Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 01/2022, Vydáno dne: 07. 03. 2022V následující rubrice vám přibližujeme významné osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Další
pamětnicí je Hanka Šormová, bývalá dlouholetá ředitelka YMCA Praha, členka výboru YMCA
Praha a držitelka Ocenění za zásluhy a dlouhodobý přínos YMCA.
Přestože se Hanka narodila v 50. letech, kdy byla Ymka zakázaná, její slova dokazují, že duch YMCA přežíval dál v prostředí církve, zejména na brigádách mládeže. Po tom, co jí vyrostly děti (po létech strávených na mateřských a rodičovských „dovolených“ a péčí o seniory v Jílovém u Prahy), se Hanka rozhodla, že by si chtěla najít práci, která by ji bavila a naplňovala, kde by mohla naplno rozvinout své schopnosti.
Dostala jsem se (do Ymky, pozn. red.) přes Pavla Hlaváče, on asi dostal do Ymky kdekoho, protože jsme se právě znali z evangelické církve a on mi tehdy řekl (…): „No, tak jdi pracovat do Ymky, tý Ymce to dlužíš. Když jsi jezdila na evangelický brigády, tak to bylo pokračování Ymky, ani jsi o tom nevěděla!“ Takže mě takhle do toho navezl.
Nastupovala jsem v r. 1994 jako asistent programového sekretáře v pražské Ymce, prvním sekretářem byla Petra Otřísalová. (…). A potom za rok a půl nebo za dva roky Petra odešla a já jsem nastoupila na místo sekretáře. Tím jsem byla až do té doby, než jsem odešla (do důchodu, pozn. red.) a to bylo roku 2015. 21 let.
Hanka byla u zrodu mnoha aktivit YMCA Praha.
(…) začínalo první mateřské centrum a já jako ta asistentka jsem v něm dělala i tu přímou práci s dětmi, hlídala jsem děti a dělala programy s maminkami, takže to byly takové první kontakty s lidmi a s ymkařskou ekuménou, což bylo hrozně fajn, protože tady byli lidé z různých církví a to mě na Ymce hodně bavilo. Lidé různí, ale člověk zjistil, že když jsou to lidé obětaví a aktivní, tak jedou na nějaký duchovní zdroj, ať už jsou z jakékoli církve. To se mi na Ymce moc líbí (…)
Já jsem tedy úplně u toho prvního vzniku (mateřských center, pozn. red.) nebyla, ale co vím, tak to byl projekt, který jedna známá, Rút Kolínská, přivezla z Německa (…) a tady na Poříčí vzniklo vůbec první centrum v republice. Mateřská centra začínala právě úplně dobrovolnicky, zdola. A nejdřív bylo tady (v Paláci YMCA, pozn. red.), pak se jedna maminka, která ho spoluzakládala, přestěhovala na Černý most, tak jsme pod Ymkou založili další na Černém mostě. Podobně to pak bylo s Domečkem na Jižním městě. Pak se teprve mateřská centra profesionalizovala, to je podle mě teprve nějakých 10, 15 let, kdy jsme začali mít placeného vedoucího, dřív to bylo úplně všechno dobrovolnické. Počátky Ten Singu, táborů a přátelství na celý život…
Tou dobou začínal i Ten Sing. Když jsem tu nastupovala, tak právě přijeli za zájezdu do Norska, tak to byla taky velká sláva kolem Tensingu. V přízemí budovy bylo taky Informační centrum a knihovna, byly tu i různé oddíly, které pak postupně buď vymizely, nebo přestaly: (…) modeláři, potápěči. A tábory byly. A to byla také jedna z věcí, která mě vlastně u Ymky udržela. Protože hned po roce mi Petr Kolář, který vedl tábor na Vlčici, nabídl, abych pomáhala vařit. Tam jsem poznala Vlčici a táborovou atmosféru a to pro mě bylo úžasné. A za ta léta děti vyrůstaly a z některých se stali vedoucí. Do dneška se jednou ročně scházíme na Vlčici s některými z nich a jejich dětmi. To jsou taková velká přátelství… Stejně tak z mateřského centra, tam tehdy začínalo takové podhoubí dětí, se kterými jsem zpívala, a potom některé přešly i do Ten Singu. To byla celá moje parta, držíme spolu pořád. Později začaly i ty novější programy, už nejen v Paláci YMCA.
