Tuctová detektivka, 2. část Ačkoliv byl skálopevně přesvědčen, že tohoto muže vidí v životě poprvé, neboť kombinace fialových brýlí s oranžovým vousem se mu ještě nikdy v žádném případě nevyskytla, přece měl silný dojem, jehož se nikterak zbaviti nemohl, že totiž tato tvář mu není zcela neznámou. Čím více však se namáhal rozluštiti, kde mu tyto rysy utkvěly v paměti, docházel k přesvědčení, že na to nikdy nepřipadne.

Vybídl tedy neznámého pána, aby usedl, sám pak zaujal místo naproti. „Jsem továrník Balík“, představil se záhadný host a dodal: „Přicházím vás požádati o pomoc.“ Kdyby byl detektiv býval kocourem Felixem, byl by mu v té chvíli vyskočil z hlavy otazník. Poněvadž byl ale detektivem, zatvářil se jenom tázavě, očekávaje bližšího vysvětlení. Mnoho, ba téměř každý návštěvník jeho pracovny přicházel ho požádati o pomoc, ale tón, jakým pan továrník svoji prosbu pronesl, naznačoval, že jde o věc velice vážnou. Pan továrník zakašlal, upravil si kravatu a pak pronesl ledovým hlasem: „Mám býti zavražděn.“ Bob, který jako obvykle civěl u klíčové dirky, vrazil tentokráte doopravdy nosem do zámku a vlasy se mu hrůzou naježily jako hřebíky. I detektivovi, ačkoliv byl statečným mužem, zastavila se na několik okamžiků krev v těle, ale pak si nasadiv na tvář nucený úsměv, pronesl zvolna: „Ale dovolte, pane Balíku, jak to tak bezpečně račte předem vědět?“ Pan Balík sáhl rychlým pohybem do náprsní kapsy, vytáhl složený arch papíru a mlčky jej podal detektivovi. Detektiv si nasadil cvikr a začal čísti. Čím déle však četl, pokrývalo se tím hlubšími vráskami jeho čelo. Dopis byl sestaven z písmenek vystříhaných z místního journalu a obsahoval tyto řádky: „Pane továrníku, doufám, že až obdržíte tento dopis, napíšete poslední vůli, vyřídíte všechny svoje náležitosti a rozloučíte se se svými známými. Potom můžete přemýšleti o posledních věcech člověka, protože zemřete v krátké době. Vidím Vás, jak se udiveně tváříte a tážete se, proč byste měl umírati, když jste zcela zdráv a při síle. Řeknu Vám to tedy rovnou. Budete zavražděn a osoba, jež Vás odpraví, nebude nikdo jiný nežli pisatel těchto řádků. Není potřebí, abyste se namáhal učiniti nějaké kroky na svoji záchranu, také Vám neřeknu, proč se to státi musí. Vezměte však na vědomí, že se tak stane v době co nejkratší. Zařiďte se, prosím, podle toho.“ Pod těmito řádky následoval nečitelný podpis a neuměle namalovaná lebka se skříženými hnáty. To byla ovšem situace trapně kritická. Přesto však detektiv povstal a s úsměvem na tváři pravil k továrníkovi: „Neračte se naprosto obávati. Dnes večer se k vám dostavím a učiním nutná opatření. Ujišťuji vás, že se tomu chlapíkovi při nejmenším pokusu se k vám přiblížit, podívám řádně na kobylku. Prosil bych však, aby můj příchod zůstal v naprosté tajnosti. – Je snad možno nějakou jinou cestou nežli hlavním vchodem se dostati k vám domů?“ (Pokračování příště.) Ota Člupek (Převzato z druhého ročníku časopisu členů chlapeckého oddělení pražské YMCA Krb (č. 2, listopad 1929), jehož majitelem a vydavatelem byla tehdejší YMCA v ČSR, odpovědným redaktorem byl Joe A. First a řídili jej M. Midloch a sbor hochů.)