20 let je dlouhá doba a udržet se během ní na mediálním trhu je výkon, který si zasluhuje pozornost. Mezi trvalky, které nevadnou, a když přece, tak jen proto, aby nabraly sil a vrátily se ještě krásnější, patří i Protein. Ano, tento časopis můžete číst už od dob, kdy Jaromír Jágr přepisoval historii na ledě v Naganu. No a vidíte, jsme tu pořád (a Jágr vlastně taky). Díky, že jste s námi.


V následujícím textu se dočtete o některých málo známých momentech z historie Proteinu, včetně toho, kde přišel ke svému jménu, a kdo ho založil, vypiplal a vyladil do dnešní formy. Tak tedy, pojďme se vrátit o 20 let zpátky...

„Časopis Protein původně vzniknul jako příloha informačního bulletinu Novinky od Ymky, jehož vydávání jsem měl na starosti od září 1997 jako nový sekretář pro Ten Sing na ústředí YMCA v ČR,“ říká Radim Žárský, dnes evangelický farář v Semonicích u Jaroměře. „Název přílohy se zaměřením na Ten Sing jsem odkoukal z projektu německých tensingářů. Ti sestavovali tzv. Protein týmy, které následně navštěvovaly a podporovaly lokální tensingové skupiny po vzoru týmů Ten Singu Norsko.“

Jsou pro vás německé „kořeny“ Proteinu překvapením? Pak vás nejspíš zarazí i známá hláška z webu YMCA, kde stojí „Nové vydání našeho bezpetrželového časopisu je na světě!“ Po krátkém pátrání v zákoutích Paláce YMCA jsme narazili na pamětníka, který nám větu dešifroval. Přál si zůstat v anonymitě, ale zmíněnou větu označil za „vtipnou šifru na druhou“. Bezpetrželový je prý odvozeno od bezcelerový, tedy od „bestsellerový“. Inu, kreativita byla vždycky základní přísadou Proteinu.

„Nulté číslo Proteinu jsem sestavil sám, nad čímž se upřímně zhrozil Petr Chlápek, a další čísla již obětavě sestavoval sám,“ vzpomíná si ještě Radim Žárský a poprvé zmiňuje jméno, které je s Proteinem spojeno bez nadsázky osudově.

Petr Chlápek, také aktivní tensingář a pozdější evangelický farář, vtiskl Proteinu podobu, která ho provedla začátkem tisíciletí. Byla to doba, kdy článkům dominovaly tlusté rámečky a palcové titulky – tahle grafická úprava měla jednak zaujmout oko čtenáře roztěkaného očekáváním z nastávajícího milénia, jednak zcela upřímně trochu zamaskovat vážné nedostatky tehdejší kvality tisku. Lepší čitelný megatitulek na nezřetelné fotce než nic. Heslem dne byla údernost (jako třeba článek o severočeské Ymce s titulkem: „V Ústí, tam jsou hustí“).

Nový časopis hledal svou tvář a díky autoru loga Davidu Böhmovi ji taky brzo našel. Znak Proteinu se od té doby neměnil, přibyl pouze font ve stejném duchu. Kreativní pokus propašovat do názvu každé rubriky ymkařské písmeno Y po čase skončil a ypsilon uvolnil místo měkkému I. Na Ymku odkazovala i čísla stránek zasazená do trojúhelníku.

Redakce si postupně budovala síť externích přispěvatelů (obzvlášť silná byla kulturní rubrika). Korespondenta měl Protein dokonce i ve Francii. Kromě českých ymkařských témat začala nesměle do časopisu nakukovat i témata globální.

Zlom nastal, když do redakce začali docházet první elévové. Většinou Pražáci jako poleno, museli zatnout zuby a posadit se pod obrázek krnovské radnice s nápisem „Ó sladký Krnove“, kterým si Petr Chlápek jako severomoravský patriot pracoviště vyzdobil.

Mladíci tehdy začali tvorbu časopisu postupně přebírat. Přišel nový grafický program a pomalu ubývalo infarktových situací, kdy měl redaktor chuť vstát a přibít neposedný obrázek v textu na obrazovce hřebíkem. Výzev ale zůstávalo dost, třeba jak měsíčně naplnit 30 stran. Už v roce 2004 můžeme v jednom z podzimních čísel číst: Co najdete v příštím vydání? To, čím do něj sami přispějete. A mimochodem, tuhle větu najdete v Proteinu dodnes.

Co tehdy Protein pro redaktory znamenal, popisuje jeden z členů tehdejšího týmu Štěpán Černý: „Moje šestnáctileté ego rozkvetlo, a tak jsem se stal pravidelným přispěvatelem, a dokonce jsem se začal nacházet i v tiráži – přičemž coby dítě z novinářské rodiny jsem byl rád, že mohu aspoň takto drobně rozvíjet pokrevní linii.“ Protein fungoval, čtenáři se na nové číslo vždy těšili, výtisky byly k dostání na všech hlavních tensingových akcích. Časopis byl spojkou mezi tensingem a Ymkou. Byl to ymkařský časopis, v té době ale do velké míry vytvářený i čtený právě tensingáři.

„Na několik let jsem se stal terénním zpravodajem Proteinu – měl jsem na starosti reportáže z TS akcí, tedy nejčastěji víkendovky, tábory, festivaly, koncerty a semináře. Používal jsem na tu dobu asi docela květnatý slovník a netypický způsob narace: často jsem si do článků vymýšlel věci, které se nestaly, nebo je vysvětloval tak, jak asi jejich aktéři nechtěli,“ připouští po letech s nadsázkou Štěpán Černý, který svůj vypravěčský styl od té doby ani trochu nezměnil.

Díky Proteinu se mohli teenageři v tensingu dozvědět leccos o Ymce, o její historii i o tom, že je to celosvětová organizace a že jsou součástí něčeho opravdu velkého a unikátního. Tuhle roli plní Protein dodnes, v době sociálních sítí to má ale u cílové skupiny 15–19 nepoměrně těžší než tehdy.

S tím, jak se časopis zlepšoval, bylo na čase „prolomit ledy“, opustit bezpečí Ymky a konfrontovat Protein aspoň částečně s realitou venkovního mediálního světa. Autor tohoto textu to udělal na vlastní nebezpečí, když vzal před 15 lety Protein k přijímacím zkouškám na žurnalistiku jako ukázku své praxe. A dnes s odstupem necelé generace je třeba si přiznat, že to tenkrát nebyly úspěšné přijímačky…

Přes drobné nezdary či pubescentní nemoci se ale Protein dál posouval dopředu. Barva jeho tisku přestávala při čtení mazat ruce, papír byl hezčí, celý časopis reprezentativnější. Bylo ale stále stejně těžké, ne-li těžší, naplnit ho každý měsíc kvalitním obsahem.

Výše zmíněná věta „V příštím čísle najdete to, co do něj sami dáte“ platí pořád. Čeká se na nové studenty, nadšence, ymkaře, tensingáře, kteří si rozumí se slovem a mají nové nápady. Ymka svůj „firemní“ magazín (a ne jeden) měla i za 1. republiky.

Byla by škoda, aby teď kvůli éře chytrých telefonů zašel na úbytě a přestal o něj být zájem. Pojďte dělat časopis! Stačí se ozvat na protein@ymca.cz.

Jaromír Jágr už za 20 let na ledě (při vší a hluboké úctě) nebude. Protein by ale na vašem stole být měl.

Vojtěch Berger, YMCA Praha, novinář, jeden z bývalých redaktorů Proteinu. foto: Julie Bergerová