F. X. Šalda 22. 12. 1867 Liberec, +4. 4. 1937 Praha František Xaver Šalda, zakladatel české literární kritiky, působil na vývoj české literatury od poloviny 80. let do doby meziválečné a vytvořil z kritiky, do jeho doby u nás pěstované jen okrajově, svébytný literární útvar.

F.X. Šalda se narodil v Liberci, dětství prožil v Čáslavi. Maturoval na gymnáziu v Praze. Poté začal studovat práva na PF UK, studia však nedokončil a rozhodl se věnovat literatuře. V letech 1894-1908 byl zaměstnán v redakci Ottova slovníku naučného, kam psal hesla hlavně ze západních literatur. Významně se podílel na Manifestu české moderny, volného seskupení mladých spisovatelů v 90. letech 19. století, jejíž literární požadavky (originalita,důraz na individualitu a opravdovost) se projevily v Šaldově kritickém díle. Ve zralém věku složil doktorát z filozofie a roku 1919 se stal profesorem světové literatury na Univerzitě Karlově. V roce 1920 se musel smířit se ztrátou osobní přítelkyně spisovatelky Růženy Svobodové, věnoval jí esej In memoriam Růženy Svobodové. Šalda přispíval literárními a také výtvarnými kritikami do řady časopisů a několik jich i sám redigoval. V období do vzniku ČSR pravidelně psal do Literárních listů, Národních listů, řídil Volné směry, redigoval Novinu, se Zdeňkem Nejedlým vydával Českou kulturu, 1917-1919 revue Kmen. Po válce založil Kritiku, Tvorbu a také r.1928 revui Šaldův zápisník, kterou psal sám až do své smrti. Své základní názory vyjádřil v souboru esejí Boje o zítřek (1905). Zdůrazňuje tu tvůrčí individualitu, osobitost literárního díla a osobitost autorova prožitku. Vysoké nároky klade na literární kritiku, považuje ji za rovnocennou ostatnímu literárnímu umění. Prosazuje proto tvůrčí kritiku vyžadující dokonalou analýzu díla. V dalším souboru esejí Duše a dílo (1913) se zabývá romantismem v poezii. Odmítá tu obvyklý pozitivistický přístup, který klade důraz na důkladný rozbor prostředí autora. Šalda se naopak snaží proniknout k duchovní podstatě básníkova díla, tvorby. Biografickou studii, v Šaldově díle ojedinělou, představuje stať Božský rošťák Arthur Rimbaud (1930). Ve stati O nejmladší poezii české (1928) přirovnal snahu své generace (Březi-na,Machar,Sova) k současné i avantgardní poezii (Wolker,Hora,Nezval). V roce 1936 při příležitosti Máchovského jubilea připravil proslov Mácha, snivec a buřič. V roce 1928 založil revui Šaldův zápisník. Jeho devět ročníků vyplňoval pouze svými pracemi, a to nejen literárněkritickými, ale i polemickými a básnickými, rozšířil zde svůj obzor i na otázky sociální a politické a stal se vedle Masaryka a Pekaře i jednou z nejvýznamnějších morálních autorit předválečné republiky. I když politicky stál často blízko socialistické levici, zachoval si vždy výrazný distanc od komunistické ideologie. Svědčí o tom jeho razantní vystoupení proti moskevským procesům v roce 1937. Úroveň Šaldovy umělecké tvorby zdaleka nedosahuje významu jeho tvorby kritické. Za zmínku stojí román Loutky i dělníci boží (přepracovaná verze z roku 1935, dramata Zástupové (1921) a Dítě (1923) a také povídka Analýza (1891), jejíž kritika v Herbenově Času ho rozčílila natolik, že se rozhodl pro povolání kritika. Šaldův obrovský přínos pro českou literaturu a kulturu je v tom, že českou literární kritiku pozvedl na evropskou úroveň, byl prvním českým kritikem (před Šaldou se kritice věnovali např. Dobner, Dobrovský, Jungmann,Sabina a hlavně K.H. Borovský), orientujícím se výborně v evropských literaturách, zejména ve francouzské a anglické, uvedl k nám metody anglické a francouzské kritiky a dále je rozšiřoval. Dalším Šaldovým velkým přínosem byla podpora, kterou poskytoval novým pokrokovým uměleckým tendencím. Šalda ale uměl být kritikem velmi nemilosrdným. Když se mu něco nelíbilo, buď to vůbec nepřečetl, nebo prý dlouhou holí štítivě obracel stránky. V následné kritice to dílo potom doslova rozcupoval. Často prý také napsal do nějakého časopisu nějaký názor a pak na něj napsal pod jiným jménem polemiku. Velikán české kritiky zemřel 4.4. 1937. /vybral František Kroužil/