Dosud je mnoho lidí, kteří si představují, že při jiu-jitsu se lámou ruce, nohy, vypichují oči atd. jako v mučírnách v době středověku. Těm, kteří měli příležitost blíže poznati jiu-jitsu, jeví se tento nový moderní způsob sebeobrany zcela jinak. Poznávají, že kdo ovládá dokonale jiu-jitsu, má neviditelnou zbraň. Je posílen vědomím, že v jakékoli situaci má schopnost se ubrániti. Cvičením v jiu-jitsu nabýváme hbitosti, odvahy, bystrosti postřehu.

Není zapotřebí hrubé síly (Japonci jak známo jsou většinou drobných postav a přece jsou v tomto sportu mistry) a proto může se naučiti této sebeobraně mládež stejně jako dospělí, muži i ženy. Zvláště ženám lze doporučiti, aby se učily tomuto sportu, protože soustava této obrany jim nejlépe vyhovuje. V japonštině znamená jiu jemný nebo něžný, jitsu pak je umění. Jiu-jitsu samo o sobě je malou vědou. Většinu našeho vítězství získáváme tím, že proti tlaku neklademe odpor (a když tedy jen zdánlivě) a naopak ještě směrem tlaku táhneme a tím využíváme síly soupeřovy a dostáváme ho do situace, ve které ho chceme nalézti. Čili minimální silou docílíme velkého výsledku. Nevítězí tedy hrubá síla, ale chytrost. Rozlišujeme však „jiu-jitsu“ od „judo“, prvé znamená sebeobranu, judo však je sportovní zápas s pravidly boje, kde nebezpečné chvaty jsou vyloučeny. Co je podstatou jiu-jitsu? Řada triků a chvatů, kde klamáním soupeře přecházíme do protiútoku, po němž se musí vzdáti další myšlenky nás znovu napadnouti. Útočníka znemožníme podražením nohou, přehozením a různou kombinací chvatů na podkladě páčivém. V celé řadě chvatů snažíme se dostati útočníka do nevýhodné situace porušením jeho rovnováhy. Sami musíme si však rovnováhu zachovati. Judo podobá se v mnohém zápasu ve volném stylu, ale jeho složení je zcela jiné. Poražený, na příklad, není kdo se dostal na lopatky, nýbrž ten, kdož se dostal do takové situace, že vzdáním se přiznává svoji porážku. Při jiu-jitsu a judo používáme sportovního obleku, který potřebujeme pro nácvik různých chvatů, které při napadení na oděvu útočníka pak použijeme. V judo pak je oděv dvojnásob důležitý, neb již před začátkem zápasu se partnéři drží za oděv. Zcela obyčejné šaty by se při zápase roztrhaly, knoflíky a přasky by mohly způsobiti zranění a proto bylo k tomuto účelu z Japonska převzato zvláště dobré dobře šité kimono. Prvním krokem k započetí nácviku jiu-jitsu jsou pády. Při cvičení jiu-jitsu se vyskytuje tolik pádů na zem jako snad při žádném jiném sportu a přece zranění je nepoměrně málo. Nácvik pádů provádí se z různých situací a tím se předchází možným zraněním v praxi. Hráči footballu, rugby, basketballu a jiných her a sportu měli by se, pro svoji bezpečnost naučiti padati, měli by ovládat základy jiu-jitsu. Jiu-jitsu je sportem bojovým. Naučiti se chvatům nestačí, je nutno osvojiti si je tak, abychom je při napadení automaticky prováděli v každé situaci. V takovém případě je nutno jednati rychle. Této rychlosti a duchapřítomnosti nabýváme stálým cvičením v jiu-jitsu. Mohu proto plně podepsati to, co prof. Slípka napsal v jedné své stati o jiu-jitsu: „Cvičení samo o sobě přináší velké tělovýchovné hodnoty, které bychom v jiných odrůdách sportu těžce hledali. Především podpora vývoje mužných psychických vlastností je zhuštěna v jiu-jitsu, jako nikoli v každém úpolovém sportu. Pak přimysleme hodnoty fysiologické a psychotechnické, kterými je takové cvičení přesyceno. Krátce pod dobrým vedením, které asi s tímto názorem přistupuje k cvičení, stává se jiu-jitsu výhodným a nanejvýš užitečným prostředkem všeobecné výchovy mládeže i dospělých mužů.“ Vidíme tedy, že jiu-jitsu je více než obyčejný sport. Jiu-jitsu je studiem, cvičení ducha a těla a je to studium platné i pro běžný život. Důvěra v sebe dává sílu a odvahu, víra v úspěch je nejhlavnější podmínkou vítězství ve sportu a v životě. Jiří Želinský (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky, 9, 1937, 5-6, s. 3.)