Po nadšeném rozjezdu přišly starosti o peníze a YMCA Praha se začala z Paláce YMCA postupně přesouvat na periferie, blíže ke své cílové skupině…
Já jsem přišla do Ymky ve chvíli, kdy cíl byl naplnit Budovu Paláce YMCA činností, životem. (…) Pak ale přicházela poměrně těžká léta pro pražskou Ymku, protože z té výzvy, aby tu bylo co nejvíc aktivit, se pohled posunul a bylo třeba myslet na to, kde se na to vezmou peníze, a že je třeba platit za prostory v Paláci. A tak činnost z Paláce postupně mizela, museli jsme vymýšlet, jak ji financovat. Vlastně se rozpočítalo, kolik život v domě stojí a my jsme to jako YMCA Praha nemohli utáhnout. Ale jak říkám, i špatné věci mohou být novou výzvou a vlastně jsou k něčemu dobré. My jsme tady ještě měli zkušebnu pro Ten Sing a tam vznikl požár. To byla poslední tečka, že jsme vyhořeli a nové prostory už se nám neupravovaly a vymýšleli jsme, kam se vrtnout jinam.
Tehdy tu působil Radim Žárský a Jana tehdy Vysoká, později Žárská a vlastně i z jejich strany přišly podněty, že by ta YMCA neměla sedět jenom v tom honosném domě, ale měla by jít mezi lidi. Takže jsme to vzali jako výzvu a sehnali jsme na Jižním městě, na tom nejhrubším sídlišti, prostor, který jsme si pak přebudovali jako klub Ymkárium. Řekli jsme si, že to bude klub pro mládež, měli jsme zkušebnu na pronájem a učili jsme se, jak to dělat. Když jsme zařizovali klub pro mládež, už se mluvilo v sociálních službách o nízkoprahových klubech, tak jsme se rozhodli, že budeme dělat nízkoprahový klub. A to mělo taky určitý vývoj, protože jsme měli své společenství a představovali jsme si, jak budeme vést ten klub a když k nám přišel na první supervizi pan Racek, který už tehdy dělal v Jižním pólu, tak říkal: (…) „To je vám tady dobře, to je príma, ale jak se sem vejdou ty klienti?“ Abychom na ně měli dost místa a soustředění. Takže nás učil, jaké to je dělat něco pro druhé zase jiným způsobem. A tak tam vznikly první nízkoprahové služby a pak jsme je registrovali a prošli auditem kvality. To snad byl programově největší posun (…), který se podařil v mé práci. Nízkoprahové služby v pražské Ymce pořád fungují, rozrůstají se, teď jsme na Praze 10 vyhráli konkurz na další klub (…).
Přerod od nadšeneckého dobrovolnictví k profesionální organizaci…
Já myslím, že to nadšenecké a živelné už prostě nejde, když se organizace zvětšuje. Třeba u sociálních služeb si myslím, že je to opravdu dobře, že to dělají lidi, kteří mají vzdělání. I u těch táborů je dobře, (…) že jsou to lidé vyškolení.
Když jsem začínala, nebo prvních 10 let, dá se říct, že byli všichni dobrovolníci a já jediná jsem byla placená. Vždycky jsem jako placená měla pocit, že musím těm dobrovolníkům udělat prostor, aby oni mohli dělat to, co je bude naplňovat a těšit a že já jsem placená od toho, abych udělala tu administrativu, tu blbou práci. (…) Právě proto, že já jsem se do Ymky dostala také ne jako dobrovolník, ale jako pracovník, a přitom jsem k ní srdcem přilnula a byl to celý můj život, tak si myslím, že to nevadí, že je to zaměstnání. Tady nikdy nešlo o peníze ani o přesnou pracovní dobu.
Hanka Šormová má velkou zásluhu na udržení kontaktu s prvorepublikovými a poválečnými Ymkaři a tím také na předávání ymkařských tradic.
