YMCA Brno již několikátým rokem pracuje na projektu pomoci několika vesnicím v rumunském Banátu – oblasti, ve které leží šest českých vesnic. Již potřetí uspořádala velikonoční zájezd do těchto míst. Pokusím se vám přiblížit několik mých subjektivních dojmů z této cesty. Pokud by vás zajímala oblast Banátu, historie, fakta, atd. pak vás raději odkážu na www.banat.cz.
Nějakou dobu před Velikonocemi jsem dostal od YMCA
Brno nabídku, zda bych nechtěl jet do Banátu. Dlouho
jsem neváhal a vize zajímavě prožitých několika dní
v retro stylu v krásné přírodě a poznání prostředí, kde
YMCA Brno již několik let pracuje na zajímavém projektu,
mě přiměla k souhlasu. A jak lépe strávit kousek
dovolené, než příjemně a užitečně. Odjížděli jsme z Brna,
ve středu 20. dubna večer. Na místo srazu a odjezdu
jsem dorazil jako třetí. Ihned jsem se seznámil s paní
Maruškou, nejstarší účastnicí akce, která se z jejího
vyprávění ukázala být zkušenou a díky pozdějšímu zážitku
i zdatnou turistkou. Po chvíli se začali trousit další
účastníci zájezdu a jen s malým zpožděním jsme vyrazili
směr Rumunsko.
Když jsme se dostali z Brna na dálnici ujala se slova
Lucie z YMCA Brno a náš průvodce všeobecně
zvaný Fík, který pracuje pro CK Kudrna a také
pro Člověka v tísni a zná poměry v Banátu velmi dobře.
Dověděli jsme se po cestě řadu údajů, aby byl náš zážitek
zasazen do širších souvislostí. Hned na začátku 4x
zmínil, že se jedná o zájezd, který pořádá YMCA Brno.
A vzhledem k tomu, že prakticky všichni účastníci byli ze
široké veřejnosti a přihlásili se kvůli samotnému Banátu,
byl jsem v průběhu akce často tázán, když zjistili, že jsem
ymkař, co že to ta YMCA vlastně je. Cesta přes Maďarsko
až na jihozápad Rumunska, kde se Banát nalézá trvala 10
hodin, což se dalo přežít celkem v pohodě. Po cestě jsme
ještě naložili českého velvyslance v Rumunsku, který se
chtěl do této oblasti podívat jako běžný turista, bez limuzíny
a červených koberců.
Brzy ráno jsme tedy dorazili do rumunského městečka
Moldova Noua, kde pro nás všechny připravila jedna krajanka snídani uprostřed sídliště mezi paneláky. Byl to celkem dost zajímavý zážitek, říkal jsem si, udělat takový piknik na sídlišti u nás, to by jistě vzbudilo pozornost.
Ještě jsme tu nakoukli na klasický trh, kde prodávali především
zeleninu a ovoce, nejen místní, ale i exotické, ale
také slepice a výrobky pro domácnost. Co mě zaujalo
nejvíc byly celé hlávky kvašeného zelí – více jsem se
o tom dověděl později…
Odtud jsme jeli do města Drobeta-Turnu Severin, kde je
obrovská přehrada – viditelná i na satelitních snímcích
Země – zvaná Železná vrata. Její součástí je i malé muzeum,
kde jsou předměty nalezené při její stavbě – památky
po Římanech a Turcích a lze nakouknout i do technického
zákulisí vodního díla. Tady
se mi přihodila zajímavá věc.
Paní, která měla toto muzeum
na starosti se nám snažila velmi
vehementně něco vysvětlit
– rumunsky. Nikdo tomu nerozuměl,
ani naši průvodci, vůbec
nechápu proč zrovna mně, ač
nemám žádné zvláštní nadání na
jazyky, bylo to co říká, zcela zřetelné.
Chtěla vědět, kolik je nás
dospělých a kolik dětí, aby nám
mohla prodat vstupenky a pak
se nám snažila vysvětlit, že
z prohlídky nebudeme nic mít,
protože vše je pouze v rumunštině.
Jak se ukázalo náš průvodce
Fík věděl o exponátech
možná víc než samotná paní,
takže nám poskytl odborný výklad v češtině a paní jen
zírala, co jsme to za samoobslužnou skupinu.
Po cestě z přehrady jsme jen na pár minut zastavili
v pensionu u pana Františka na břehu Dunaje pod
Eibentálem. Postavil si tam takový malý hrad, kde má
restauraci a ubytování pro asi 12 lidí, pokud budete mít
cestu kolem zastavte se, z jeho hradeb (střechy) je nádherný
výhled. No a pak už hurá do první české vesnice
– Svaté Heleny, kde jsme se ubytovali u místních krajanů
v chaloupkách. Čekala nás večeře u domácích a tady
jsme právě zjistili, proč že nakládají ty celé zelné hlávky.
