Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 04/2021, Vydáno dne: 16. 12. 2021V následující rubrice k příležitosti slavení YMCA 100 vám přibližujeme významné osobnosti Ymky
jejich vlastními slovy. Dalším z cyklu pamětníků je Miloš Vyleťal, zakladatel Manželských setkání,
dlouholetý sekretář a předseda YMCA Setkání, bývalý předseda YMCA v ČR, držitel Ocenění za
zásluhy a dlouhodobý přínos YMCA.
„Setkání na celý život“ – tak by se mohla jmenovat kapitola ze života Miloše Vyleťala, která se začala psát ještě před rokem 1989.
V roce 1989 jsme se s manželkou a ještě s některými přáteli dostali do Finska. Ještě byl socialismus a my jsme netušili, že bude nějaká Sametová revoluce, že se něco změní, takže pro nás to bylo jako Alenka v říši snů. (…) Když jsme přijeli na ten manželský tábor, uprostřed finské přírody u jednoho krásného jezera, vstoupili jsme poprvé do velké tělocvičny, kde bylo 300 lidí, kde se zpívalo na plno, tak jsem byl Pánem Bohem zasažen a povzbuzen. Také tím, co jsme tam prožívali na téma manželství a budování manželství. Pak jsme se dozvěděli, že to pořádá YMCA Helsinki a že ten program vytvořil pastor Kari Törmä z helsinské Ymky. (…) V té době se mu blížilo k padesátce, už měl vytvořenou řadu programů pro křesťanské manažery, vedoucí, ať už mládeže nebo dospělých, ale také vytvořil se svojí manželkou a přáteli tady ten program manželských setkání.
Ihned po návštěvě ve Finsku Vyleťalovi dostali chuť rozjet podobný program u nás.
Jasně naše představy byly, že tajně, maximálně pro těch 10, 12 rodin, ať nepoutáme pozornost, ať to může pár let fungovat. Ale potom na podzim, 17. listopadu došlo k báječným změnám. Ale my už jsme v té době naplno připravovali tábor tady u nás pro manžele a pro rodiny.
K obnovení YMCA došlo až poté, co byl uspořádán první tábor Manželských setkání…
Nicméně se (YMCA, pozn. red.) obnovila a Dr. Drápal, který byl jedním z takových tahounů, možná hlavní tahoun obnovy Ymky po roce 1989, tak jezdíval do evangelického sboru v Krnově a dobře se znal i se švagrovou a švagrem a s lidmi z toho krnovského sboru. Tak nám, a vůbec evangelickému sboru, nabízel, ať v Krnově uděláme Ymku, mluvili jsme s ním o tom, že nám se to líbí, že jsme to zažili ve Finsku. Hledali jsme nějaký způsob, jak to u nás realizovat. Nejdřív jsme ta Manželská setkání dělali pod krnovskou Ymkou, ale posléze, když Manželská setkání vyrostla a byla několikanásobně větší než krnovská Ymka, tak jsme se osamostatnili, a vytvořili jsme Ymku Manželská setkání. A díky tomuto jsem se začal dostávat do kontaktu s ostatními Ymkaři, dostal jsem se do Prahy na různá setkání.
V Ymce poté Miloš Vyleťal vystřídal řadu funkcí.
(…) Od nějakého roku 1991 asi do toho roku 1994 jsem byl člen ÚV a v roce 1994 přibližně, jsem byl zvolen předsedou celorepublikové Ymky už v České republice. (…) A já jsem potom v roce 1998 odstoupil, protože mi bylo nabídnuto, jestli bych nedělal regionálního sekretáře na Moravě. (…) Takže jsem byl nějakou dobu, asi do roku 2000, regionálním sekretářem pro Moravu. A po té, co na ústředí skončila Jana Vohralíková jako generální sekretář, tak ÚV hledal někoho, kdo by dokázal okamžitě místo ní nastoupit a převzít její agendu. (…) Tak jsem byl rok generální sekretář na pomezí roku 2000, asi do června 2001. Probíhala reorganizace Ymek, což si tehdy doba a situace vyžádala, bylo určité napětí mezi sdruženími a ústředím (…). Takže jsme finišovali změnu stanov, vytváření samostatných Ymek jako kolektivních členů, to bylo to hlavní. Krizový management s cílem stabilizovat Ymku a najít nového generálního sekretáře. Bylo vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém byl vybrán Štěpán Hejzlar. Jemu jsem postupně v průběhu několika měsíců předával informace, papíry, zkušenosti a než jsem skončil i nepostradatelný štempl (úsměv)... Pak už jsem se nevracel do původního civilního zaměstnání, ale nastoupil jsem v rámci našeho sdružení jako sekretář YMCA Manželská setkání.
