Proč říci „ano“ takzvané Evropské ústavě? Dokument, který se přesně nazývá Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, je v posledních měsících velmi častým tématem politických debat nejen u nás, ale i v celé Evropě. Důvod?

Dokument, který se přesně nazývá Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, je v posledních měsících velmi častým tématem politických debat nejen u nás, ale i v celé Evropě. Důvod? V zemích Evropské unie právě probíhá ratifikace ústavní smlouvy, která byla slavnostně podepsána loni na podzim v Římě. Pro ratifikaci, tedy konečné schválení podepsané smlouvy jednotlivými státy, zvolili někde parlamentní formu, jinde lidové hlasování. V době, kdy vzniká tento text, není ještě znám výsledek referenda o evropské ústavní smlouvě ve Francii, které je naplánováno na konec května, a které je pro další existenci ústavní smlouvy klíčové. Ústavní smlouvu totiž musí schválit všechny členské země EU. Pokud by v některé zemi dokument schválen nebyl, musela by jednání o podobě smlouvy začít znovu. Celý proces by se tak protáhl. Francouzské referendum má zásadní význam proto, že Francie je kolébkou evropské integrace. Zde vznikly první poválečné projekty na spolupráci evropských zemí, zde tikal pomyslný metronom udávající tempo dalšího sbližování zemí starého kontinentu. A právě zde by se evropský integrační proces mohl zastavit, pokud by až doteď proevpropsky smýšlející francouzská veřejnost řekla ústavní smlouvě v referendu „ne“.) I kdyby se ale proces ratifikace Evropské ústavní smlouvy zadrhl, ať už ve Francii nebo kdekoli jinde, Evropská unie by spíše dříve než později byla stejně postavena před nutnost přijetí podobného dokumentu. Dokumentu, který by řešil některé „nedodělky“ integračního procesu z dřívějších dob, a který by uzavíral některé problémy a otázky, na něž současná Evropská unie nedává jasnou odpověď. Evropská ústavní smlouva takovým dokumentem je. Leží na stole v podobě, v jaké ji vypracoval Evropský konvent, a v jaké ji později dojednali zástupci vlád členských zemí, kteří ji také podepsali. Že to není podoba ideální, na tom se shodnou zřejmě odpůrci i příznivci smlouvy, neboť k ideálu má jistě daleko i celá EU. Faktem ale je, že některé nejasnosti a otevřené problémy ústavní smlouva řeší a uzavírá: Zjednodušuje smluvní základ Evropské unie. Stručně řečeno, Evropská ústavní smlouva nahrazuje všechny dosavadní smlouvy uzavřené v rámci evropských společenství od 50. let minulého století, ale zachovává jejich právní kontinuitu a závazky, které z nich vyplývají. Zjednodušení smluv a vůbec celého fungování EU bylo jedním z hlavních cílů projektu Evropské ústavní smlouvy. Dává Evropské unií právní subjektivitu. Evropská unie podle ústavní smlouvy bude moci uzavírat svým jménem mezinárodní smlouvy, které nyní místo EU uzavírá Evropské společenství, evropská organizační struktura, jenž na rozdíl od EU právní subjektivitou disponuje. Dává členským státům právo vystoupit z EU. Dosud tato možnost upravena není, a pokud by se některá členská země rozhodla z Unie vystoupit, zřejmě by to přineslo řadu problémů, někteří autoři hovoří dokonce o možné krizi evropské integrace. Ústavní smlouva právo na vystoupení garantuje a řeší též otázku dalších vztahů mezi EU a vystoupivším státem. Ty by měla upravovat zvláštní smlouva. Posiluje roli národních parlamentů. Národní parlamenty se dosud zapojují do procesu přijímání evropské legislativy jen velmi málo. Ústavní smlouva jim zaručuje, že budou dostávat s předstihem legislativní návrhy, o