Žou sán! – dobré ráno

V Hongkongu jsem si rychle zvykl, že obyčejné „čau“ tu vlastně neexistuje a „hello“ je tak trochu nuda. právě tohle jednoduché slovní spojení se pro mě stalo symbolem tří měsíců, které jsem strávil jako dobrovolník YMCA v jednom z nejlidnatějších měst světa.


Celá cesta přitom začala docela nenápadně. Přihláška do programu proběhla klasicky – životopis, pohovor, pár e-mailů. Jen komunikace občas působila, jako by chodila oklikou přes půl světa, a slíbené informace dorazily s mírným zpožděním, ale nakonec se vše podařilo a já vyrazil vstříc neznámu.

Mrakodrapy a vlhkost
Do Hongkongu jsem odjížděl s očekáváním nových zážitků, ale realita byla ještě intenzivnější. Je to město plné kontrastů – na jedné straně nekonečné mrakodrapy, na straně druhé pláže a džungle. Navíc vás hned po příletu zasáhne vlhký vzduch a strašné dusno. Každodenní život je tu s klimatem úzce spjatý. Vysoká vlhkost, teploty kolem 30 °C a časté deště vytvářejí prostředí, kde pláštěnku nikdo nenosí, protože by se v ní uvařil. Najednou začnou dávat smysl věci, které by doma působily zvláštně – například kombinace minisukní s holinkami. Navíc se místní hladké dlaždice v dešti mění v kluziště, po kterém se sjíždí jako na ledě.

Naše ubytování bylo jednoduché, ale funkční. Palanda, skříň a pod palandou stůl. To celé 2x na 9m2. Společný „obývák“ zdobily zbytky po předchozích dobrovolnících, jako byly hudební nástroje, stoly, tele vize nebo obrázky a fotky. A samozřejmě klimatizace v každém pokoji, bez které by se v tom horku nedalo přežít. Občas nás sice v kuchyni pozdravil nějaký šváb Karel, ale i to patřilo ke koloritu a mě to bavilo. dobrovolnictví: od matematiky k „leteckým dnům“ Hlavním důvodem mého pobytu bylo dobrovolnictví. Tři dny v týdnu jsem pracoval v centru v Lam Tin, kde jsme pomáhali dětem s úkoly z angličtiny a matematiky. I když mě frustrovala moje vlastní angličtina, kterou jsem vnímal jako bolestnou, nakonec jsme si k sobě cestu našli.

Po učení přišla na řadu vybíjená (dodgeball). Děti si naprosto zamilovaly moji výšku. Se svými 189 cm jsem byl v centru suverénně nejvyšší, což mi občas přineslo i vtipné momenty. Jednou jsem dětem udělal „letecký den“ a zvedal je vysoko do vzduchu, což je ohromně bavilo. Záhy mě však místní poučili, že na děti se sahat nemá! takže následovalo výchovné „ty ty ty“! Další zkušeností byla práce v základní škole, kde jsem měl možnost poznat úplně jiný vzdělávací systém.

Ranní nástupy, uniformy, hymna i přesně organizovaný režim působily velmi odlišně od toho, na co jsem zvyklý. Zaujala mě také například přítomnost technologií — na školním hřišti funguje systém rozpoznávání obličejů, který dokáže měřit sportovní výkony dětí. Fascinující i znepokojivé zároveň Jednou týdně jsem navštěvoval také centrum v Kornhillu, kde probíhaly organizované aktivity, například bowling, keramika, střílení z luku nebo zkoušení airsoftových zbraní. Tento způsob organizace byl velmi podobný mně již známým typickým českým kroužkům.

Lidé a chutě Asie
Společenský život tvořila hlavně naše mezinárodní parta dobrovolníků, především Němci, se kterými jsem bydlel. Společně jsme vařili, oslavovali narozeniny a sdíleli každodenní radosti i strasti. Potkal jsem tu i pestrou směs místních – od sympatických kolegů, kteří mě vzali na bohatou večeři, až po učitele Ben Bena z Británie, který se do Evropy už neplánuje vrátit. Fascinoval mě i jeden tichý, geniální kluk, který mě v šachu naprosto „naklepal“.

Jídlo v Hongkongu je kapitola sama o sobě. Najdete tu vše od italsko-tokijských fúzí po street food. Vyzkoušel jsem Tradiční čaj s mlékem a skvělé mooncakes.

All-you-can-eat obědy s vedením YMCA. A také nějaké experimenty... jedny byly skvělé (speciální čínské nudle s notnou dávkou koriandru), jiné bizarní (kosti se šlachami, kuří pařát v polévce, ...). dobrodružství v džungli i v kasinech. Když jsem měl volno, vydával jsem se na cesty. Navštívili jsme Macau, město, kde se mísí portugalská historie s kýčem gigantických kasín a umělých kopií evropských památek. Působí to jako jiný svět, ale má to své kouzlo.

V samotném Hongkongu mě nadchl klášter Ten Thousand Buddhas Monastery s deseti-tisíci soškami nebo skoro opuštěné pláže. Tam nás sice cedule varovaly před žraloky a protrženou sítí, ale vychlazené lokální pivo a teplá voda byly silnější než strach. Někdy se ale výlet zvrhl. Když jsem se pokoušel zdolat The Peak, místo turistické cesty jsem skončil po tmě v džungli u plotu radiostanice. S deštníkem v ruce a mobilem s vybitou baterií jsem se modlil, abych přežil (spadl jsem jen jednou!).

Co mi to dalo?
Nebylo to vždy jen zalité sluncem. Přišly dny „produktivní paralýzy“, kdy jsem jen seděl a koukal do mobilu, unavený z brzkého vstávání nebo jazykové bariéry, ale většinu času jsem cítil neuvěřitelnou lehkost bytí, žádný stres běžného stereotypu. Dokázal jsem se plně uvolnit a u toho ještě navázat upřímné přátelství a poznat jiný svět.

Děkuji YMCA za tuhle příležitost. Hongkong pro mě zůstane místem energie a inspirace, kde jsem vystoupil ze své komfortní zóny. Moje rada pro vás? Nebojte se vyjet! I když vaše angličtina není dokonalá nebo máte strach, že se ve světě (nebo v té džungli) ztratíte, ty zážitky za to stojí. Stačí se nebát a prostě vyrazit!

František Horázný, YMCA Jindřichův Hradec, foto: archiv autora textu