Jejich sváteční jídlo je totiž plněná paprika, ale místo
papriky používají stočený zelný list. Měl jsem během
pobytu možnost jíst naložené zelí a okurky v několika
domácnostech a musím říct, že to umí znamenitě. Pak
jsme vyrazili na nedaleký kopec, kde byl krásný výhled
na Dunaj, dělali oheň, opékali slaninu a sýr a brambory,
sledovali západ slunce… Až druhý den jsme se od pana
domácího dověděli, že právě na těch místech se ráda
vyhřívá „napurka“ – krajany takto zvaná zmije růžkatá,
velmi jedovatý had, před kterým jsme byli varováni už
v autobuse. K získání informací o dalším programu výletu
a k bližšímu seznámení se, jsme po návratu do vesnice
využili místní hospůdkoobchod pana majitele zvaného
Pepsi, protože jako první do tohoto místa přivezl nápoj
téhož jména.
Na Velký pátek byl naplánován výlet do jeskyně Kulhavá
skála, která byla 6 km od vesnice. Obyvatelé českých
vesnic v Banátu jsou však velmi zbožní a ve Svaté Heleně
jsou kousek od sebe hned dva kostely – katolický a baptistický.
Část výpravy se tedy rozhodla jít do jeskyní až
po bohoslužbách. Zajímavé bylo, že většina obyvatel
bydlících na dolním konci vesnice směřovala do horního
baptistického kostela a většina obyvatel horní části
proudila směrem ke katolickému kostelu. Na křižovatce
před hospodou pak vznikal jakýsi pomyslný ekumenický
prostor, kde se všichni potkávali a zdravili, bylo to
moc milé i zábavné. Zvolil jsem baptistický kostel, protože
jsem věděl, že v dalších vesnicích už nebude. Zajímavostí místního sboru je asi 20 členný hudební soubor, ve kterém hrálo 10 mandolinistek,
7 hráčů na flétny, 2 harmoniky a 2 kytary. Jak baptisté,
tak katolíci přišli na velkopáteční Bohoslužbu v černém
či velmi tmavém oblečení (na rozdíl od sobotní vigilie
a nedělní Bohoslužby, kdy přišli v bílém či světlém). Po
Bohoslužbě se naše „baptistická“ skupina vydala stopovat
část výpravy, která vyrazila už ráno. Místo po klasických
proužkových turistických značkách (které tu dělá
Klub českých turistů, takže si připadáte jako u nás) jsme
se vydali také po červené, ale tečkované a tudíž jsme po 4
km nenarazili na modrou, která po 2 km končí u Kulhavé
skály. Pokračovali jsme dále krásnou přírodou a asi po
18 km jsme narazili na ono rozcestí. Pěkný výlet!
Na bílou sobotu jsme se vypravili do další české vesnice
– Gerníku. Velitel Fík, řekl, že kousek půjdeme s veškerou
bagáží a pak ji naložíme na traktor, jak se ukázalo
onen kousek byl asi 10 km. Cesta krásná a příjemná,
počasí výborné, jen v dálce kazila idylu skupina čtyř
pražských čtylkolkářů, kteří rejdili po panenské přírodě
jako pominutí. V Gerníku jsem bydlel u ředitele místní
školy, dověděl jsem se, že obec se rychlým tempem
vylidňuje. Má v celé škole jen 20 dětí, zatímco před 20
lety bylo 25 dětí v jednom ročníku. Gerník prý míval přes
1000 obyvatel, dnes má 300. Podobně na tom je i Svatá
Helena, z 900 obyvatel zbylo 340. Místní
se stěhují do Čech. Večer jsme se zúčastnili vigilie
v místním katolickém kostele.
Ráno nás čekal opět pěší přesun. Po cestě jsme viděli
soustavu vodních mlýnků na obilí, které místní stále
používají. Naším cílem bylo Rovensko, vesnice, která
slibovala největší retrozážitek. Ten se však nedostavil.
Musím říct, že právě tato má představa se příliš nenaplnila,
ano, stále se dá najít pěkný záběr, který vypadá jako
z předminulého století, ale jinak se ve všech banátských
vesnicích setkáte s moderními auty, televizí (s českými
programy), mikrovlnkou, satelity, wifinou, koupelnami
jako u nás… Někdy musíte i dávat pozor, aby se vám
do záběru fotoaparátu nedostala obří cedule – Zřízeno za
podpory EU, a to ať ve vesnici nebo přímo v lese. Mám
za to, že právě tento vliv „civilizace“ snižuje atraktivitu
regionu a proto v posledních letech, podle vyjádření
místních, množství turistů klesá.
Na velikonoční pondělí někteří z účastníků opět zavítali
do místního kostela, kde mimo jiné proběhl i křest a pak
už jsme se štosovali na vlečku traktoru, na kterém jsme
sjížděli za neuvěřitelně vtipných podmínek do údolí, kde
se nachází městečko Lubková – místo, kde náš čekal
autobus na zpáteční cestu domů.
Jaroslav V. Hynek, foto: autor textu a Zdeněk Vácha