O Manželských setkáních…
My jsme sdružení s celorepublikovou působností, ale ve skutečnosti máme převažující část členů z Moravy, nejvíc Brno, Olomouc a okolí. Začali jsme tím, že jsme dělali manželská setkání, to jsou takové částečně vzdělávací, částečně zážitkové, částečně terapeutické, duchovní programy. A ty jsme dělali týden v létě, víkendová obnova na podzim, víkendová obnova na jaře, mezitím nějaké jiné semináře, vzdělávání vedoucích, příprava mladých lidí, kteří se pak starali o děti. Takže určitý program celoroční jsme měli, ale nebylo to ze začátku v těch 90. letech tak intenzivní, ale postupně přibývali další, protože se rozšiřovala přednášková činnost a přibývaly akce pro otce s dětmi, pro mamky s dětmi nebo zaměřené jenom na mužství, na ženství, jiný typ programu pro manžele nebo pro rodiče. Přibývalo toho víc a víc a dělávali jsme to v různých objektech, na různých místech, v Jeseníkách, na Hostýně. A zase takový kvalitativní skok v tom našem sdružení nastal, když jsme v roce 2003 dostali darem charitní domov, klášter od řeholních sester, které tam byly od roku 1958. Je to objekt v horách ve východních Krkonoších, v malebném bočním údolí, ne moc frekventovaném, což je báječné pro naše aktivity. (…) Takže jsme se pustili okamžitě do rekonstrukce, teď je z toho rekreační a vzdělávací ymkařské centrum, s kapacitou 50 lůžek, s kaplí, s klubovnou, s učebnou. Tam už se střídají celoročně programy různých skupin.
Miloš nebyl na svou práci pro Manželská setkání sám. Bez jeho ženy Gity si Manželská setkání nelze představit.
Bylo báječné, že to byla naše společná služba, které jsme se mohli společně věnovat a prožívat ji jako něco pro nás důležité a spojující. (…) Díky vzoru Kari Törmä a jeho manželky Terttu jsme od začátku prožívali Manželská setkání jako ymkařský program. Takže nám to společně s Gitkou rezonovalo a my jsme to chtěli tímto způsobem dělat pro sebe a dělat to i pro druhé, posloužit. (…) Tady by bylo asi dobré říct, že ona se stala dřív sekretářem našeho sdružení než já. Já jsem se jím stal až v roce 2001, kdežto ona po poslední mateřské nastoupila jako sekretář na částečný úvazek o deset let dříve.
Kde se v začátcích česká Ymka učila? Odkud čerpala své know-how?
Různě, podle toho, kdo měl jakou příležitost. Pro nás osobně bylo nejdůležitější, co jsme se dozvěděli a prožili ve Finsku, v Helsinské Ymce. Významná však byla od začátku aktivita Dr. Drápala, který nabízel možnosti, teď nemyslím jenom mně nebo nám, ale všem, kdo byl trošku ochoten a schopen se zapojit a rozvinout program, možnost jet do zahraničí, Rakouska, do Německa... Nebo přicházeli ze zahraničí Ymkaři jako Dietrich Reitzner a další, kteří hned od začátku vedli poutavé vzdělávací ymkařské semináře. Ze začátku, v prvních porevolučních letech, plných fakt velkého nadšení a nasazení, tak to byli snad z 90 procent lektoři ze zahraničí, z evropské Ymky, z národních Ymek. (…)
Ymka – profesionalita i společenství – lekce ze zahraničí i od starých ymkařů…
Ve Finsku na nás udělalo dojem, jak měli všechno kvalitně připravené, promyšlené a zorganizované. Přestože vše připravovali a vedli většinou dobrovolníci, bylo to na profesionální úrovni a přitom přirozené, lidské. Nejen organizace a vedení akce, ale taky např. prezentace přednášek, workshopů, které měly svůj vysoce osobní a duchovní rozměr. Byly více svědectvím, než poučováním. Úplně jsme hltali každý detail, doslova jsme „kopírovali“, každou věc, kterou jsme tam viděli, slyšeli, zažili.
