03/2006

Problém pozitivního křesťanství

Vydáno dne 05. 05. 2006 (2057 přečtení)
V duchu před sebou vidím stát Kaina. Vidím jeho závistí rozhořčenou tvář a dívam se na něj, jak se přibližuje k vlastnímu bratrovi Ábelovi a zabije ho jenom proto, poněvadž vidí, že Ábelova oběť je Bohu milejší než ta, kterou přinesl on. Sobectví a závist spáchají první bratrovraždu, která se opakuje po tisíciletí a svého vrcholu dosáhla v dosud najkrvavější světové válce, jejíž následky ještě nejsou u konce. Sobectví a závist jsou vlastnosti našeho zvířecího těla a jsou zdrojem všeho zla.

Proti těmto zvířecím vlastnostem lidstva bojuje od prvopočátku čistý Duch vládnoucí celému světu. On posílá mezi nás jednou za čas své mluvčí, kteří svým učením a silou své pravdy ukazují lidstvu cestu spásy. Mojžíš, Konfucius, Mohamed, Budha, Kristus jsou věčně zářícími hvězdami této cesty. Jejich světlo je světlem Ducha, jejich cesta je cestou náboženství vedoucího k Bohu. Jejich jména jsou věčně živými jmény ve společenství věřících jimi založených náboženství. Jejich náboženství jsou svázána zlatou nití pravdy a uzavřena v objetí ducha. Vejdeme- li do starobylého kostela v Jeruzalémě, pokloníme-li se před nádherou indických chrámů, nebo zachvěje-li hudba Západu naším k Bohu se utíkajícím srdcem, všude najdeme člověka, který do výše nebes povznesenou myslí prosí o pomoc jediného Boha. Všude se setkáme s prosbou, touhou, žádostí, a jen málo, málokdy vidíme náznaky vděčnosti, obětavosti – lásky. A bez nich náboženství neobstojí, lidstvo neuvidí spásy... Každé náboženství žádá od člověka skutky, ale dodnes žádné náboženství nedosáhlo plného výsledku: člověk se rád obrací k Bohu, když se mu něco přihodí, ale rád zapomíná, když má dostatek. A ani my křesťané nejsme výjimkou; ba dokonce my jsme ti, kteří v náboženském negativismu vedeme. Světová válka je křiklavým svědectvím šíleného poblouznění, strašného mravního úpadku těch národů, které se považují za křesťanské. A není rozdílu v tomto úpadku mezi moderními přívrženci protestantských církví a mezi katolicismem. Příčina těchto jevů spočívá ve výchově, která je na celém světě stejně chybná. Dnešní pedagogický systém a vůbec celá kultura je v současné době založena na rozumu a jeho rozvoji; vrcholí to tím, že tvoří falešné ideály, stavějí modly a snad i zcela nevědomky zakrývají nejcennější poklad člověka: cit. Můžeme říci, že dnešní doba, vyznačující se povýšením chladného rozumu, se stala zhoubou pravé hodnoty v člověku: citlivého srdce, šlechetné duše. Zkrátka, žijeme v době chladného rozumu či absolutní negace citu. Největší a základní předností Ymky je, že nemá dogmatiku, že její vývoj je živým mořem, do kterého se vlévají všechny řeky lidského života. Skutečnost, že YMCA nevylučuje nikoho ze spolupráce, že uznává každého člověka, ať už patří k jakékoliv rase či církvi, za Boží dítě a tím pokládá základy bratrské lásky v lůně všech národů a všech církví, tato skutečnost opravňuje k naději, že může přinést toužebně očekávanou spásu. YMCA plní Kristovo učení, když nás nabádá k lásce ke každému člověku, a naplňuje ho ještě více, když živými skutky vypuzuje ze srdcí lidí nenávist, sobectví, závist a nahrazuje je láskou, obětavostí a štědrostí. YMCA slouží a nechce vládnout. YMCA dává a nečeká odměny. YMCA vytrhuje meč z Kainovy ruky a pokládá kříž do rukou Ábelových potomků. „Užívej všeho, co ti Bůh nabízí a nechovej touhu po bohatství, které ti nepřísluší.“ Pokud se podaří Ymce přesvědčit široké vrstvy lidí o pravdivosti tohoto učení, které je téměř tři tisíce let staré, pak YMCA dosáhla všeho, čeho může na této zemi dosáhnout. Tehdy bude problém křesťanství řešen. Milujme všechno, co kolem nás žije, existuje, neboť vše pochází ze stejného zdroje: z Boží vůle a spokojme se s tím, čeho dosáhneme vlastní silou, ale i tady rozdělme přebytky mezi strádající bratry. Především se chraňme dogmat, chraňme se postavit do služeb jedné církve, nebo jednoho národa. YMCA ať stojí nad národy, nad církvemi, a tím se stane pojítkem mezi člověkem na zemi a jediným Bohem, stane se cestou pravého náboženství, cestou vedoucí k Bohu. Károl Belánsky (Redakčně upraveno, převzato z časopisu YMCA, 1924, 3, s. 77–78.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]