvyšovaly. Unavení z cesty, nové dojmy, zvědavost, jak asi to zde vypadá, nedočkavost, touha poznati hochy – vše slilo se v jeden chaos.

Brzy mě odvádějí táborem, který ještě se ozýval pestrou směsicí hlasů ze stanů a domků, do mého nového domova. Bydlel jsem na malé výšince, uprostřed lesů nad táborem v krásném dřevěném domku, který byl táborovou nemocnicí. Bydlel jsem s lékařem, studentem to university Harward, který mně byl nejlepším přítelem a druhem po celých těch několik neděl! Čistota, pořádek, pohodlí. Složil jsem si několik ručních zavazadel, když teskný zvuk trubky dával táboru pod námi poslední signál, znamení ke spánku. Klid noci nerušen ani tímto signálem, ale spíše se s ním mazlil a les zopakoval tichou ozvěnu. Tak jsem se dostal prvně do amerického tábora chlapců.

Probuzen jsem byl třepotavý, jásavým signálem trubky, když slunce zlatistým proudem vnikalo již do mého pokojíku. Rychle vstávám, abych nepřišel o ranní život v táboře. Vyběhl jsem z domku bos, lehce oblečen, do ranní rosy. Teď teprve jsem měl celý obraz tábora před sebou a mohl jsem si udělati představu o jeho kráse.

Pode mnou obrovské jezero, čisté jako smaragd, třpytící se zlatem slunce v modru hlubokých lesů. U jezera pak tábor, městečko dvaceti čistých domků, postavených do obdélníku, jeden jako druhý. Uprostřed travnaté náměstí velký stožár s americkou vlajkou. Na jezeře, na vodě velký dům pro loďky a canoe; v prvém poschodí velká veranda a čítárna. Vidím tenisové courty, a dále nad táborem, snad 5 minut vzdálen, vévodí velký dřevěný hotel pro rodiče hochů z tábora. Co si srdce přeje, to zde má. Nezmiňuji se o kuchyni, skladišti a garážích pro automobily. Vodovod z horských pramenů zásobuje celý tábor pitnou vodou.

Lesní pěšina mě dovedla do tábora – běžím, abych poznal i jeho účastníky. Ranní cvičení za vedení vedoucího sekretáře se skončilo a pak: „Oh Boy!“, všichni se hrnou do vody, koupají se, stříkají, volají na sebe, a radost, smích je jejich ranním osvěžením ducha. Vmísil jsem se, „cizinec“, mezi hochy a zapadl do jejich společnosti tak, že nikdo toho nezpozoroval. Byl jsem jedním z nich. Zas zazněl vesele hlas trubky a pozdrav, vztyčení vlajky, zahájilo den. Program práce, činnosti, je stejný s programem naším. Snad jen duch hochů, chování a jejich vystupování jest odlišné.

Vzpomínám rád na uvítání, jakého se mi dostalo jako „Čechoslováku“, hned při první snídani. Když všichni se shromáždili ve velké jídelně, za kterou by se nemusil hanbiti prvotřídní hotel, hoši z jednoho stanu seděli u stolu společně v počtu sedmi. Vůdce, ředitel táboru, starší pán, postavil se mezi dva krajní stoly, načež vše utichlo. Nebylo povelů, píšťalek, ale byla tam ukázněnost. Ředitel dal jim denní rozvrh, ptal se na přání jednotlivců a pak oznámil, že mají hosta, přítele z Evropy, z Československa, který mezi nimi déle pobude. – Zvědavost hochů vzrostla. Československo – neznámý útvar pro ně. Francii, Anglii, Německo i Rusko znají, ale Československo – to musí býti hodně daleko za hranicemi jejich vědomostí. Na pokyn vstávám od stolu, kde sedělo ředitelství táboru. Údiv na tvářích a šepot mezi hochy: „To je Čechoslovák, vždyť vypadá jako my.“ Jsem představen a přirozeně hned všichni volají: „Speech, speech“ („řeč, řeč!“). Jsem nucen promluviti. Řeč má byla doprovázena hodně gestikulací a najednou: „bác“, lampa visící nade mnou v troskách. Z toho bouře jásotu, - uvedl jsem se do srdcí mladých Američanů, a od té doby jsem byl „jejich“, dobrý přítelem.

Neznali mne jako Marka, ale jako Franka, a tak jsem byl znám všem hochům.

Dny plynuly jako sen a měl jsem tisíc možností poznat ducha vedení táboru, povahy hochů a jejich život. Poznal jsem i americkou přírodu v těsném soužití s ní. Seznámil jsem se s dobrými hochy, krásnými charaktery, kteří vnesli mnoho nových poznatků do mého života. – Měl jsem tam malého přítele. Snad mu bylo 6 let a byl zván všemi hochy „přítelíčkem“. Potuloval se po táboře celý den, chodil sám v lesích, či s hochy šel pracovati na hřiště a jeho matka se nebála, že se ztratí. Byl vychováván volně – americky. Svoboda od mládí v jednání a zodpovědnosti za činy je součástkou amerického hocha. – Jednej, ale buď za činy zodpovědný. – Často „přítelíček“ přinesl hada až 1 ? m dlouhého a hrál si s ním po celý den.

Jiný hoch, se kterým jsem se blíže seznámil, byl student university v Yale, cowboy z Kalifornie, který prožil několik let ve volnosti, na horách, pláních a farmách. Ve společnosti několika přátel-cowboyů zřídili si vlastní farmu a tam pracovali. Touha po vzdělání hnala ho zase na východ a prázdniny trávil jako vůdce v táboře. Když nastal večerní klid v táboře, toulal jsem se s ním po lesích a on mi vyprávěl o lásce k přírodě, o citu, porozumění, sociálním soucitu, jenž se přírodou probouzí.