(…) A to co jsem se naučil tady o české Ymce, tak bylo z kontaktu a sdílení se starými Ymkaři, jejich zkušenosti, jejich vzpomínky na to, jaká byla jejich YMCA před 50 - 60 lety, co na ně nejvíc zapůsobilo.
Propojení duchovního a manažerského přístupu – vzpomínání na osobnosti
Určitě osobností pro mě byl jako první Kari Törmä, protože já jsem do té doby o Ymce skoro nic nevěděl. Takže Kari Törmä, potom Dr. Drápal a řada starých Ymkařů, skvělých lidí jako bratr Šimsa z brněnské Ymky, bratr Zajíc a senioři z Pražské Ymky, nebo Dr. Šimek, který působil několik let v ústředním výboru (…). Velmi mne obohatil a inspiroval Dietrich Reitzner, z rakouské Ymky, který k nám jezdil, zejména v prvních letech velice intenzivně a obětavě. On měl už tehdy možná tolik let co já teď, (…) nicméně měl takovou „nakažlivou“ energii, vedl množství seminářů a propojoval lidi a skupiny. Několikrát jsme ho pozvali na seminář pro začínající podnikatele a manažery a on to nádherně spojil s křesťanstvím, s Biblí. Pamatuji si, jak to na mě nepůsobilo vůbec nějak násilně, ale naopak, velmi přirozeně a přesvědčivě.
V mém vnímání to byla stejná ymkařská škola života a modlitby, jakou jsem poznal u Kariho. Modlit se spontánně, aby to nebylo jenom něco formálního, naučeného, ale děkovat ve chvíli, kdy člověk cítí, že má za co děkovat, a prosit, když je potřeba si více uvědomit naši závislost na Pánu. A pak tady ještě působil Michael Wardlow ze Severního Irska, ten vlastně hned od začátku pomáhal Ymce i Ymkám zprostředkovat zkušenosti a dotace ze zahraničí.
A jeden z prvních byl americký program Saphire, program americké pomoci, rozvoje, který on organizoval i administroval, (…). My jsme mu k tomu dodávali podklady a on jim dal podobu projektů, což jsme v té době ještě moc neuměli. To však byla jedna věc, ale druhá věc, myslím ještě důležitější, že se upřímně zajímal o nás, naše vize a potom o programy, které tady probíhaly (…).
90. léta v Ymce – budování společenství i zázemí
Jednak byla silná snaha oslovit a získat zkušené lidi, kteří ví, co to je YMCA, byli s ní bytostně srostlí, díky osobní zkušenosti a ochotni to předávat. Takovými lidmi byli všichni ti stále duchem mladí senioři, kteří ještě žili. Byli pro nás jednotlivě i celou českou Ymku obrovským obdarováním! A současně bylo nutné získat nové lidi, mladé lidi, které tato myšlenka Ymky osloví a dát to dohromady. Takže skoro celá 90. léta nebo minimálně polovina byla intenzivně v tomto hledání a dávání lidí dohromady. (…)
YMCA se budovala od člověka k člověku, po sborech, po různých společenstvích. Byla snaha i na vysokých školách oslovovat vysokoškoláky - křesťany. Vím, že Dr. Drápal a někteří další se snažili navštívit každé město, kde byla vysoká škola. Byly různé směry, dnes bychom řekli asi „strategie“, šíření ymkařských myšlenek, ze kterých postupně vykrystalizovala první zapálená sdružení a nosné programy, které známe dodnes. A druhá věc byla zase snaha, až dobrodružná, získat nazpátek majetek, aby bylo kde rozvíjet naši činnost, tzn. tábory, klubovny, domy.
O transformaci po roce 2000 Ymek na kolektivní členy.
Řekl bych: kdo má, bude mu přidáno. Kdo nemá, bude mu odňato i to málo. Takže ta transformace byla z mého pohledu velmi dobrá pro ty, kdo byli ochotni se ujmout aktivity, samostatnosti, odpovědnosti. Mohli si, myslím, svobodněji rozhodovat a jednat. Zřejmě to mohl být problém pro některé menší Ymky nebo Ymky, které měly problém s aktivními členy. Ale zase na druhou stranu zůstala možnost, že ekonomika, účetnictví jim nadále vedlo nebo vede ústředí.