To byl velký kus mého života, moje nabíjení baterek. Protože rok po tom, co jsem přišla do Ymky, Anička Oplatková z ústředí udělala na Soběšíně setkání seniorů z dávných let. Našla jejich adresy a dala je dohromady. A já jsem na tomto setkání byla. (…) Tehdy byl takovým hlavním tahounem Honza Vaníček, jeden z pražských seniorů. A tak jsme pak každý rok v září dělali víkendová setkání seniorů a zvali jsme tam i ty zahraniční a i ty pražské. A bylo to moc fajn. Tři dny jsme se snažili dělat všechny rituály, které oni dělali na táborech, takže mě všechno naučili a sportovali jsme a smáli jsme se a zpívali. Také jsem sledovala (…) takový vývoj, (…) na začátku, když se ti senioři po revoluci sešli, tak to bylo hodně těžké, protože část lidí odešla do zahraničí a měla se tam najednou velmi dobře. Část lidí byla tady a byla perzekuována, takže se měli úplně zle. A část lidí to tady nějak přečkala, abych tak řekla, s různou měrou poklonkování režimu. A každá ta skupina měla na ten život a na to, jak to mělo být, trošku jiný pohled. Bylo fajn, že se to po letech trochu urovnalo, že se to neřešilo a že ti lidé to neprožívali jako nějaký velký bolesti. (…) Taky jsem tam vezla pana Antonína Suma, což byl sekretář Jana Masaryka, byl v uranových dolech, dělal kominíka a jeho život byl bohatý a bolestný, ale hezky si o tom povídali a bylo to fajn. Ten mě toho moc dal. Všichni! I ti, kteří to tady přečkali a snažili se uchovat ymkařského ducha na pionýrských nebo ROH táborech, tak byli také dobří.
Křesťanství v Ymce
Tam (na setkání seniorů, pozn. red.) jsme i řešili to, co jsme v Ymce řešili dost často: tu míru křesťanství. Protože senioři křesťanství moc nevnímali a musím říct, že mezi těmi, co přečkali válku, bylo poměrně málo věřících.
Křesťanství v Ymce vnímali spíš přes písničky a věděli, že ráno byla tzv. charakterka, což bylo zamyšlení. Takže jsem jim tam dělávala charakterky a biblická zamyšlení a když byla neděle, tak jsme udělali i pobožnost. A vím, že jsme pak o tom dost často mluvili a myslím si, že to pro ně bylo důležité. Zatímco práce v pražské Ymce, co jsem zažila, byla vždycky založená na křesťanských základech. Dokonce jeden čas jsme tu měli moc hezkou aktivitu, modlitební setkání nebo porady začínaly nějakým zamyšlením. Ale vždycky to bylo tak, že zde byla řada lidí nevěřících i věřících, různě se setkávali. Někdy ti věřící měli moc práce, ale pro ty nevěřící byla YMCA mnohem víc, protože to byla jediná jejich aktivita. (…) Ale myslím, že to je právě ono - to je prostě život. A když jezdím s těmi bývalými vedoucími na Vlčici, tak většinou to nebyli ani křesťané nebo jenom někteří. Ale všichni ti lidé se každopádně k tomu tématu, k těm hodnotám a k těm základům pořád vrací. A myslím, že mají na církev úplně jiný pohled, než má někdy svět.
Hanka se zapojovala také do mezinárodních akcí Ymky a vnímala je jako důležitou a příjemnou součást své práce.
My jsme byli za komunistů úplně zavření, neuměli jsme taky kloudně žádný jazyk, takže pro mě to byla úžasná věc, že asi v 95., 96. mě tehdy generální sekretář Alena Rubáčková povzbudila a poslala na setkání pracovníků do Dánska. To byla moje první zkušenost. A bylo to nádherné. Vlastně mi to dalo velký impuls a chuť do práce.
Přestože jsem viděla, že tam jsou lidé úplně normální, ne, že by to bylo víc profi, měli skoro stejné starosti i stejné radosti. Pamatuju si, že jsem se přihlásila na divadelní workshop a nacvičovali jsme tam biblický příběh „Údolí suchých kostí“ a já jsem tam dělala Ducha, který proměňuje kosti, na to nezapomenu dodneška. To bylo moc hezké. (…) Právě po těchto svých zkušenostech jsem říkala, že tam musíme svého sekretáře dostat za každou cenu a za každé peníze. On se tam člověk nenaučil kdovíco, ale to prostředí, společenství a to, že to tak je na celém světě, to bylo hrozně fajn.
Co Hanku YMCA naučila?