Uměl tak pěkně, přirozeně, živě vyprávěti, když jsme seděli na kmeni padlého stromu, omámeni krásou přírody a v těsném styku s ní. Poslouchal jsem jeho názory, rád jsem s ním debatoval o sociálních zřízeních společnosti. Byly to chvilky, které duši přinášejí osvěžení a pochopení. Těšil jsem se na večery, kdy jsme se vydávali se dvěma až třemi hochy ještě na pozorování zvláštního druhu veverek „Cheepmunk“. Jedna měla skrýš v kamení nedaleko domku, kde jsem bydlil a navykla si na nás tak, že běhala kolem nás a vylézala na pruty keřů nad námi s údivem v očích, ale beze strachu. Dával jsem jí pravidelně na určité místo jablko neb pod., a veverka si navykla pro ně přicházeti.

Jednoho večera sešli jsme se všichni členové z táboru ve velkém sále, kde přítel s Kalifornie cowboy-student dával koncert na klavír. Hrál krásně, zpívali jsme, ale zdálo se mi, že příteli není volno. V ruchu her vyšel ven, aby se nadýchal svěžího vzduchu lesů. Vyšel jsem za ním a ptal se na jeho rozruch. Usedli jsme na schody a on se mi svěřil, že touha po velkých lesích žene ho zpět do Kalifornie, aby tam vrátil se mezi druhy. Ráno požádal ředitele o propuštění a v poledne jel tam, kde zanechal srdce. Vracel se mezi hory a lesy, na farmu, do přírody, kde byl jeho pravý život. Psal mně několikráte, a vždy jen radostně, že zase žije, snad prý se zase za několik let vrátí ke studiu, ale zůstane prý mezi svými! – Rozuměl a pochopil hlas přírody.

Rád vzpomenu i na ten kousek zálesáků-hochů nedaleko tábora. Bylo to místečko v hlubokém lese, vysoké borovice jako sloupoví vroubily tento chrám přírody. Ticho lesa, daleko od tábora na skále nad jezerem, ani hlásek nerušil posvátnost ticha. Uprostřed velký tootem, sloup s vyřezanými ozdobami Indiánů, ohniště a kolem nízká sedadla. Tam scházeli se příležitostně v týdnu hoši, kteří prošli zkouškou zálesáků, aby rokovali či vyslechli nové zprávy. Oheň, z něhož byly zažehnuty ohně menší, byl ohněm poradním. Tam nikdo nemluvil mimo vůdce a jeho slovo v tichu okolí mocně působilo na duše hochů. Tam byly kladeny základy charakteru mužů. Tam několik hochů dostalo bíle vyšitou „swastiku“, odznak, který symbolicky vyjadřuje (barva bílá) a bratrství (swastika). Byl to odznak, který poutal.

Ze vzpomínek nevymizí ani jiné místo, velmi jasné, ale přec jen ve stínu stromů, s výhledem na jezero, třpytící se v záři slunce. Tam pod mohutnou borovicí malá kazatelna, zhotovená z větví bříz a před ní sedátka vyrobená hochy. Klid byl v tomto místě, ale život, jas, a zpěv, cvrlikání ptáčků, kteří zvědavě pokukovali na přítomné, pronikal „kapli v přírodě“. – Každou neděli dopoledne všichni hoši naslouchali krásným slovům, prodchnutým láskou k nim a poučením pro ně. Byly to služby Boží, tak, jak je náš Hus konával.

Zpěv čistých hlasů hochů byl provázen tichým doprovodem malých varhan. Zněl a mísil se se šepotem stromů a nesen dál lesem ku chvále Toho, jenž přírodu chrámem svým si učinil. Ne jednou za šera večera v neděli rozcházeli se hoši beze slova do stanů, aby prostě, přirozeně přemýšleli o krásách a radostech života v čisté přírodě. Vzpomínali svých matiček, otců a myšlenky ty nedaly se rušiti.

Slova, hochům tam přednášená, měla kouzlo i účinek. Čerpal jsem tam tolik klidu a poučení, že duši dnes často se stýská po tom „koutku klidu u jezera“. Mnoho dojmů, že nelze jich ani slovy vyjádřiti! Nic však netrvá věčně a musil jsem odejeti jinam, abych poznal více. Nerad jsem se loučil se všemi těmi krásami a přáteli, ale nezbylo nic jiného. Zůstalo mi však mnoho: Vaše přátelství, které tak často dopisy od Vás potvrzují, Vy hoši z tábora Becket. Ptáte se, kdy se zase vrátím? – Jsem často mezi Vámi, ale pouze ve vzpomínkách a vrátím se, věřte. – Volání v dálku krev nepokojnou jen láká. Slíbil jsem Vám, že řeknu našim hochům o Vás a chtěl jsem slib vyplniti. Ale myšlenky a vzpomínky víří hlavou a nelze je všechny zachytiti na papíru. Ty jsou uvnitř duše. Snad pochopíte Vy, kteřížto jste byli na některém z táborů v Československu! Pak i mně porozumíte.

František Marek, Časopis Y.M.C.A., 1922, str. 45-47, doslovný přepis včetně gramatiky J. V. Hynek: Foto: Archiv YMCA, ilustrační, z tohoto konkrétního tábora foto není k dispozici.

____________________________________________
F. M. Marek byl prvorepublikový sekretář YMCA, propagátor sportu, zakladatel a první náčelník Československého volejbalového a basketbalového svazu.

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]