Hnutí Skinheads a squatty anebTrochu ze života nehudebních subkultur Ne každá subkultura nebo hnutí mládeže musí mít hlavního spojovatele hudbu. Příkladem tomu mohou být dnes zmíněné dvě skupiny.

Nejprve se podívejme na známější a ve společnosti rozšířenější hnutí Skinheads. Používaný pojem „skinheads“ není zcela přesný, neboť náleží jen původním nerasistickým skupinám. Pro zjednodušení ho zde budu používat i pro tzv. „White power bone heads“ což jsou rasističtí a neonacističtí skinheads dnešní doby. Počátky hnutí Skinheads najdeme v 50. letech dvacátého století v Británii, kde se na periferiích v dělnických koloniích formují skupinky mladých, hledajících opozici vůči stereotypnímu životu svých rodičů. Toto hnutí známe pod pojmem „Teddy boys“. Jednalo se o jakési pouliční gangy, které trávily většinu času na ulicích a bavily se drobným výtržnictvím. Počátkem 60. let vykrystalizuje hnutí „Mods“, jejichž móda je základem dnešní skinheadské módy. (Oholená hlava, letecké bundy „bombr“ bez límců, ohrnuté džínsy). U módy šlo především o to, aby byla snížena možnost při bitkách být tahán či držen za části oděvu či vlasy. V této době se také v anglických městech objevuje mnoho přistěhovalců z Jamajky (tzv. Rude boys). Ti se s hnutím „Mods“ dávají dohromady a vzniká hnutí Skinheads. To přebírá módu anglického hnutí a hudbu z Jamajky (SKA) a jeho členové si užívají svobodného a mnohdy násilného života. Alkohol, fotbal a rvačky. Staví se do opozice tehdejší „beatlemanii“, hippies a svobodnému myšlení. Dnes bychom mohli najít podobnost v hnutí Hooligans (agresivní fotbaloví fanoušci) anebo v S.H.A.R.P. (viz níže). Novou vlnu v hnutí Skinheads nacházíme v 80. letech. V Německu, Británii a USA tomu dávají impuls přistěhovalecké vlny ze zemí jiných etnik. V rámci hnutí Skinheads tak vzniká nacionalistická xenofobní frakce, která se rozrůstá do velkých rozměrů a na dlouhý čas zatlačí do ústraní původní skinheads. Od této chvíle je pro veřejnost skinhead a neonacista synonymem. Nedlouho po rozšíření této „nazi“ frakce se formují skupinky skinheadů, kteří jsou v opozici vůči této „nazi majoritě“ a odkazují ke kořenům původních skinheads. Nejznámější jsou S.H.A.R.P. (Skinheadi proti rasovým předsudkům), dále pak Redskins (komunističtí skinheads), A.R.A. (Anti-racist Action) apod. V českých zemích se hnutí Skinheads začalo rozvíjet začátkem 90. let (před rokem 1989 bylo v Čechách přibližně 100 sympatizantů). K popularizaci všech odnoží hnutí (ale především té neonacistické) přispěly kapely Orlík a Bráník. Vznikají první hnutí (Vlastenecká liga) a frakce mezinárodních nazi skinheads hnutí (Bohemia hammer skins). Největší rozmach najdeme ve druhé polovině 90. let. Setkáme se dnes u nás i s mnoha příznivci zmiňovaných anti-rasistických skupin. Souvisí to i s rozmachem hudebního stylu SKA. Největší skupinu tvoří zmiňovaní S.H.A.R.P., pro ilustraci zde uvádím jejich prohlášení: „My Skinheads z Prahy, kteří jsme v S.H.A.R.P., jsme 100% apolitičtí a REDSKINS jsou pro nás stejným nepřítelem jako WHITE POWER BONEHEADS!!! Jsme povinni chránit skinheadský kult, protože je to náš život, naše hrdost, boty, kšandy, pivo, děvčata... Je to náš život na ulici, která nikdy nebude patřit nacistům ani komunistům. My chráníme naše teritoria a jsme všichni lokální patrioti. Násilí patří k našemu životu. Nemáme rádi hippies, komunisty, fašisty... Být skinhead, to je hrdost! Posloucháme hudbu, která je nám určena: Ska, Reggae, 2 tone, Soul, punk rock, Oi a někteří i Hard Core. Máme rádi pivo, box a dobrou zábavu a fotbal. Všichni jsme 100% antirasisté!!!“ Na jiných ideologických základech se formuje squatterské hnutí.(Z anglického to squatt – dřepět, neoprávněně se usadit). V sedmdesátých letech, kdy v industriálních částech Německa a Holandska se začínají uvolňovat velké dělnické kolonie, chtějí mladí aktivisté, především z řad anarcho–punkové scény upozornit na problematiku bydlení mladých a na bytovou politiku kapitalistického státu. Nelegálně obsazují staré nepoužívané domy a snaží se v nich bydlet. První squatt vzniká ve Frankfurtu na Mohanem. Aktivisté neobsazují násilím žádné obydlí, ale vyhledávají mnoho let nepoužívané a neobývané objekty a ty se snaží svými vlastními silami obydlet. Nejde ovšem jen o obydlování pro vlastní potřebu, ale i o zpřístupnění části domu veřejnosti. Squatty slouží jako kulturní centra, kde se konají koncerty, výstavy, autorská čtení. Fungují v nich provizorní kavárny a čítárny. Většina obyvatel squattu se snaží svůj pobyt v domě legalizovat a tak píší projekty, zakládají občanská sdružení a hledají možnosti, jak nakonec legálně dům obývat. Tímto způsobem vznikají i velké squatterské komunity, jako například část dánské Kodaně – Christianie (bývalá vojenská základna obsazená na konci 60. let, kde dnes žije přes 1 000 lidí různého věku a jde o jakési město ve městě se svými pravidly), nebo v Praze ve Střešovicích hnutí Medáků (které již bohužel nefunguje). Proti squattingu je v mnoha zemích veden zákonný boj a hnutí je kriminalizováno. Pouze v Holandsku existuje zákon, že pokud je prokazatelně dům neobýván a chátrá více než rok, má jiný právo jej za účelem nekomerčního obývání obsadit. U nás toto hnutí má počátky hned po revoluci a v historii bylo obsazeno mnoho domů. Nejznámějším byl statek Ladronka, kde fungoval velmi dobře squatt před 6 let. V současné době je známá pouze vila Milada v pražské Troji. Žijí zde lidé, kteří hledají alternativu k běžnému civilnímu životu. Více než polovina obyvatel aktivistických squattů jsou studenti nebo pracující. Na squatting nelze hledět jako na kriminální čin, ale je třeba hledat společné body, na kterých může společnost začít stavět, aby mohla ve squattingu najít i pozitivní prvky. I mezi sociálními pracovníky, kurátory pro mládež a právníky najdeme ty, kteří ve squattu bydleli. Michael Erdinger YMCA DAP