Nedávno mi zavolala kamarádka, že má veliký problém. Prý jestli jsem ještě ten ornitolog. Nutno podotknout, že jsem se za ornitologa nikdy nepovažovala, i když jsem vedla ornitologický kroužek pro děti. Nakonec chtěla radu, co s mladým špačkem, kterého našli zraněného na kraji cesty. Nadějné vyhlídky jsem jí nedávala, ale přesto se chtěli pokusit o jeho záchranu. Několik rad jsem přece předala se smutnou poznámkou, že jim zřejmě zemře. Po týdnu volala znovu, ohledně jiné záležitosti a mimo jiné řekla, že jsem měla pravdu. Skutečně zemřel. Smutná pravda.

A v této situaci si vzpomínám na krásné chvíle, kdy mi Pavel Světlík dal do ruky poprvé okroužkovaného ptáčka. Už nevím, co to bylo za druh, snad černohlávek. To není důležité. Stále se podivuji nad krásou, jíž nás Pán Bůh obdařil. Držet v ruce ptáčka vážícího několik gramů, jako například králíček ohnivý, který dokáže přeletět během několika dní až do centrální Afriky. Nebo nekonečné spektrum odstínů azurové barvy ledňáčka říčního. Co takhle brkoslav, který letos na jaře okupoval nejednu zahradu, kde nesklidili jablka? Věděl jsi, že brkoslav stráví svou potravu za 5-7 minut? Přesto má velikou energii putovat k nám ze severu. Věnovali jsme se po mnoho let ornitologii a mnoho dětí mohlo poznat krásu stvoření. Byla to nádherná příležitost poukázat na Boží lásku k přírodě, ke světu, k lidem. Tento školní rok už ornitologický klub nebudeme otvírat. Ne snad z nezájmu dětí, jen už nám chybí síly k dalšímu vedení. Smutná pravda. Kolik hodin práce? Kolik druhů ptáčků jsem držela v ruce, nebo jen pozorovala a žasla nad exotičností kolpíků a volavek, Vzpomínání? leteckou obratností rorýsů nebo dravců, nádherným zbarvením pěvců... A přesto nemohu být smutná. Byl čas, kdy jsme vedli ornitologický kroužek a spolu s dětmi pronikali do divů Božího stvoření. Čas, kdy jsme stavěli budky a pak je museli čistit a báli jsme se, aby děti nechytly čmelíky. Čas, kdy jsme seděli u sítí natažených nad řekou a vyčkávali, zda v nich neuvízne ledňáček nebo skorec. Čas, kdy jsme hloubili pro ledňáčka nory a upravovali říční břehy, aby mohl zahnízdit a vyvést mláďata. Čas, kdy jsme seděli na louce a pozorovali motáky nebo u vody kulíky. Teď je čas, kdy pracujeme s dětmi v jiných oddílech. Kdo ví, proč tomu tak je? Nemusím tomu rozumět, nemusím s tím souhlasit a také, nemusím se tím trápit. Vše je v Božích rukou. Tak se loučím se všemi opeřenými přáteli, od kterých jsem se mohla jen učit a obdivovat je. Přijměte mou radu. Pokud máte mezi sebou někoho, kdo miluje přírodu a chtěl by vést přírodovědný klub, podpořte ho. Zažijete požehnané chvíle.