In memoriam redaktora Křesťanské revue Jaroslava Šimsy (1900–1945) Na případu Platonově se ukazuje, jak lidé, kteří dosáhli skutečné velikosti a samostatnosti, byli po dlouhou dobu pouhými oddanými, často až otrocky závislými a napodobujícími žáky svých vynikajících učitelů. V této skutečnosti je zachycen duchovní zákon, který lidová moudrost vyjádřila dvěma příslovími: „Vrána k vráně sedá“ a „Kdo se nenaučil poslouchat, nebude umět poroučet.“

Jaroslav Šimsa s mládeží z Akademické Ymky Mladý člověk vstupující do života nemá zdánlivě jiné touhy, než prohánět se svobodně po lovišti života. Ale jestliže zvětří „vysokou“, pak se jako lovec zastaví a spatří konečně bytost, jež je hodna jeho zájmu a obdivu, neváhá ani okamžik, aby se jí přiblížil. Usedá u jejích nohou a jestliže ji smí v hloubi duše pozdravit heslem: „Jsme jedné krve ty a já“ – je o jeho životě rozhodnuto. Jakmile i rozum přitakal, touha dát se vést a pomáhat převýší všechno ostatní a svobodný kozák vstupuje rád a ochotně do služby a činí dobrovolný slib: „Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš!“ (Lk 9,57), „lid tvůj, lid můj a Bůh tvůj, Bůh můj.“ (Rut 1,16.) Věrný žák Nemohl bych říci, kde jsem se poprvé setkal s Jaroslavem Šimsou. Bylo to jistě na podzim r. 1919, kdy jsme se společně dali zapsat na filosofickou fakultu pražskou, pravděpodobně v Kulichově domě na jedné z prvních přednášek prof. Emanuela Rádla. Bylo tomu tehdy tak, že určitá skupina studentů chodila za profesorem Rádlem nejen do universitní posluchárny, nýbrž i všude tam, kde on veřejně vystupoval na foru osvětovém, politickém a církevním. Pokud vím, nikdy mezi námi nechyběl o rok starší Miloslav Trapl a Jaroslav Šimsa. Nutně jsme se seznámili. Šimsa byl z nás nejvěrnější, protože byl Pražák a zůstával u nohou našeho společného učitele i v době, kdy jsme my odjížděli na svátky a zůstal s ním pohromadě, i když my dva jsme po dokončených studiích nastoupili místa středoškolských učitelů na venkově. Nad to se mu přiblížil již v prvních letech našich studií jako spolupracovník, který mu pomáhal při věcech tisku. Byly to krásné chvíle a ani se nedivím tomu, že když „Česká mysl“ (r. XXIX, č. 5–6) vydala r. 1933 sborník k Rádlovým šedesátinám, nevěděli jsme s dr. Traplem, pozdějším profesorem Univerzity Palackého, nic lepšího, než napsat vzpomínky na tato leta. Nikdy nepřestanu litovat, že tato okolnost asi způsobila, 11 že přítel Šimsa, který byl k tomu především povolán, nezaznamenal tam tehdy o svém vztahu k prof. Rádlovi ani řádky, nýbrž zapřev sebe sama, vyjádřil svou oddanost k svému učiteli tím, že na dvaadvaceti stránkách pečlivě sestavil bibliografii Rádlových spisů a článků a překvapil nás mimo jiné zjištěním, že základní spis z prvého období Rádlova „Dějiny biologických theorií“ byl z německého vydání přeložen nejen do angličtiny, nýbrž i do španělštiny. Z faktu, že se Šimsa této práce podjal, slyšel jsem výtku, která nejvíce trápila autora samého, že totiž my, Rádlovi žáci, kteří jsme od něho tolik přijali, zůstáváme mu mnoho dlužni, nedovedeme být adekvátně vděčni a nedokážeme jeho učení šířit, bránit a rozvíjet, jako to dělali žáci mistrů mnohem slabších. Vzpomínám si živě i na Šimsovu přednášku „S Emanuelem Rádlem do třetího desitiletí republiky“ na konferenci AY v Obříství 1938. Při jejím začátku pokusil se kterýsi z přívrženců Rádlových postavit na řečnický stolek fotografii milého učitele. Šimsa okamžitě reagoval a uklidil uctivě, ale vědomě „svatý obrázek“ kamsi na okno, jako by chtěl názorným vyučováním vštípit svým posluchačům poznání, jak z jiného těsta a jak obtížný je kult filosofa, který napsal: „Jest jediné možné ctění hrdiny: býti hrdinou sám.“ Což nezakončil i Šimsa svůj jubilejní článek k Rádlovým šedesátinám „Filosof bojující“ v tomto duchu skromnou, ale nikoli bezvýznamnou připomínkou: „Blahopřát takovému muži znamená i závazek, alespoň udržet směr, který on udal.“ Miroslav Plecháč (Úryvek ze strojopisu uloženého v archivu YMCA v Praze.)