Ocitli jste se někdy v pohádce? Třeba omylem… Pak poslyšte náš příběh. Příběh členů sdružení YMCA, kteří si v takové jedné pohádce zahráli a sami ji nevědomky napsali…

Byla jednou jedna chaloupka, a představte si, celá ta chaloupka byla ze dřeva. Chaloupku Sichovku obklopovaly stromy. Na nebi svítil měsíc a stromy vrhaly strašidelné stíny. Znenadání se mezi nimi začaly mihat i jiné, menší, možná o to víc hrůzostrašnější stíny. Lesem se rozléhal podivný dusot a později se přidaly i něčí hlasy. Byly to lidské hlasy. Všichni lesní obyvatelé se rozutekli, protože zvířata bývají plachá a krotká, pokud nejsou nemocná. A lidských hlasů, těm se zvířata už dlouhou dobu vyhýbají. A divíte se jim? Kolikrát jsme jim my lidé již ublížili… Pak s měsíčním svitem zápasilo i pár umělých světýlek, která vycházela z baterek nočních návštěvníků lesa, desíti teenagerů a dětí. Přicestovali až z Ústí nad Labem, pod vedením Pavla a Pavly Huškových a Martina Trousila z tamějšího sdružení YMCA. Vstoupili jsme do chaloupky. A v té chaloupce bylo opravdu pohádkově. Rozsvítili jsme svíčky a zapálili petrolejové lampy. Zažehli jsme oheň v kamínkách a zaposlouchali se do praskotu hořícího dříví. Pokud nás neohřálo teplo vycházející od hořících polínek, pak se tak nepochybně stalo, když se všichni nasytili teplou polévkou gulášovkou. "Jdeme na záchod," odpověděly sborově holky na mou otázku, kam se chystají. Všechny se totiž shromáždily před vchodem a mě to trochu zaskočilo. Od ostatních jsem se dozvěděl, že když se jde na záchod, jde se do kadibudky. A když se jde ve tmě, jde se v houfu a nejlépe s baterkami. Už mi to bylo jasné. I to patří do naší pohádky. Chaloupka bez elektriky i bez vymoženosti jako je záchod, ke všemu se splachovátkem. Kdo si dnes dokáže představit záchod bez splachovátka? Vody zde bylo také dost. Jako v pohádce, byla zde totiž studánka. Jídlo bylo prosté, ale zato nenáročné na vaření a vydatné. Tak trochu mohlo připomínat i pokrmy, které si vařili lidé dříve. Ve srovnání s tím, co lidé měli za starých časů, bylo ale hodování sichovkářů doslova "královské". Ráno poridge s jablky a banány či lupínky s mlékem, k obědu špagety a těstoviny připomínající halušky se sýrem a kečupem, k večeři vuřty karcinogeňáky opékané na ohni. No povídám, lukulské hody to byly, věřte tomu! A vždy si k nim sichovkáři popřáli: Kluci zvolali: "Dobré chutnání…" a holky na to: "Děkujeme za přání," Jéjej! A té práce, které se vykonalo. Ptákům ztloukli sichovkáři pěkné budky. Použili k tomu připravené dřevo, i to, které si našli v lese. Použili hřebíků i provázku. A budky vyšperkovali přírodninami - kůrou ze stromů a šiškou, která představovala komín. Občas padal. Sichovkáři se vydali na terénní expedici a s příručkou správných stopařů, kterou byli vybaveni, se vydali stopovat lesní zvěř. Pozorovali šlépěje psa i srnce. Rozpoznali trus králíka i divočáka i lebku lišky. Také si zahráli topografické loto a připomněli si tak mapové značky. A konečně: dešifrovali tajemnou zprávu zanechanou v Sichovce jejími bývalými obyvateli. Hrálo se také plno her. Hned ráno se všichni proběhli v lese a skákali přes natažené lano a "umělý" rybník. Téměř každý si vyzkoušel, jaká je v něm voda. Dopoledne byla bojovka. Sichovkáři poznali, co to znamená být neprozrazen. Bylo to znát na jejich oblečení špinavém od plížení a na tváři, kterou poškrábaly nezpozorované větve. No prostě bájo, co vám budu povídat. Kromě bojovky zbyl čas i na sranda hry. Hra na lámání jazyka a foukanda trochu rozvířily náladu a pak už přišel čas na vraždy. Totiž, nelekejte se, taková byla vzrušující hra, která se odehrávala v druhém patře naší chaloupky. Celý hluboký les a s ním i chaloupku Sichovku polyká tma. Všichni touží po ohni. Kluci nedočkavě oheň rozdělávají. Ještě dřevo v ohništi nechytilo a přesto