Z mého pohledu to byl dobrý tah, (…) já jsem spíš zastánce té reorganizace, transformace, jak tehdy proběhla, protože si myslím, že odpovídá tomu, že YMCA je asociace, tzn., že sdružuje nejenom jednotlivce, ale i skupiny, samostatné Ymky. A že ústředí by nemělo být příliš pečovatelské, „rodičovské“, podobně, jak se dneska říká, že dospělé děti zůstávají doma v mama hotelích. Ale že ústředí by mělo být služebník, servis pro Ymky, které budou vědět, co potřebují a chtějí i od ústředí. Já vím, že je to ideál, ale základní myšlenka byla tato a myslím si, že je správná.
Čím je YMCA pro Miloše Vyleťala…
Pro mě je skutečně YMCA křesťanská ekumenická organizace. Tím mne oslovila a získala. Jsem katolík, ale na prvním místě se cítím být křesťanem, otevřeným všem lidem dobré vůle (…) YMCA je křesťanská, ale není církev, což je někdy nevýhoda, ale někdy přednost a myslím si, že na tomto má stavět. (…) Jsem rád, že postupně v posledních cca 15 letech vznikly dokumenty Poslání, Vize, Strategického plánu a že to v nich také dominuje. Uvědomuji si, že každá ta „ymkařská doba“ je hodně o tom, jak to dělat, aby naše poselství bylo přijímané, vstřebatelné, případně vyhledávané ostatními lidmi. (…) Ten duch, podstata, nitro, to je stejné od Pařížské báze a Kampalských principů atd. Ale formy a způsob práce, se musí přizpůsobovat, už jenom tím, že z 80, možná z 90 procent je YMCA pro děti a mládež. A ti jsou v největším progresu a vývoji, nekončících proměnách. (…) Teď je to mnohem těžší pro vás mladé, pro ymkaře, reagovat. Řada věcí se nedá udělat ze dne na den nebo dokonce odhadnout, kudy se bude vývoj ubírat. Přeji všem, kdo dnešní Ymku vedou, ať se jim to daří.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 3. 12. 2019, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: YMCA Setkání
„Setkání na celý život“ – tak by se mohla jmenovat kapitola ze života Miloše Vyleťala, která se začala psát ještě před rokem 1989.
V roce 1989 jsme se s manželkou a ještě s některými přáteli dostali do Finska. Ještě byl socialismus a my jsme netušili, že bude nějaká Sametová revoluce, že se něco změní, takže pro nás to bylo jako Alenka v říši snů. (…) Když jsme přijeli na ten manželský tábor, uprostřed finské přírody u jednoho krásného jezera, vstoupili jsme poprvé do velké tělocvičny, kde bylo 300 lidí, kde se zpívalo na plno, tak jsem byl Pánem Bohem zasažen a povzbuzen. Také tím, co jsme tam prožívali na téma manželství a budování manželství. Pak jsme se dozvěděli, že to pořádá YMCA Helsinki a že ten program vytvořil pastor Kari Törmä z helsinské Ymky. (…) V té době se mu blížilo k padesátce, už měl vytvořenou řadu programů pro křesťanské manažery, vedoucí, ať už mládeže nebo dospělých, ale také vytvořil se svojí manželkou a přáteli tady ten program manželských setkání.
Ihned po návštěvě ve Finsku Vyleťalovi dostali chuť rozjet podobný program u nás.
Jasně naše představy byly, že tajně, maximálně pro těch 10, 12 rodin, ať nepoutáme pozornost, ať to může pár let fungovat. Ale potom na podzim, 17. listopadu došlo k báječným změnám. Ale my už jsme v té době naplno připravovali tábor tady u nás pro manžele a pro rodiny.