kterých bude jednat Evropská komise. Parlamenty mají nově též právo vrátit Komisi ty návrhy, které podle nich nedostatečně naplňují princip subsidiarity (EU má být činná jen ve vymezených oblastech, tam, kde je schopna danou věc vykonat lépe než jednotlivé státy. Zbytek spadá čistě do kompetence členských zemí). Evropská komise by měla svůj návrh přehodnotit v případě, že se proti němu vysloví minimálně jedna třetina hlasů parlamentů všech členských zemí EU (každý parlament má dva hlasy, v případě dvoukomorových parlamentů má každá komora jeden hlas). Tento nesouhlas parlamentů sice pro Komisi není závazný, nicméně parlamenty mají nově také právo napadnout platnost již přijaté normy u Evropského soudního dvora. Posiluje postavení Evropského parlamentu. Evropská unie bývá kritizována za „demokratický deficit“ ve svém fungování, který ústavní smlouva pomáhá zmírnit. Jde o to, že nejdůležitější rozhodnutí EU činí orgány, které nejsou voleny občany, ale zástupce do nich jmenují jednotlivé vlády, tedy Evropská komise a Rada Evropské unie. Jediným orgánem, jehož členové jsou přímo voleni občany EU, je Evropský parlament, který podle Ústavní smlouvy získává v procesu přijímání legislativy EU rovnoprávné postavení s Radou Evropské unie. Dává obyvatelům členských států Evropské unie právo podat legislativní návrh Evropské komisi. Podle ústavní smlouvy má minimálně milión občanů EU právo podat Evropské komisi legislativní návrh, potřebný podle jejich názoru k provádění ústavní smlouvy. Podmínkou je, že občané, kteří návrh podávají, musí pocházet z významného počtu členských států. Definice tohoto pojmu je ještě otevřená, detaily lidové iniciativy stanoví později evropské nařízení (podle terminologie ústavní smlouvy evropský zákon). Možnost lidové legislativní iniciativy je ale každopádně novinkou a průlomem. Postihnout na několika řádcích všechny aspekty Evropské ústavní smlouvy není možné. Výše nastíněné body jsou těmi, o kterých se autor domnívá, že jsou průlomové v pozitivním smyslu, a tudíž by neměly být opomenuty. Novinek ale smlouva přináší mnohem více a jsou to nezřídka novinky kontroverzní, které byly přijaty až po dlouhých a složitých jednáních. Ústavní smlouva, právě proto, že nahrazuje všechny předchozí smlouvy, je velmi rozsáhlým dokumentem, ve kterém se jen málokdo dokáže skutečně dobře orientovat. Při posuzování její aktuální podoby, té, o které možná budeme i my hlasovat v referendu, bychom ale neměli zapomenout na to, že ústavní smlouva je především pokusem posunout Evropskou unii o kus dál a nenechat ji přešlapovat na místě. V dnešní době, kdy se u dveří pomyslného evropského domu tvoří fronta, v níž netrpělivě přešlapují Bulhaři, Rumuni, Chorvati, Turci či Ukrajinci, je takový krok vpřed nezbytný. Odpůrci Evropské ústavní smlouvy argumentují tím, že jde o nedodělek, o neúplný a nedostatečně propracovaný dokument. Faktem je, že nepředložili žádný jiný podobný dokument, který by mohl být Evropské ústavní smlouvě plnohodnotnou alternativou. Ústavní smlouva je především prostředkem, jakým Evropská unie reaguje na výzvy, které ji v budoucnu čekají, především na rozšíření o několik (a ne málo) dalších států. Pak bude potřeba mít nástroje, jak se dohodnout na společném postupu tehdy, bude- -li u jednacího stolu sedět mnohem více zástupců členských států než dnes. /Vojtěch Berger/ Bližší informace o Evropské ústavní smlouvě naleznete na www.euroskop.cz, kde je k dispozici nejen plné znění Ústavní smlouvy, ale také stručný přehled toho, co smlouva přináší.