všichni hoříme touhou po troše světla a tepla. S prvním nesmělým plamínkem narůstá vzrušení. Přichází chvíle, kdy se všichni upřeně díváme, jak si plamínek přelézá z jednoho klacíku na druhý, přitom se ještě stíhá škádlit s neposedným větrem. Ten ohýnek se záhy proměňuje ve vesele plápolající vatru. Všichni sledují praskot dříví a vylétávající jiskry. Po chvíli ještě bedlivěji své buřtíky. Nejprve se nad ohněm, napíchnuté na klacky, hašteří o každý skromný plamínek. Až když kdosi přiloží, až pak si každý buřt najde své místo. Obrací se nad žárem ohně a snaží se co nejrychleji opéct. Netuší přitom, že krásně opečený skončí v břiše některého ze sichovkářů. Ti překvapí, když se postupně schází do teplého úkrytu, který nalézají uvnitř chaloupky. Snažím se jim porozumět. Oheň čoudí. Kouř si nevybírá a postupně každého obejme a přitom se nezdvořilec neptá, jestli může. Také jiskry, které nevyzpytatelně poletují sem a tam, tam a sem, jako světlušky. Nepatří to ale k tomu, co každý z těch sichovkářů zažívá snad třikrát do roka? Vůně lesa, táborák, romantika. Všichni se uchylují pod střechu Sichovky. Zůstávám jen já a pár ostatních. Povídáme si a to také patří k táboráku. Plamen pomalu opadá a za chvíli zůstanou jen žhavé uhlíky, později doutnající popel. Na cestu od ohniště k chaloupce nám svítí petrolejové lampy, které do přírody pronikají skrze okna Sichovky. Ani jejich záře však nedokáže být tak spolehlivá, jako měsíční svit z polojasného nebe. Každý večer si byla připravena tři témata k zamyšlení. Voda, oheň a vítr. Byl jsem za ně rád. Zamyšlení doprovázela moudrá slova a potěšilo mě, že se nad nimi trochu popřemýšleli i mladší sichovkáři. Někdo víc, někdo méně. Někteří už drží v ruce kytary. Lehce je prsty pohladí a zvolna napínají struny, jemně doladí na lahodný tón a zahrají všem sichovkářům. Doprovázíme je zpěvem, kdosi hrou na flétnu. Zazní indiánská ukolébavka či klasické trampské šlágry, ale i trocha křesťanské hudby. Ten, kdo by rád, už mohl za zvuku kytar usnout. Kdo ještě nespal, toho uspala pohádka. Všichni už spí, spí a spí. Nechají si zdát jistě pěkné sny. I já se jdu uložit. První noc na podlaze, v sobotu se rozhoduji přespat pod širákem. Všude se rozhostilo tajemné ticho. V chaloupce i v lese. Krásné, uklidňující ticho, jen tu a tam šelest listí. To si jen neposedný vítr pohrával s větvemi stromů. Ustlal jsem si pod dvěma smrky. Chvíli jsem ještě pozoroval tvář měsíce a počítal něco málo hvězd, které se tu a tam zatřpytily na obloze. Ale to už se zavrtávám do spacáku. Po chvíli z něho kouká jen můj nos. To proto, abych mohl celou noc cítit nádhernou vůni pryskyřice. Vonělo taky jehličí. Přikryl jsem se totiž ještě smrkovými větvemi. Dál už nevím. Až když svítalo, lesní koncert všech možných zvířat včetně lišky mě probudil, stejně jako šiška, která na mě spadla shůry, z jednoho stromu, pod kterým jsem spal. Nedaleko jsem slyšel pleskot, který vyráběla průzračně čistá voda stékající ze studánky na okolní kameny. Tak to vypadá, když člověk souzní s přírodou. Když je potichu, nemluví, nehýbe se. Může vnímat přírodu v celé její kráse všemi smysly. Pokud mě zatím nepotkala zralá lidská láska, vím, že opravdová láska vzplanula mezi mnou a přírodou. Ale zamiloval jsem si i sichovkáře. Jediné, co snad do pohádky nepatří… ale vlastně ano, patří, bylo to zlé. Někdy k tomu dochází, když jeden na druhého žárlí a pak ho pomlouvá. To mě, vedoucího, moc mrzelo a zabolelo. Holky to snad ale pochopily a já jim za to děkuju. Tak vidíte. I tahle pohádka má hezký konec - jejda, počkejte, on už zazvonil zvonec? Pohádky je konec, ale nemusí to být jen pohádka - ten hluboký les, ta pohádková chaloupka bez elektřiny i ten šťastný konec. Každý může žít během svého života svou pohádku… /Martin Trousil - klub Teenagerů YMCA v Ústí nad Labem/