K obnovení YMCA došlo až poté, co byl uspořádán první tábor Manželských setkání…
Nicméně se (YMCA, pozn. red.) obnovila a Dr. Drápal, který byl jedním z takových tahounů, možná hlavní tahoun obnovy Ymky po roce 1989, tak jezdíval do evangelického sboru v Krnově a dobře se znal i se švagrovou a švagrem a s lidmi z toho krnovského sboru. Tak nám, a vůbec evangelickému sboru, nabízel, ať v Krnově uděláme Ymku, mluvili jsme s ním o tom, že nám se to líbí, že jsme to zažili ve Finsku. Hledali jsme nějaký způsob, jak to u nás realizovat. Nejdřív jsme ta Manželská setkání dělali pod krnovskou Ymkou, ale posléze, když Manželská setkání vyrostla a byla několikanásobně větší než krnovská Ymka, tak jsme se osamostatnili, a vytvořili jsme Ymku Manželská setkání. A díky tomuto jsem se začal dostávat do kontaktu s ostatními Ymkaři, dostal jsem se do Prahy na různá setkání.
V Ymce poté Miloš Vyleťal vystřídal řadu funkcí.
(…) Od nějakého roku 1991 asi do toho roku 1994 jsem byl člen ÚV a v roce 1994 přibližně, jsem byl zvolen předsedou celorepublikové Ymky už v České republice. (…) A já jsem potom v roce 1998 odstoupil, protože mi bylo nabídnuto, jestli bych nedělal regionálního sekretáře na Moravě. (…) Takže jsem byl nějakou dobu, asi do roku 2000, regionálním sekretářem pro Moravu. A po té, co na ústředí skončila Jana Vohralíková jako generální sekretář, tak ÚV hledal někoho, kdo by dokázal okamžitě místo ní nastoupit a převzít její agendu. (…) Tak jsem byl rok generální sekretář na pomezí roku 2000, asi do června 2001. Probíhala reorganizace Ymek, což si tehdy doba a situace vyžádala, bylo určité napětí mezi sdruženími a ústředím (…). Takže jsme finišovali změnu stanov, vytváření samostatných Ymek jako kolektivních členů, to bylo to hlavní. Krizový management s cílem stabilizovat Ymku a najít nového generálního sekretáře. Bylo vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém byl vybrán Štěpán Hejzlar. Jemu jsem postupně v průběhu několika měsíců předával informace, papíry, zkušenosti a než jsem skončil i nepostradatelný štempl (úsměv)... Pak už jsem se nevracel do původního civilního zaměstnání, ale nastoupil jsem v rámci našeho sdružení jako sekretář YMCA Manželská setkání.
O Manželských setkáních…
My jsme sdružení s celorepublikovou působností, ale ve skutečnosti máme převažující část členů z Moravy, nejvíc Brno, Olomouc a okolí. Začali jsme tím, že jsme dělali manželská setkání, to jsou takové částečně vzdělávací, částečně zážitkové, částečně terapeutické, duchovní programy. A ty jsme dělali týden v létě, víkendová obnova na podzim, víkendová obnova na jaře, mezitím nějaké jiné semináře, vzdělávání vedoucích, příprava mladých lidí, kteří se pak starali o děti. Takže určitý program celoroční jsme měli, ale nebylo to ze začátku v těch 90. letech tak intenzivní, ale postupně přibývali další, protože se rozšiřovala přednášková činnost a přibývaly akce pro otce s dětmi, pro mamky s dětmi nebo zaměřené jenom na mužství, na ženství, jiný typ programu pro manžele nebo pro rodiče. Přibývalo toho víc a víc a dělávali jsme to v různých objektech, na různých místech, v Jeseníkách, na Hostýně. A zase takový kvalitativní skok v tom našem sdružení nastal, když jsme v roce 2003 dostali darem charitní domov, klášter od řeholních sester, které tam byly od roku 1958. Je to objekt v horách ve východních Krkonoších, v malebném bočním údolí, ne moc frekventovaném, což je báječné pro naše aktivity. (…) Takže jsme se pustili okamžitě do rekonstrukce, teď je z toho rekreační a vzdělávací ymkařské centrum, s kapacitou 50 lůžek, s kaplí, s klubovnou, s učebnou. Tam už se střídají celoročně programy různých skupin.
Miloš nebyl na svou práci pro Manželská setkání sám. Bez jeho ženy Gity si Manželská setkání nelze představit.
