V den, kdy se na každém kroku (v televizi i v novinách) připomínala památka obětí teroristického útoku na USA, proběhla v pražském kině Světozor premiéra kontroverzního snímku Fahrenheit 9/11 - politické satiry a především veřejné obžaloby George W. Bushe a jeho války v Iráku. Jak se stane, že dokument získá Zlatou palmu na festivale v Cannes, a je navíc finančně nejúspěšnějším v dějinách dokumentaristiky? Jednoduše. Režisér snímku Michael Moore nejenže nabízí přesvědčivé důkazy, které dosud nebyly zpochybněny, ale také moc dobře ví, jakým způsobem je podat.

Jakoby neskutečný příběh začíná roku 2000 na Floridě v den, který je podle M. Moora nejsmutnějším dnem pro Ameriku – za pochybných okolností se zde stává George W. Bush americkým prezidentem. V těchto volbách měl vlastně zvítězit jeho protikandidát Al Gore, ale to by nesměl být senátorem Floridy Bushův bratr. Nový prezident podle svých slov ví, co to znamená pracovat, a tak můžeme obdivovat jeho zajímavý styl hraní golfu či řezání motorovou pilou společně s dřevorubci. Vše je doprovázeno vhodnou hudbou ze starého westernu a osobitými výroky samotného Bushe, které vyvolávají nemalý úsměv na rtech. Sledujeme i jeho podivuhodné počínání od mládí, kdy se pokoušel stát ropným magnátem. Do jaké společnosti přišel, ta selhala. Jediné, co ho drželo nad vodou, byla finanční pomoc od saúdských podnikatelů. „Proč by saúdští milionáři, osoby ze země, která má obrovské zásoby ropy, měli vkládat své peníze do selhávající, bezvýznamné americké ropné firmy George Bushe, je záhada,“ podivuje se ve filmu M. Moore, ale v zápětí nabízí prosté vysvětlení. Za vším jsou spletité investice saúdských milionářů, kteří si tak získávali (získávají) vliv ve vládě USA. To, že finančním spojencem Bushovi rodiny byla i rodina Usáma bin Ládina zase vysvětluje, proč mohli bin Ládinovi příbuzní po útoku 11. září vycestovat ze země, aniž by byli vyslechnuti policií. Diváci se v této části opravdu pobaví, dokud si neuvědomí, že toto nemá být komedie, ale skutečnost. Přichází tragédie 11. září. Bin Ládin není dopaden a boje v Afghánistánu trvají do té doby, než je zde dosáhnuto vybudování ropovodu. Musí se ale přeci něco udělat, a tak padne prst na Irák. Proč ne, je tu obrovské ropné bohatství. Není také divu, že výpočty, kolik přinesou investice na obnovení poválečného Iráku, jsou hotovy ještě dříve, než se s válkou začne. Největší zisky má navíc společnost překvapivě vlastněná americkým viceprezidentem Dickem Cheneym. M. Moore kritizuje tuto válku, která je podle něj vedena jen za účelem zisku. Film obsahuje záběry, na kterých jsou do armády verbováni mladí Američané z chudinských čtvrtí s největší nezaměstnaností, pro něž je to jediný způsob, jak vystudovat. Moore proto zkusí sám přesvědčit americké kongresmany, aby poslali své děti do války. Je snad jasné, s jakým výsledkem.Irák Moore vykresluje jako pestrobarevné místo s veselkami a spoustou šťastných dětí - přesně předtím, než na něj dopadnou bomby. Toto pojetí je mu často vytýkáno, neboť se vůbec nezmiňuje o diktátorském režimu Saddáma Husajna. Moore se s Iráčany v jednom shoduje: Američané v Iráku nemají co pohledávat. V Americe však lidé věří, že bojují za správnou věc. Někdo jim lhal. „Dělejte něco!“ vyzývá slogan na konci filmu. Fahrenheit 9/11 je výborný film, ale přesto vám na něm chybí něco podstatného. A to objektivita, na kterou jsme u dokumentů zvyklí. Vůbec proto nepřekvapí, že je Mooreův film často nazýván propagandou. Režisér se netají tím, že G. Bushem opovrhuje. Vidět je to hned v úvodu filmu, kdy jsou použity záběry Bushe a jeho společníků čekajících před vysíláním pod rukama maskérů. Napadne vás, že v dnešní době je díky pár filmovým sestřihům lehké udělat hlupáka z kohokoliv. Fakta, která autor nabízí, jsou tak znehodnocena podbízením. Příkladem je i pasáž o hrdé matce, se kterou Moore natočil rozhovor. Je pyšná na to, že její syn bojuje v Iráku, ale jen do té doby, než syn zemře, a ona čte jeho poslední dopis, v němž nadává na Bushe. Pasáž, ve které zarmoucená matka jede k Bílému domu, opravdu působí na city a je otázkou, zda se do dokumentu hodí. „Kontroverzní… Proč kontroverzní?“ Tak stojí psáno v upoutávkách na Fahrenheit 9/11. A není pochyb, že tato „mediálně kouzelná“ formulka přitáhne do kin ještě mnoho diváků. Jestliže výraz kontroverze znamená slovní utkání či prudší výměnu názorů, pak se ten, kdo si po premiéře snímku počkal na následující diskusi, mohl přesvědčit proč. Diskuse se mimo jiné zúčastnil politolog Pavel Barša (odborník na vztahy západního a islámského světa - pozn. red.), americký novinář Erich Best nebo český filozof a religionista Erazim Kohák. A jen pro vykreslení atmosféry – hned v prvních minutách bylo díky potlesku či hvizdotu jasné, kolik z přítomných diváků je protiamericky naladěno. Všichni. Tím byla výměna názorů trochu ztížena, avšak na prudkosti nic neztratila. Mohla jsem být svědkem pouze prvních dvou hodin diskuse (tudíž mi nejsou známy žádné fyzické konflikty), ale i to mi postačilo k zjištění, že se diskutéři „prokecali“ do bludného kruhu. Mooreův film se totiž nezabývá jen případem amerického prezidenta, ale také otázkou, zda je použití vojenské síly vůči jinému státu v určitých případech potřebné a omluvitelné, nebo vždy odsouzeníhodné. Kdo z vás zná správnou odpověď? /Veronika Kočová/ Fahrenheit 9/11 je výborný film, ale přesto vám na něm chybí něco podstatného. A to objektivita, na kterou jsme u dokumentů zvyklí. Vůbec proto nepřekvapí, že je Mooreův film často nazýván propagandou. Režisér se netají tím, že G. Bushem opovrhuje.