Určitě spojení manažerských dovedností s tolerancí a s lidskostí, to si myslím, že tady bylo hrozně důležité. (…) Všechny ekonomické základy, protože kdybych nemusela ekonomiku v Ymce dělat, tak by mě původně nikdy nezajímala (…). Ale hlavně týmovou práci, nevím, jak moc jsem se ji naučila, ale prostě mě bavila. Týmová práce ve mně vždycky teprve vyvolávala myšlenky a schopnost na něco přijít. A naučila jsem se respektovat názory druhých, případně přijímat, že věci nejsou tak, jak si přejeme, a že může být taky velký průser, který se může proměnit v něco hezkého. A vlastně, a to mám celoživotně, se spoléhat na Boží pomoc a obracet se k Němu.
Čím by měla YMCA být v dnešní době?
Já si myslím, že by měla být přístavem pro lidi, který nechtějí žít jenom sobecky, jenom pro sebe, měla by dávat jak společenské impulsy, tak by měla vytvářet společenství, kde lidem bude dobře. Na těch seniorech jsem poznala, když jsem to pak počítala, že byli třeba 4 roky aktivně na táborech a vzpomínali na to celý život. A přátelství dokázali mít celý život. Takže si myslím, že není potřeba, aby něco byla strašná „nalejvárna“, něco strašně intenzivní, ale důležité je umožnit vytvořit ty vztahy. A pokud je YMCA schopna poskytovat i služby potřebným jako jsou nízkoprahové kluby nebo dětské kluby, tak to si myslím, že je hodně dobře. Ale je důležité, aby byla i společenstvím sama pro sebe.
Co podle Hanky charakterizuje ymkaře?
Já myslím, že nesobectví a nadšení, určitě kreativita, protože ať potkám jakéhokoli ymkaře, tak je rád, kdykoli se může převléct do nějakého prapodivného obleku a dělat blbosti. (…) Což je teda hrozně příjemné a bylo to právě i v zahraničí. Ymkaři mají chuť být trochu dětmi, být mladí. A dobrá vlastnost je ta ekumeničnost. Protože jsou tu opravdu lidi, kteří, i když věřící nejsou, tak o těchto věcech nějakým způsobem uvažují, a taky pro ně v životě hrají nějakou roli. Stejně tak otevřenost různým vyznáním, protože do Ymky by málokdy šel někdo, kdo si těžce lpí na tom, že má určitý typ vyznání. (…) YMCA je celý můj život, tohle vnímání světa kolem sebe ymkařským pohledem a ymkařským trojúhelníkem…
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 6. 8. 2021, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: J. V. Hynek
Přestože se Hanka narodila v 50. letech, kdy byla Ymka zakázaná, její slova dokazují, že duch YMCA přežíval dál v prostředí církve, zejména na brigádách mládeže. Po tom, co jí vyrostly děti (po létech strávených na mateřských a rodičovských „dovolených“ a péčí o seniory v Jílovém u Prahy), se Hanka rozhodla, že by si chtěla najít práci, která by ji bavila a naplňovala, kde by mohla naplno rozvinout své schopnosti.
Dostala jsem se (do Ymky, pozn. red.) přes Pavla Hlaváče, on asi dostal do Ymky kdekoho, protože jsme se právě znali z evangelické církve a on mi tehdy řekl (…): „No, tak jdi pracovat do Ymky, tý Ymce to dlužíš. Když jsi jezdila na evangelický brigády, tak to bylo pokračování Ymky, ani jsi o tom nevěděla!“ Takže mě takhle do toho navezl.
Nastupovala jsem v r. 1994 jako asistent programového sekretáře v pražské Ymce, prvním sekretářem byla Petra Otřísalová. (…). A potom za rok a půl nebo za dva roky Petra odešla a já jsem nastoupila na místo sekretáře. Tím jsem byla až do té doby, než jsem odešla (do důchodu, pozn. red.) a to bylo roku 2015. 21 let.
Hanka byla u zrodu mnoha aktivit YMCA Praha.