Bylo báječné, že to byla naše společná služba, které jsme se mohli společně věnovat a prožívat ji jako něco pro nás důležité a spojující. (…) Díky vzoru Kari Törmä a jeho manželky Terttu jsme od začátku prožívali Manželská setkání jako ymkařský program. Takže nám to společně s Gitkou rezonovalo a my jsme to chtěli tímto způsobem dělat pro sebe a dělat to i pro druhé, posloužit. (…) Tady by bylo asi dobré říct, že ona se stala dřív sekretářem našeho sdružení než já. Já jsem se jím stal až v roce 2001, kdežto ona po poslední mateřské nastoupila jako sekretář na částečný úvazek o deset let dříve.
Kde se v začátcích česká Ymka učila? Odkud čerpala své know-how?
Různě, podle toho, kdo měl jakou příležitost. Pro nás osobně bylo nejdůležitější, co jsme se dozvěděli a prožili ve Finsku, v Helsinské Ymce. Významná však byla od začátku aktivita Dr. Drápala, který nabízel možnosti, teď nemyslím jenom mně nebo nám, ale všem, kdo byl trošku ochoten a schopen se zapojit a rozvinout program, možnost jet do zahraničí, Rakouska, do Německa... Nebo přicházeli ze zahraničí Ymkaři jako Dietrich Reitzner a další, kteří hned od začátku vedli poutavé vzdělávací ymkařské semináře. Ze začátku, v prvních porevolučních letech, plných fakt velkého nadšení a nasazení, tak to byli snad z 90 procent lektoři ze zahraničí, z evropské Ymky, z národních Ymek. (…)
Ymka – profesionalita i společenství – lekce ze zahraničí i od starých ymkařů…
Ve Finsku na nás udělalo dojem, jak měli všechno kvalitně připravené, promyšlené a zorganizované. Přestože vše připravovali a vedli většinou dobrovolníci, bylo to na profesionální úrovni a přitom přirozené, lidské. Nejen organizace a vedení akce, ale taky např. prezentace přednášek, workshopů, které měly svůj vysoce osobní a duchovní rozměr. Byly více svědectvím, než poučováním. Úplně jsme hltali každý detail, doslova jsme „kopírovali“, každou věc, kterou jsme tam viděli, slyšeli, zažili.
(…) A to co jsem se naučil tady o české Ymce, tak bylo z kontaktu a sdílení se starými Ymkaři, jejich zkušenosti, jejich vzpomínky na to, jaká byla jejich YMCA před 50 - 60 lety, co na ně nejvíc zapůsobilo.
Propojení duchovního a manažerského přístupu – vzpomínání na osobnosti
Určitě osobností pro mě byl jako první Kari Törmä, protože já jsem do té doby o Ymce skoro nic nevěděl. Takže Kari Törmä, potom Dr. Drápal a řada starých Ymkařů, skvělých lidí jako bratr Šimsa z brněnské Ymky, bratr Zajíc a senioři z Pražské Ymky, nebo Dr. Šimek, který působil několik let v ústředním výboru (…). Velmi mne obohatil a inspiroval Dietrich Reitzner, z rakouské Ymky, který k nám jezdil, zejména v prvních letech velice intenzivně a obětavě. On měl už tehdy možná tolik let co já teď, (…) nicméně měl takovou „nakažlivou“ energii, vedl množství seminářů a propojoval lidi a skupiny. Několikrát jsme ho pozvali na seminář pro začínající podnikatele a manažery a on to nádherně spojil s křesťanstvím, s Biblí. Pamatuji si, jak to na mě nepůsobilo vůbec nějak násilně, ale naopak, velmi přirozeně a přesvědčivě.
V mém vnímání to byla stejná ymkařská škola života a modlitby, jakou jsem poznal u Kariho. Modlit se spontánně, aby to nebylo jenom něco formálního, naučeného, ale děkovat ve chvíli, kdy člověk cítí, že má za co děkovat, a prosit, když je potřeba si více uvědomit naši závislost na Pánu. A pak tady ještě působil Michael Wardlow ze Severního Irska, ten vlastně hned od začátku pomáhal Ymce i Ymkám zprostředkovat zkušenosti a dotace ze zahraničí.
