03/2011

Deník Irské tanečnice

Vydáno dne 18. 07. 2011 (1690 přečtení)
Mistrovství světa v Irském tanci

Všechno začalo v listopadu loňského roku, když jsem se na soutěži ve Stuttgartu kvalifikovala na Mistrovství světa. Ta kvalifikace byla moje první velká soutěž, a z 38 tanečnic jsem postoupila na Mistrovství. Už jen kvalifikaci jsem považovala za velký úspěch a měla jsem radost, i když jsem věděla, že mne čeká ještě spoustu dřiny s přípravou na Světový šampionát.


Ten se konal letos v dubnu, o Velikonočním týdnu. Z předběžného programu jsem věděla, že moje věková kategorie bude soutěžit na Velký pátek, jak trefné. :-) Letenky jsem koupila ještě vloni, a začala jsem s přípravou. Největší problém totiž byl s mým soutěžním kostýmem. Od svého lektora jsem věděla, že můj současný kostým, tak trochu po domácku vyrobený, na světové úrovni neobstojí. Začala jsem tedy vybírat vhodnou společnost, která mi kvalitní kostým ušije pěkně, a pokud možno levně. Dále jsem vybírala barvy a střih, který by byl módní a líbil se mi. Výroba šatů trvala asi dva měsíce, a byly hotové akorát včas, abych s nimi před Velikonocemi odjela na jejich premiérovou soutěž, do Irska, na Mistrovství světa v Irském tanci.

Na Velký pátek jsem vstávala velmi brzo. Zhruba hodinu a půl mi ještě trvala příprava –sundat natáčky, nasadit paruku, nalíčit se, nalepit řasy, naposledy zkontrolovat své taneční vybavení a už tu byl objednaný taxík. Za další půl hodinu z něj vystupuji před hotelem, kde se celý světový šampionát odehrává. Vcházím dovnitř s vědomím, že pro mě nastává nejdůležitější den v mém životě. :-)

A nutno říct, že to opravdu byl úžasný zážitek. Pouhé vědomí, že mám možnost soutěžit na světovém šampionátu, že jsem se dostala na tak vysokou úroveň, mě velmi těšilo. Všude kolem sebe jsem viděla tanečnice v nádherných blýskavých šatech nejnovější módy, jednalo se o nekonečnou přehlídku paruk, nalíčení a doplňků. Na rozdíl od své první soutěže v Irsku, které jsem se zúčastnila letos v únoru pouze z důvodu podívat se, jak taková velká soutěž funguje, vyzkoušet si jejich podmínky a zažít tu atmosféru, jsem nyní byla o mnoho klidnější. Na první pohled by nikdo nepoznal, že jsem z jiného regionu.

Aby také ne, na Mistrovství světa jsem si musela pořídit nový soutěžní kostým, takže jsem se i já blýskla kvalitní róbou poslední módy, po prvotním šoku z mého prvního irského šampionátu jsem si nakoupila všechny doplňky – velké třpytivé náušnice, blýskavé ponožky, umělé řasy… Několikanásobná vrstva samoopalovacího krému a výrazné nalíčení také dávalo znát, že jsem se i já přijela předvést na Mistrovství světa. Za chvíli přichází i můj lektor, pochválí mi šaty a celkový vzhled a ještě se mě pokouší uklidnit několika povzbudivými slovy. Aspoň teď vím, že se nebude zlobit, když budu tančit mimo rytmus. Jen po mě hodí na podium židli. Není nad trochu toho předsoutěžního povzbuzení. :-)

Vcházím do velkého sálu, kterému dominuje obrovské nazdobené podium. Před podiem sedí šest porotců, sál je přeplněný diváky. Na podiu se už soutěží, další tanečnice se chystají v ‚zákulisí‘. Jdu se přidat k nim, neboť jak vidím, soutěž běží úplně přesně podle plánu, žádné zdržení se tu netoleruje. Z evropských soutěží jsem zvyklá na to, že mají vždy hrozné zpoždění. Proto jsem velmi překvapená, jak hladce a klidně tu všechno probíhá. Soutěže začínají a končí takřka na minutu přesně, jak je psáno v programu, organizace naprosto špičková.

