Duchovní okénko pro vedoucí modlitebních společenství aneb jak na to. Tentokráte se zaměřením na děti. Na to, jak jim přiblížit, co je modlitba.

Kdy rozmlouváme s Bohem? No tehdy, když se modlíme. Při modlitbě tedy rozmlouváme s Bohem. Ježíš je Bůh-Syn, takže můžeme rozmlouvat s ním. On je nám přece jako člověk bližší. Víme, že když žil na zemi, lidé houfně chodili za ním a poslouchali ho. Když se doslechli, že přišel do jejich kraje, ihned všeho nechali a utíkali za ním. Vyprávěl krásně a zajímavě. Vysvětlil jim, čemu nerozuměli, naslouchal jim a potěšil je. Lidem s ním bylo dobře. A to je zřejmě též modlitba, být s Ježíšem.

Co kdybychom teď s ním prožili chvíli, abychom se naučili, jak se máme modlit? Zkusme to! Představujte si, co vám budu vyprávět. A poslouchejte Ježíšova slova.

Jsme venku na louce. Je letní podvečer. Slunce začíná zapadat. Je tak příjemně! Dívám se okolo sebe a náhle vidím tam nedaleko na kopci mnoho lidí. Co to tam je? Jdu se podívat. Už jsem tam. Ti lidé sedí okolo muže, který něco vypráví. Musí to být něco zajímavého, protože z něj nespustí oči. Jsou tak zaujatí, že si mě ani nevšimli. Prodírám se opatrně blíž, chci všechno slyšet. Jen, aby si mě nevšimli.

Ten muž, co vypráví, je tak neobyčejný. Vychází z něj cosi velmi příjemného, co mne přitahuje. Kdyby jsem se jen dostal blíž k němu! Vím, je to Ježíš!

Teď mě zahlédl! Už je zle! Co když mi vyhubuje, že vyrušuji? ošle mě pryč, že tu nemám co dělat. Že děti nemají poslouchat, když se dospělí baví. Dyť vím, jak to bývá doma, když přijde návštěva. „Běž si hrát!“ „Neotravuj teď!“ „Dej pokoj.“ „Tady nemáš co dělat!“

Ale ne, usmál se na mě, kývl rukou, abych přišel blíž, až k němu. A povídá si dál s dospělými. Mně je u něj tak dobře! Cítím, jak mě má rád, jak se těší, že jsem u něj. Vím, že tu nepřekážím, že smím i poslouchat, o čem si povídají dospělí.
Právě se kdosi ozval: „Pane, nauč nás modlit se.“
Cože, tito muži se neumí modlit? Bylo by to možné, že to dospělí neumí? Dyť mi to přikazují. To teda musím dávat pozor, protože věru ani já to neumím.

Ježíš říká: „Když se chcete modlit, najděte si tiché místo, kde vás nic nebude vyrušovat. Vždyť, mohli byste teď se mnou mluvit, kdyby tu u nás například cvičili akrobati?“
To má pravdu. A já se kolikrát chci modlit a přitom poslouchám například tranzistor anebo rozhovor z vedlejšího pokoje.
Dál Ježíš říká: „Nemyslete si, že musíte hodně mluvit. Bůh přece ví, co potřebujeme.“ To mě překvapuje. Jak je to? Co tedy mám při modlitbě říkat? A už se ho na to někdo ptá. Ježíš vysvětluje: „Když se modlíte, řekněte Bohu OTČE. Bůh je přeci váš dobrý Otec, který vás má rád.“

No dobře, ale co když my nejsme dobří? Tak nás asi čeká jeho hněv a trest. Dyť ani dnes jsem nebyl takový, jaký jsem měl být. Taky dnes se stydím a taky trochu bojím. Bůh přece všechno vidí a ví. Ví tedy o každém mém zlém skutku. Jeho nemůžu oklamat. Tak radši na něj nemyslím. A vskutku, někdy se taky proto nerad modlím.

Zeptám se ho tedy já: „Ty to jistě víš, můj Pane. Řekni teď mě, jak to mám udělat, abych se modlil rád?“
Cítím, jak mi Ježíš odpovídá: „Podívej, je Ti tu u mne zle? A já jsem přeci Boží Syn. Můj Otec, neviditelný Bůh mě proto poslal mezi vás, proto jsem se stal člověkem jako každý jiný, abych ukázal, jak vás má Bůh rád. Vždyť snad jsem tu já od toho, abych vás trestal? Víš přeci o mně, jakým různým hříšníkům jsem odpustil. Já Tě mám rád, i když vím, co zlého si dnes udělal. Vidím však, že tě to mrzí a že to chceš napravit. Neboj se, já Ti pomůžu. Jen věř, že jsem při Tobě.
Víš, já jsem u Tebe vždy. Také tehdy, když na to nemyslíš, když si hraješ, učíš se, když jsi celkem zaměstnaný. No a modlitba, to je ta chvíle, kdy si to uvědomíš. Když na to myslíš, když to víš, že jsi u mě, že tě poslouchám, rozumím ti, přitulíš se ke mně. Nemusíš mi mnoho vyprávět, ale můžeš mi povědět všechno. Co Tě mrzí, z čeho máš strach, z čeho máš radost, na co se těšíš, koho máš rád, kdo tě urazil, kdo Ti ublížil – všechno. Tak jako teď, když sedíš blízko u mě, hlavu máš opřenou o moji hruď. I když si to jen představuješ, je to skutečně pravda. Protože já jsem ti vždycky takhle blízko.

Neboj se, mě nikdy nebudeš vyrušovat, mně nikdy nebudeš překážet. Já ti nikdy neřeknu: „Teď mi dej pokoj, nemám čas.“ Protože já vždycky mám čas. Pro mě není nic důležitější, než poslouchat Tě. Jsem sice mocný Stvořitel, ale stvořil jsem Tě proto, že jsem Tě chtěl mít. Chtěl jsem akorát takového kamaráda, jako jsi Ty. Všechno možné od Tebe čekám, všechno možné chci, abys pro mě udělal. Však uvidíš, pro jaké velké věci jsem Tě stvořil. Ale musíš mít čas Ty pro mne.

Však si ho od teď vždy najdeš! Každý den aspoň chviličku. Ale tak opravdu. Jako teď. Že všechno odložíš, abychom mohli být my dva opravdu důvěrně spolu a aby nás nic nevyrušovalo. Nezapomeň, vždy Tě čekám! A těším se na Tebe!“

Ladislav Bušek