(…) začínalo první mateřské centrum a já jako ta asistentka jsem v něm dělala i tu přímou práci s dětmi, hlídala jsem děti a dělala programy s maminkami, takže to byly takové první kontakty s lidmi a s ymkařskou ekuménou, což bylo hrozně fajn, protože tady byli lidé z různých církví a to mě na Ymce hodně bavilo. Lidé různí, ale člověk zjistil, že když jsou to lidé obětaví a aktivní, tak jedou na nějaký duchovní zdroj, ať už jsou z jakékoli církve. To se mi na Ymce moc líbí (…)
Já jsem tedy úplně u toho prvního vzniku (mateřských center, pozn. red.) nebyla, ale co vím, tak to byl projekt, který jedna známá, Rút Kolínská, přivezla z Německa (…) a tady na Poříčí vzniklo vůbec první centrum v republice. Mateřská centra začínala právě úplně dobrovolnicky, zdola. A nejdřív bylo tady (v Paláci YMCA, pozn. red.), pak se jedna maminka, která ho spoluzakládala, přestěhovala na Černý most, tak jsme pod Ymkou založili další na Černém mostě. Podobně to pak bylo s Domečkem na Jižním městě. Pak se teprve mateřská centra profesionalizovala, to je podle mě teprve nějakých 10, 15 let, kdy jsme začali mít placeného vedoucího, dřív to bylo úplně všechno dobrovolnické. Počátky Ten Singu, táborů a přátelství na celý život…
Tou dobou začínal i Ten Sing. Když jsem tu nastupovala, tak právě přijeli za zájezdu do Norska, tak to byla taky velká sláva kolem Tensingu. V přízemí budovy bylo taky Informační centrum a knihovna, byly tu i různé oddíly, které pak postupně buď vymizely, nebo přestaly: (…) modeláři, potápěči. A tábory byly. A to byla také jedna z věcí, která mě vlastně u Ymky udržela. Protože hned po roce mi Petr Kolář, který vedl tábor na Vlčici, nabídl, abych pomáhala vařit. Tam jsem poznala Vlčici a táborovou atmosféru a to pro mě bylo úžasné. A za ta léta děti vyrůstaly a z některých se stali vedoucí. Do dneška se jednou ročně scházíme na Vlčici s některými z nich a jejich dětmi. To jsou taková velká přátelství… Stejně tak z mateřského centra, tam tehdy začínalo takové podhoubí dětí, se kterými jsem zpívala, a potom některé přešly i do Ten Singu. To byla celá moje parta, držíme spolu pořád. Později začaly i ty novější programy, už nejen v Paláci YMCA.
Po nadšeném rozjezdu přišly starosti o peníze a YMCA Praha se začala z Paláce YMCA postupně přesouvat na periferie, blíže ke své cílové skupině…
Já jsem přišla do Ymky ve chvíli, kdy cíl byl naplnit Budovu Paláce YMCA činností, životem. (…) Pak ale přicházela poměrně těžká léta pro pražskou Ymku, protože z té výzvy, aby tu bylo co nejvíc aktivit, se pohled posunul a bylo třeba myslet na to, kde se na to vezmou peníze, a že je třeba platit za prostory v Paláci. A tak činnost z Paláce postupně mizela, museli jsme vymýšlet, jak ji financovat. Vlastně se rozpočítalo, kolik život v domě stojí a my jsme to jako YMCA Praha nemohli utáhnout. Ale jak říkám, i špatné věci mohou být novou výzvou a vlastně jsou k něčemu dobré. My jsme tady ještě měli zkušebnu pro Ten Sing a tam vznikl požár. To byla poslední tečka, že jsme vyhořeli a nové prostory už se nám neupravovaly a vymýšleli jsme, kam se vrtnout jinam.
Tehdy tu působil Radim Žárský a Jana tehdy Vysoká, později Žárská a vlastně i z jejich strany přišly podněty, že by ta YMCA neměla sedět jenom v tom honosném domě, ale měla by jít mezi lidi. Takže jsme to vzali jako výzvu a sehnali jsme na Jižním městě, na tom nejhrubším sídlišti, prostor, který jsme si pak přebudovali jako klub Ymkárium. Řekli jsme si, že to bude klub pro mládež, měli jsme zkušebnu na pronájem a učili jsme se, jak to dělat. Když jsme zařizovali klub pro mládež, už se mluvilo v sociálních službách o nízkoprahových klubech, tak jsme se rozhodli, že budeme dělat nízkoprahový klub. A to mělo taky určitý vývoj, protože jsme měli své společenství a představovali jsme si, jak budeme vést ten klub a když k nám přišel na první supervizi pan Racek, který už tehdy dělal v Jižním pólu, tak říkal: (…) „To je vám tady dobře, to je príma, ale jak se sem vejdou ty klienti?“ Abychom na ně měli dost místa a soustředění. Takže nás učil, jaké to je dělat něco pro druhé zase jiným způsobem. A tak tam vznikly první nízkoprahové služby a pak jsme je registrovali a prošli auditem kvality. To snad byl programově největší posun (…), který se podařil v mé práci. Nízkoprahové služby v pražské Ymce pořád fungují, rozrůstají se, teď jsme na Praze 10 vyhráli konkurz na další klub (…).
