Činnost Ymky je tak rozmanitá, tak rozčleněná, že vnějšímu pozorovateli se zdá, že jedna práce překáží druhé. Tady jsou biblické kroužky, tady jsou přednáškové kursy, tady je zase hřiště, tady jsou zkrátka tak četná zaměstnání mládeže, která by sobě navzájem jakoby překážela, takže se divíme, že ty Ymky dovedou všechno srovnati tak, že z Ymky vychází vyspělý mladý muž, který skutečně může se pochlubiti dokonalým vzděláním ducha, těla, srdce a společenského chování. Musí tu tedy býti něco vnitřního, něco důležitějšího nežli všechno to povrchní nebo venkovské, musí tu býti něco, co všechno to spojuje, co v těch jednotlivých chovancích všechno slučuje v harmonický celek. O tom bych rád řekl několik slov. Nedivte se, že při tom zase se vracím vzpomínkami ke své nedávné cestě.

Veliké Ymky v Severní Americe udělaly na mě dojem, jako by to byl veliký stroj důmyslné soustavy, do posledního detailu promyšlený stroj, kde každá část je na pravém místě, kde každá součástka leskne se úpravou a dokonalostí, že je to stroj, který také svou funkci vykonává naprosto bezvadně. Všechna ta kola a ty páky stroje se pohybují, jedno zasahuje přesně do druhého, všechno jde přesně. Ale tento dojem měl v sobě současně něco mrazivého. Jako když stanete před velikým mrakodrapem v Novém Yorku nebo v Chicagu, cítíte, že vás mrazí na zádech, když vidíte, jak je to vysoké. A také tyto velké Ymky, tato organisace tak dokonale do podrobnosti promyšlená, působily na mne podobným mrazivým dojmem. Zkrátka, je to všechno jako stroj, všechno jest již tak vypracováno a promyšleno, že všechno jde již automaticky. A tak jako stroj má všechny součástky stejné, jednu lesknoucí se jako druhou, jednu stejně vysoustruhovanou jako druhou, tak také tito chovanci vycházejí z americké Ymky jeden jako druhý. Zdá se vám, že se individualita u nich ztrácí. Věřte, že dojem reakce byl u mne tak silný, že jsem se neubránil a při příležitosti řekl jsem generálnímu sekretáři: „Jsem překvapen organisací vašich Ymek, je přímo úžasná. Člověk musí před ní smeknouti a klaněti se jí. Ale řekněte mi, prosím vás, co mne tu tak tísní, jako bych byl v nějaké veliké továrně?“ – A vidíte, ti vážní mužové, kteří tam ztrávili celý svůj věk, kteří mají za sebou službu již 30 až 35 let, mně řekli: „Máte pravdu, my se sami bojíme, že naše Ymky se stávají stroji. My jsme svou práci trochu přeorganisovali, příliš zuniformovali a nyní začíná nám scházeti to, čeho jsme měli kdysi nadbytek, když jsme neměli budov. Byl tam život, kterého zde není.“ Vypravuji vám o tom dojmu proto, že se na konferenci v Lake Placid dlouho o této věci mluvilo a poukazovalo se na velké nebezpečí, které je v Ymkách, pokud sledují pouze povrchní stránku své práce a zapomínají na vlastní pramen a pohnutky svého díla. Zapomínají na to, co má všechny sjednocovati, zapomínají na vnitřní duchovní život, který má býti ve sdruženích mízou, jež prolíná vysoké kmeny organizace, život, který naplňuje kmeny organisace, život, který naplňuje vřelou krví žíly a tepny těla, které nemá žíti jenom hmotně, ale také duchovně. A proč vám to dnes povídám? Proto, abych ukázal, jak v naší Ymce nikdy nesmí scházeti vnitřní pochopení, které je základem našeho jednání, nesmí scházeti duchovní přesvědčení, že v Ymce děláme práci, která byla zcela právem nazvána dílo Boží. Vzpomínám si na Američany a na zástupce Ymky z různých dílů světa, jak sedí u nakupených stolů v klubu v Lake Placid, jak začínají každého rána svou práci modlitbou a zpěvem a jak přerušují tuto práci přemítáním a meditacemi. Celé shromáždění často přemítalo o své práci z vyššího hlediska. Mluvil jeden a po něm kdokoliv jiný, který rozváděl myšlenku předešlého řečníka a v ní pokračoval. Je vlastně nesprávné, říkám-li řečníka, protože to nebyly řeči, to byly myšlenky dosti pouze slovy naznačené, často krátkými větami načrtnuté, často bylo viděti, jak dotyčný zapomíná svého okolí a hloubá ve svých myšlenkách, je více v sobě než pro své okolí. A tyto meditace, toto přemítání o hodnotě a ceně práce ukazovaly, jak duch v Ymce je hluboký. Tak mám přání a to usilovné a vroucí přání, aby podobně bylo v našich Ymkách, aby naši pracovníci v Ymkách byli prodchnuti duchem své práce. Aby před svou prací přemítali o její ceně s vyššího hlediska. To co dělal zakladatel Ymky na Nový rok (autor naráží na zvyk G. Williamse, který se každého 1. ledna zamyslel nad nadcházejícím rokem a napsal pro něj určitý plán – pozn. redakce), to by každý pracovník v Ymce měl dělati každého dne, každého rána, když se probouzí, by mu mělo vyvstati na mysli: Dnes mám tu a tu práci, proč tu práci dělám, proč chci vésti hochy na hřiště, proč chci je upozorniti na to a na ono. Tedy: Přemýšleti o své práci s vyššího hlediska. A zrovna tak večer připomínati si: Jakpak jsem práci svou vykonal, zda jsem pomyslil, abych při práci u hochů se dotkl také jejich duše? Abych se třeba šetrně a nepozorovaně dotkl té duše a vzbudil ji? Připomněl jí, že je pro ni život a že ten život je neobyčejně krásný, když jej bude žíti určitým směrem? Je jistě možno, abychom aspoň v neděli si uvědomili, že naše práce nesmí býti povrchní, že nesmí býti mechanickým prováděním určitých pravidel, mechanickým formováním mladých těl a mladých duší, ale že to má býti práce založená na důvodech vnitřních, podepřená o myšlení, myšlení čerpané z větší hloubky a nesoucí se za vysokým cílem. Toto zduchovnění práce v Ymce mi tedy leží na srdci. Radostí plní nás přesvědčení, že konáme dílo vyšší, že konáme dílo Jeho. Je to výrok veliký a odvážný, tak veliký, jako jsme my proti Němu malí, kteří voláme: „Pane, pomoz nám, chceme konati dílo Tvoje!“ Jedinou podmínkou jest, aby naše práce byla vedena v pravém duchu a upřímné víře. Naše práce bude se dařiti a bude požehnána, půjde-li v pravdě a v skutku za světlým příkladem Ježíše Krista! Vladimír Novák, tehdejší předseda YMCA (2. řeč na IV. sjezdu YMCA v Olomouci v r. 1924, redakčně upraveno, převzato z časopisu YMCA, 1924, 5–6, s. 174–177.)