05/2006

Proč táboření organisované?

Vydáno dne 06. 06. 2006 (2391 přečtení)
Člověk, který jde na prázdniny a chce mít ode všeho svatý pokoj, bude asi slovem „organisovaný“, arogantně končícím nadpis, trochu nemile dotčen. Člověk, který si chce odpočinout, nebude souhlasit s něčím, co mluví o rozvrhu, organisaci, systému, šabloně atd. Toho má ve městě dosti.

Snad právě tento nesouhlas je hnutím mysli, které nám dopomůže k pozornějšímu rozboru otázky nejúčinnějšího využití prázdně.


Nebožtík Tomáš Baťa mne kdysi v zimě pozval na svůj zámeček Loučka. Kdo znal neúnavného, přísného šéfa, byl by se podivil, jak se v tu neděli dovedl vztekat: sáňkoval, hroudoval se, prováděl s autem bravurní kousky ve vysokém sněhu, večer hrál nějakou velmi elementární hru v karty; Černého Petra, nebo lízaný Mariáš, už nevím. O továrně se nesmělo před ním v neděli promluvit. Divil jsem se tomu dosti, hlavně, že si člověk jeho ducha vybere takovou hloupou hru v karty a nesáhne po hře inteligentnější. Věc se vysvětlila po večeři: Tomáš Baťa prováděl na sobě jakési měření, kterou činnost zvolit a jak ji provozovat, aby rekreační efekt byl co nejintensivnější. Studoval na sobě racionalisaci rekreace.

Pochybuji, že by si byl Tomáš Baťa tu neděli odpočal. Stálé přemítání, vybírání a pokusy s rekreací neznamenalo pro odpočinek nic. Tenkrát jsem si to vykládal jako podivínství. Ale čím častěji jsem se k této historii vracel, tím více jsem si uvědomoval, že i zde se ukázal ohromný praktický smysl Tomáše Bati. Otázka správné rekreace byla pro něj zásadní otázkou dobré práce. A jako na vše, šel tedy na tento oříšek empiricky, pokusem. Zkoušíval obyčejně hlavně na sobě. A také po této zimní neděli, kdy sám analysoval, co za ten den získal, řekl: to a to uděláme pro naše lidi ve Zlíně. Chtěl pro své zaměstnance najít způsob nejlepší rekreace, to jest zmenšit přípravy, výběr, hodnocení a vymýšlení, jak využít volného času, na minimum.

Dnes je většina z nás na tom také tak: máme k dispozici velmi krátkou dobu souvislé dovolené, za kterou chceme provést dokonalou tělesnou i duševní rekonstrukci svého já. Musí se to stát co nejúčinněji a nejhospodárněji. A proto provádíme o té dovolené leccos, o čem se domníváme, že nám poskytne dosti intensivního odpočinku, zkoušíme to i ono, přicházíme na rekreace účinnější, ze kterých máme radost, nebo zase nás mrzí ztráta času s činností jinou, jejíž efekt nás zklamal. Marníme svůj volný čas tím, že se učíme, jak jej využít.

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Prostě: Přenecháme starost o svou rekreační činnost někomu, kdo má v tomto směru zkušenosti, kdo je prakticky i teoreticky orientován po sportech, hrách, četbě, zábavě atd., které nám o naší prázdni poslouží nejlépe, jedním slovem: ať se starají odborníci.

Západní země, hlavně Spojené státy tento problém cítily dávno, a proto nejsou společenské poradny, vedené městy (Social Centres), nebo kulturní instituce, které berou tuto starost na sebe (YMCA, Masons, Lions, Kiwanis, Rotary atd.), novinkou.

Do řetězu těchto vymožeností patří v prvé řadě tábory. Zde je tolik zkušeností, studijního materiálu nahromaděného za desítiletí tábornictví, že je skutečně možno zavést na tábory jen to, co je nejhodnotnější. A co hlavní, táborníci se k tomu vedou, aniž by vedení cítili, prostě mají k dispozici předměty, instruktory, někdo pro ně organisuje podniky, jichž náplní je pak jejich vlastní činnost nebo spolupráce.

U nás, v Československé republice, je dobrá tradice táborů chlapeckých. Tábor Sázava má dnes jméno nejdokonalejšího tábora v Evropě vůbec. Méně jsme toho vykonali pro to, aby měl člověk dospělý tentýž stoprocentní styk s přírodou a aby mu při tom byla věnována nemenší péče než chlapcům nebo dívkám v táborech. Opravdu se v tomto směru udělalo málo. Můžeme být hrdi na to, že daleko největší část toho mála strhla na sebe Vlčice. Svým celým, takovým rodinným rázem, polohou, duchem, zařízením inklinuje Vlčice k dospělým. Spojujeme na Vlčici vymoženosti chlapeckých táborů s novými věcmi pro táborníky dospělé, máme a sbíráme nové zkušenosti, vymýšlíme stále něco, čím by se tábor stal ještě lepším a ještě krásnějším. A věřte, že je taková Vlčice věc, od které člověk se nemůže dobře odpoutat ani v zimě; jdete na veletrh, vidíte tam krásnou loď a hned si říkáte: to by bylo něco pro Vlčici. Vidíte pěknou hru a už byste ji chtěl mít na Vlčici.

Samostatné táborové období rodin, které jsme loni na Vlčici zavedli, je vůbec prvním případem v historii evropského tábornictví. Zde tedy razíme jaksi novou cestu. A troufám si tvrdit, že tím razíme cestu i novému, jednoduššímu a zdravějšímu stylu života. Rekreujeme dokonalým stykem s přírodou. Nemáme k ní však onoho sentimentálního, kýčovitě romantického vztahu trampů – samotářů. Sdružujeme se i v té přírodě, nezapomínáme na své bratrské vztahy k lidem, stáváme se platnými a rovnocennými jednotkami táborového kolektiva – demokracie v malém. Jsme kolečkem, které ví, že se nesmí otáčet tak, aby rozdovádělo a uvedlo v nepořádek celé hodiny – nicméně jsme však kolečkem se svou vlastní osou a svým osobitým rozměrem a tvarem.

Bojíte se ještě teď „organisovanosti“ na táboře?

L. Vojtěch
(Převzato z časopisu Tep pražské Ymky 6, 1934, 7, s. 1–2.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]