Přerod od nadšeneckého dobrovolnictví k profesionální organizaci…
Já myslím, že to nadšenecké a živelné už prostě nejde, když se organizace zvětšuje. Třeba u sociálních služeb si myslím, že je to opravdu dobře, že to dělají lidi, kteří mají vzdělání. I u těch táborů je dobře, (…) že jsou to lidé vyškolení.
Když jsem začínala, nebo prvních 10 let, dá se říct, že byli všichni dobrovolníci a já jediná jsem byla placená. Vždycky jsem jako placená měla pocit, že musím těm dobrovolníkům udělat prostor, aby oni mohli dělat to, co je bude naplňovat a těšit a že já jsem placená od toho, abych udělala tu administrativu, tu blbou práci. (…) Právě proto, že já jsem se do Ymky dostala také ne jako dobrovolník, ale jako pracovník, a přitom jsem k ní srdcem přilnula a byl to celý můj život, tak si myslím, že to nevadí, že je to zaměstnání. Tady nikdy nešlo o peníze ani o přesnou pracovní dobu.
Hanka Šormová má velkou zásluhu na udržení kontaktu s prvorepublikovými a poválečnými Ymkaři a tím také na předávání ymkařských tradic.
To byl velký kus mého života, moje nabíjení baterek. Protože rok po tom, co jsem přišla do Ymky, Anička Oplatková z ústředí udělala na Soběšíně setkání seniorů z dávných let. Našla jejich adresy a dala je dohromady. A já jsem na tomto setkání byla. (…) Tehdy byl takovým hlavním tahounem Honza Vaníček, jeden z pražských seniorů. A tak jsme pak každý rok v září dělali víkendová setkání seniorů a zvali jsme tam i ty zahraniční a i ty pražské. A bylo to moc fajn. Tři dny jsme se snažili dělat všechny rituály, které oni dělali na táborech, takže mě všechno naučili a sportovali jsme a smáli jsme se a zpívali. Také jsem sledovala (…) takový vývoj, (…) na začátku, když se ti senioři po revoluci sešli, tak to bylo hodně těžké, protože část lidí odešla do zahraničí a měla se tam najednou velmi dobře. Část lidí byla tady a byla perzekuována, takže se měli úplně zle. A část lidí to tady nějak přečkala, abych tak řekla, s různou měrou poklonkování režimu. A každá ta skupina měla na ten život a na to, jak to mělo být, trošku jiný pohled. Bylo fajn, že se to po letech trochu urovnalo, že se to neřešilo a že ti lidé to neprožívali jako nějaký velký bolesti. (…) Taky jsem tam vezla pana Antonína Suma, což byl sekretář Jana Masaryka, byl v uranových dolech, dělal kominíka a jeho život byl bohatý a bolestný, ale hezky si o tom povídali a bylo to fajn. Ten mě toho moc dal. Všichni! I ti, kteří to tady přečkali a snažili se uchovat ymkařského ducha na pionýrských nebo ROH táborech, tak byli také dobří.
Křesťanství v Ymce
Tam (na setkání seniorů, pozn. red.) jsme i řešili to, co jsme v Ymce řešili dost často: tu míru křesťanství. Protože senioři křesťanství moc nevnímali a musím říct, že mezi těmi, co přečkali válku, bylo poměrně málo věřících.
Křesťanství v Ymce vnímali spíš přes písničky a věděli, že ráno byla tzv. charakterka, což bylo zamyšlení. Takže jsem jim tam dělávala charakterky a biblická zamyšlení a když byla neděle, tak jsme udělali i pobožnost. A vím, že jsme pak o tom dost často mluvili a myslím si, že to pro ně bylo důležité. Zatímco práce v pražské Ymce, co jsem zažila, byla vždycky založená na křesťanských základech. Dokonce jeden čas jsme tu měli moc hezkou aktivitu, modlitební setkání nebo porady začínaly nějakým zamyšlením. Ale vždycky to bylo tak, že zde byla řada lidí nevěřících i věřících, různě se setkávali. Někdy ti věřící měli moc práce, ale pro ty nevěřící byla YMCA mnohem víc, protože to byla jediná jejich aktivita. (…) Ale myslím, že to je právě ono - to je prostě život. A když jezdím s těmi bývalými vedoucími na Vlčici, tak většinou to nebyli ani křesťané nebo jenom někteří. Ale všichni ti lidé se každopádně k tomu tématu, k těm hodnotám a k těm základům pořád vrací. A myslím, že mají na církev úplně jiný pohled, než má někdy svět.
