Papež Jan XXIII. a Druhý vatikánský koncil (1962-65) Pro moji generaci bude slovo papež už asi navždy synonymem ke slovům Karol Wojtyla, Jan Pavel II. Narodil jsem se v šestém roce jeho pontifikátu a bílý, usměvavý starý pán zakotvil v našem světě mezi ostatní nezpochybnitelné autority, ne ve smyslu, že bych všechny jeho názory bez výhrad přijímal, ale proto, že mi přišlo, že papež je jen jeden Jan Pavel II., jiný nebyl a není pravděpodobné, že někdy přijde nějaký další. Ale nedávná novinová vlna „nekrofilie“ ohledně jeho skonu mi ukázala, že tento papež měl přes 250 předchůdců (nepočítaje v to ovšem historicky nedoložené), přičemž jenom 20. století spatřilo 9 papežů. A mezi nimi byl i Jan XXIII., kterému hodlám věnovat tento článek.

Když se řekne papež v hodině dějepisu, školní dítka si nejspíše představí řadu mužů s vtipnými jmény jako Hadrián, Lev, Bonifác či Pius, doprovázenými vysokou řadovou číslovkou, kteří se pohybují v panteonu středověkých dějin jako vládci a politici. Rýpavější, antiklerikálně orientovaní studenti neopomenou zdůraznit, že 14. století zažilo najednou 2, dokonce i 3 papeže, tak jaképak Boží náměstkování a skála, na které se vystaví církev, když jich bylo více? Obyčejná politika to byla, nehledě k tomu, že u středověkých papežů nebylo výjimkou mít jedno i více dětí. Historičtí papežové tak přetrvávají v obecném vědomí jako postavy nijak záslužné. Spolu s úpadkem vlivu církve na běh politických dějin světa upadá i role a význam papežů. Moderní svět jakoby vykazoval církvi místo na okraji společnosti, kde by ji možná rádi viděli i někteří současníci, jako pečovatelku o zavržené a místo, kde se podivní lidé v pláštích celé dny modlí a nepodílejí se na ekonomické růstu. A tomuto smýšlení chtěl jeden z mužů, kteří stanuli v čele církve, postavit hráz. Když byl v roce 1958 zvolen vcelku překvapivě papežem, pozorovatelé tvrdí, že za své zvolení vděčil především svému pokročilému věku, kdy se čekalo, že bude jednoduchým nástrojem v rukou svého okolí. Ovšem již první kroky nového Kristova náměstka ukázaly, že se do Vatikánu dostal onen příslovečný „svěží vítr“. Jan byl např. prvním papežem od roku 1870, který se veřejně ukázal mimo území papežského státu (navštívil vězení). Měl v oblibě kamery a fotoaparáty, nikoliv jako nějaká popová hvězda, ale jako realista, který si uvědomil nutnost být vstřícný k lidem, aby si získal jejich srdce. Rád přijímal známé osobnosti celého světa, přijal např. i Jacqueline Kennedyovou, tehdejší první dámu USA. Krom jiného také jako první hlava římské církve přijal vysokého představitele a n g l i k á n ů, arcibiskupa Geoffreyho Fischera. A tímto oslím můstkem se dostaneme k jeho nejdůležitějšímu odkazu, k jeho velkému dílu, 2. vatikánskému koncilu. Podívejme se na dnešní církev, ať už katolickou nebo jinou. Nikdo nevidí jako problém, když bohoslužbu slouží člověk neověnčený akademickými teologickými tituly, když je oblečen neformálně, když se při ní zpívá a tančí (např. TenSing rád pomůže), když hovoří česky a ne latinsky, když mu občas uklouzne nějaké to jadrnější slovo. Chápeme to jako běžnou součást našeho náboženského života. Ovšem v katolické církvi by toto bylo ještě před 50 lety naprosto nepředstavitelné a bylo by považováno za dekadentní směr. Ovšem Jan si uvědomil, že svět okolo nás se změnil, a stejně tak se mu musí přizpůsobit i církev. Revoluční myšlenka, představíme-li si, že 1. vatikánský koncil (1870) ustanovil např. dogma o neomylnosti papeže. Ekumenický koncil reagoval zejména na výše zmíněné odklonění církve od vývoje ostatní společnosti v moderní době. Symbolem koncilu bylo Janovo otevření okna v jeho paláci a jeho slova: „Otevřeme naše okna, ať vidíme lidi za oknem a oni ať vidí nás!“ A jak řekl, tak učinil. Spolu s více než 2.500 účastníky, především z řad biskupů a vyšších církevních představitelů, pozval na koncil představitele tisku a nekatolických vyznání, najmě pravoslavných a luteránů. Koncil probíhal dlouhé tři roky při čtyřech dlouhých zasedáních, kdy byly projednány jednotlivé otázky a náměty pro církev moderního věku. Myslím, že nemá smysl zatěžovat čtenáře detaily o posunech v teologický disputacích, ovšem nejen o teologii byl koncil. Připomeňme si všechny významná rozhodnutí či spíše vyhlášení, ke kterým jednající dospěli. Zásadní je např. odmítnutí podílu Židů na smrti Ježíše Krista. V důsledku to znamená odmítnutí jindy častého křesťanského antisemitismu a s ním i holocaustu a fašismu ve všech jeho podobách. Koncil se usnesl na zavedení národních jazyků do liturgie, aby bylo Boží slovo zpřístupněno i lidem, kteří v té době nedisponovali latinskou průpravou. Celebrující kněz dále měl být k věřícím otočen čelem, tak, aby nedeklaroval svoji nadřazenost, ale aby dokázal, že patří mezi ně. V rámci svého ekumenického charakteru uznal všechny dřívější chyby, jichž se dopustila vůči sobě katolická a ortodoxní církev ve společné deklaraci s patriarchou Athenagorasem. Zřídil stálou komisi pro tisk a komunikaci (dnes by se řeklo PR), která má za cíl zprostředkovávat diskusi uvnitř církve i mezi církví a ostatními. Zřídil stálé tajemníky pro práci s mládeží, s nevěřícími a s laiky, s nekatolickými vyznáními a pro jednotu církve. Ve velice důležité konstituci Lumen Gentium deklaruje právo jiných církví na osobitý výklad Božího zjevení, ač přeci jen nepopírá, že pravda leží v Matce církvi římské a že jen ta je opatrovnicí díla Ježíše Krista. Jak je patrné, 2. vatikánský koncil znamenal výraznou změnu nejen v samotné církvi katolické, ale i ve všem křesťanstvu a změnil snad i pohled nevěřících na církev. A jaký má tato událost vztah k YMCA? Málokdo tuší, že katolíci měli až do této doby např. zakázáno účast v YMCA, neboť byla považována za doupě reformace a nekatolictví. Nebýt liberálních papežů, jako byl právě Jan XXIII. a následovník v jeho díle, završitel Pavel VI., možná by dnes v YMCA hořeli náboženské spory nebo by měla alespoň zavřeno cestu do mnoha míst, kde nyní úspěšně funguje a působí. Buďme tak i my, Ymkaři, vyznání ač jsme různých, vděční velkému dílu papeže Jana XXIII., které je pohříchu dnes nedoceněno. /Štěpán Černý/