Konkurence v mé věkové kategorii byla veliká, sešlo se zde celkem 142 tanečnic z celého světa. Asi nejpočetněji byly zastoupeny tanečnice z USA, potom samozřejmě Irky, Kanaďanky a Britky. Několik tanečnic přijelo až z Austrálie. Region kontinentální Evropy měl zastoupení v podobě tří Rusek, dvou Polek, jedné Holanďanky, Slovenky a mé maličkosti. Podle startovních čísel vidím, že budu tančit se dvěma Ruskama. Výborně, s těma si aspoň popovídám. Nastává obvyklá zdvořilostní konverzace – vzájemně si pochválíme šaty, řekneme si, jak máme postavenou choreografii, abychom se na podiu nesrazili, popřejeme si štěstí a už vcházíme na podium.

Přišlo mi, že samotné vystoupení netrvalo snad ani 5 vteřin. Svou soutěžní sestavičku mám z posledních týdnů tak natrénovanou, že moje nohy tančí úplně automaticky, odstepovala jsem bezchybně. S úsměvem scházím z podia – vida, to šlo docela v klidu. :-) A první půlku svého vystoupení na Mistrovství světa mám za sebou.

Přezuju se do „softů“ – tanečních botek, ve kterých tančím svou druhu sestavu a čekám, až na mě opět přijde řada. Díky tomu, že je tam tolik tanečnic, mám dost času se vydýchat, odpočinout si, psychicky se připravit. Na podium pak nastupuji s jednou z mých již známých Rusek. Úspěšně zvládnu i svou druhou sestavu (kroky jsem nezapomněla, kotník jsem si nezlomila, paruka mi nespadla) a odcházím do hlediště sledovat zbytek své konkurence s pocitem, že jsem předvedla to nejlepší, co jsem mohla. A opravdu bylo na co se dívat. Sledovat nádherné choreografie a bezchybné provedení nejlepších tanečnic světa bych vydržela celé hodiny. Soutěž ale za nedlouho končí, a všichni se připravují na vyhlášení výsledků. Již brzy se dozvíme, že letošní mistryní světa v této věkové kategorii je tanečnice z Kanady.

Mě ale to nejzábavnější ještě čekalo. Na účast na Mistrovství světa mi přispělo finanční částkou i statutární město Brno, a já jsem jela do Dublinu mimo jiné s cílem město Brno v zahraničí propagovat. Vedle letáčků obchodů s tanečním vybavením, parukami, tanečními show se tak daly najít letáčky představující Irům město Brno. Do Dublinu jsem také jela asi s desetimetrovým provazem, velkým bannerem s nápisem Brno a s pokynem ho vystavit, a hlavně se s ním vyfotit. Brzo jsem ovšem zjistila, že provazu mám sice dost, nicméně nemám banner jak a k čemu přivázat. Nezbývalo mi tedy než poprosit místní diváky, povětšinou Iry doprovázející své známé na soutěž, aby mi banner podrželi a hlavně mi stáli na fotkách modelem. Irové mi velmi ochotně asistovali a zvědavě se mě vyptávali, kde že Brno vlastně je.

Ze soutěže jsem odešla se spoustou fotek, jedinečných zážitků a hlavně šťastná a spokojená. Za tento úžasný zážitek vděčím mnoha lidem, kteří mi pomohli toho dosáhnout. Můj vděk patří mému lektorovi, který mě již několik let učí a na ‚svěťák‘ mě trpělivě připravoval, mým přátelům, kteří mě povzbuzovali, podporovali a uklidňovali, organizaci YMCA Brno, která mi poskytla výborné zázemí k tréninku a všemožně mi pomáhala a v neposlední řadě statutárnímu městu Brnu, jehož barvy jsem mohla na Mistrovství reprezentovat a díky jehož pomoci jsem se mohla Mistrovství světa se zúčastnit, jako rovnocenná tanečnice.

Lenka Hoffmannová, foto: archiv autorky

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]