A jeden z prvních byl americký program Saphire, program americké pomoci, rozvoje, který on organizoval i administroval, (…). My jsme mu k tomu dodávali podklady a on jim dal podobu projektů, což jsme v té době ještě moc neuměli. To však byla jedna věc, ale druhá věc, myslím ještě důležitější, že se upřímně zajímal o nás, naše vize a potom o programy, které tady probíhaly (…).
90. léta v Ymce – budování společenství i zázemí
Jednak byla silná snaha oslovit a získat zkušené lidi, kteří ví, co to je YMCA, byli s ní bytostně srostlí, díky osobní zkušenosti a ochotni to předávat. Takovými lidmi byli všichni ti stále duchem mladí senioři, kteří ještě žili. Byli pro nás jednotlivě i celou českou Ymku obrovským obdarováním! A současně bylo nutné získat nové lidi, mladé lidi, které tato myšlenka Ymky osloví a dát to dohromady. Takže skoro celá 90. léta nebo minimálně polovina byla intenzivně v tomto hledání a dávání lidí dohromady. (…)
YMCA se budovala od člověka k člověku, po sborech, po různých společenstvích. Byla snaha i na vysokých školách oslovovat vysokoškoláky - křesťany. Vím, že Dr. Drápal a někteří další se snažili navštívit každé město, kde byla vysoká škola. Byly různé směry, dnes bychom řekli asi „strategie“, šíření ymkařských myšlenek, ze kterých postupně vykrystalizovala první zapálená sdružení a nosné programy, které známe dodnes. A druhá věc byla zase snaha, až dobrodružná, získat nazpátek majetek, aby bylo kde rozvíjet naši činnost, tzn. tábory, klubovny, domy.
O transformaci po roce 2000 Ymek na kolektivní členy.
Řekl bych: kdo má, bude mu přidáno. Kdo nemá, bude mu odňato i to málo. Takže ta transformace byla z mého pohledu velmi dobrá pro ty, kdo byli ochotni se ujmout aktivity, samostatnosti, odpovědnosti. Mohli si, myslím, svobodněji rozhodovat a jednat. Zřejmě to mohl být problém pro některé menší Ymky nebo Ymky, které měly problém s aktivními členy. Ale zase na druhou stranu zůstala možnost, že ekonomika, účetnictví jim nadále vedlo nebo vede ústředí.
Z mého pohledu to byl dobrý tah, (…) já jsem spíš zastánce té reorganizace, transformace, jak tehdy proběhla, protože si myslím, že odpovídá tomu, že YMCA je asociace, tzn., že sdružuje nejenom jednotlivce, ale i skupiny, samostatné Ymky. A že ústředí by nemělo být příliš pečovatelské, „rodičovské“, podobně, jak se dneska říká, že dospělé děti zůstávají doma v mama hotelích. Ale že ústředí by mělo být služebník, servis pro Ymky, které budou vědět, co potřebují a chtějí i od ústředí. Já vím, že je to ideál, ale základní myšlenka byla tato a myslím si, že je správná.
Čím je YMCA pro Miloše Vyleťala…
Pro mě je skutečně YMCA křesťanská ekumenická organizace. Tím mne oslovila a získala. Jsem katolík, ale na prvním místě se cítím být křesťanem, otevřeným všem lidem dobré vůle (…) YMCA je křesťanská, ale není církev, což je někdy nevýhoda, ale někdy přednost a myslím si, že na tomto má stavět. (…) Jsem rád, že postupně v posledních cca 15 letech vznikly dokumenty Poslání, Vize, Strategického plánu a že to v nich také dominuje. Uvědomuji si, že každá ta „ymkařská doba“ je hodně o tom, jak to dělat, aby naše poselství bylo přijímané, vstřebatelné, případně vyhledávané ostatními lidmi. (…) Ten duch, podstata, nitro, to je stejné od Pařížské báze a Kampalských principů atd. Ale formy a způsob práce, se musí přizpůsobovat, už jenom tím, že z 80, možná z 90 procent je YMCA pro děti a mládež. A ti jsou v největším progresu a vývoji, nekončících proměnách. (…) Teď je to mnohem těžší pro vás mladé, pro ymkaře, reagovat. Řada věcí se nedá udělat ze dne na den nebo dokonce odhadnout, kudy se bude vývoj ubírat. Přeji všem, kdo dnešní Ymku vedou, ať se jim to daří.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 3. 12. 2019, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: YMCA Setkání