Hanka se zapojovala také do mezinárodních akcí Ymky a vnímala je jako důležitou a příjemnou součást své práce.
My jsme byli za komunistů úplně zavření, neuměli jsme taky kloudně žádný jazyk, takže pro mě to byla úžasná věc, že asi v 95., 96. mě tehdy generální sekretář Alena Rubáčková povzbudila a poslala na setkání pracovníků do Dánska. To byla moje první zkušenost. A bylo to nádherné. Vlastně mi to dalo velký impuls a chuť do práce.
Přestože jsem viděla, že tam jsou lidé úplně normální, ne, že by to bylo víc profi, měli skoro stejné starosti i stejné radosti. Pamatuju si, že jsem se přihlásila na divadelní workshop a nacvičovali jsme tam biblický příběh „Údolí suchých kostí“ a já jsem tam dělala Ducha, který proměňuje kosti, na to nezapomenu dodneška. To bylo moc hezké. (…) Právě po těchto svých zkušenostech jsem říkala, že tam musíme svého sekretáře dostat za každou cenu a za každé peníze. On se tam člověk nenaučil kdovíco, ale to prostředí, společenství a to, že to tak je na celém světě, to bylo hrozně fajn.
Co Hanku YMCA naučila?
Určitě spojení manažerských dovedností s tolerancí a s lidskostí, to si myslím, že tady bylo hrozně důležité. (…) Všechny ekonomické základy, protože kdybych nemusela ekonomiku v Ymce dělat, tak by mě původně nikdy nezajímala (…). Ale hlavně týmovou práci, nevím, jak moc jsem se ji naučila, ale prostě mě bavila. Týmová práce ve mně vždycky teprve vyvolávala myšlenky a schopnost na něco přijít. A naučila jsem se respektovat názory druhých, případně přijímat, že věci nejsou tak, jak si přejeme, a že může být taky velký průser, který se může proměnit v něco hezkého. A vlastně, a to mám celoživotně, se spoléhat na Boží pomoc a obracet se k Němu.
Čím by měla YMCA být v dnešní době?
Já si myslím, že by měla být přístavem pro lidi, který nechtějí žít jenom sobecky, jenom pro sebe, měla by dávat jak společenské impulsy, tak by měla vytvářet společenství, kde lidem bude dobře. Na těch seniorech jsem poznala, když jsem to pak počítala, že byli třeba 4 roky aktivně na táborech a vzpomínali na to celý život. A přátelství dokázali mít celý život. Takže si myslím, že není potřeba, aby něco byla strašná „nalejvárna“, něco strašně intenzivní, ale důležité je umožnit vytvořit ty vztahy. A pokud je YMCA schopna poskytovat i služby potřebným jako jsou nízkoprahové kluby nebo dětské kluby, tak to si myslím, že je hodně dobře. Ale je důležité, aby byla i společenstvím sama pro sebe.
Co podle Hanky charakterizuje ymkaře?
Já myslím, že nesobectví a nadšení, určitě kreativita, protože ať potkám jakéhokoli ymkaře, tak je rád, kdykoli se může převléct do nějakého prapodivného obleku a dělat blbosti. (…) Což je teda hrozně příjemné a bylo to právě i v zahraničí. Ymkaři mají chuť být trochu dětmi, být mladí. A dobrá vlastnost je ta ekumeničnost. Protože jsou tu opravdu lidi, kteří, i když věřící nejsou, tak o těchto věcech nějakým způsobem uvažují, a taky pro ně v životě hrají nějakou roli. Stejně tak otevřenost různým vyznáním, protože do Ymky by málokdy šel někdo, kdo si těžce lpí na tom, že má určitý typ vyznání. (…) YMCA je celý můj život, tohle vnímání světa kolem sebe ymkařským pohledem a ymkařským trojúhelníkem…
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 6. 8. 2021, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: J. V. Hynek