SRBSKO, krajina plná ymkařských výzev

Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 06/2010, Vydáno dne: 12. 01. 2011

Po mnoha letech, kdy česká YMCA soustředila svoji zahraniční pomoc na rozvoj práce Ymky na Ukrajině, jsme dospěli k závěru, že je čas přesunout svoje aktivity podporující některou jinou začínající Ymku. Rozhodli jsme se oslovit Ymku v Srbsku. Neexistuje tam národní struktura a Ymka je jen jedno malé sdružení s cca 20 dobrovolníky, kteří pořádají jednorázové akce, především hudebního charakteru, nedaleko města Novi Sad v oblasti Vojvodina. Mimochodem v místě, kde žije velká slovenská komunita a tedy zde pro nás není jazyková bariéra.

1. Chybějící logo YMCA sundané na protest proti politizaci klubu.

Po několik emailech a osobním setkání na valné schůzi evropské Ymky se zástupci ze Srbska, jsme se rozhodli učinit osobní návštěvu přímo ve městě Bački Petrovač.

Vyrazili jsme ve složení Maruška Čašková (zahraniční sekretář YMCA v ČR), Dalibor Perašín (generální sekretář YMCA na Slovesnku), Marius Pop (generální sekretář YMCA v Rumunsku a zaměstnanec YMCA Europe, odpovědný za rozvoj Ymek na Balkáně) a já.

Cesta nám přinesla tři nová poznání. První zjištění bylo, že cesta z Prahy do Noviho Sadu (800 km) je stále rovně. Odbočí se pouze dvakrát a to za Brnem a za Budapeští. Druhým bylo, že za srbský dálniční poplatek 3 Eura se projedete po normální silnici, kdy můžete vedle sledovat postupnou výstavbu dálnice. A za třetí, při cestě do Srbka není radno mít v pasu razítko z Kosova. Nejen, že si vás odvezou na stranu, prohlédnout celé auto, ale tato razítka Vám v pase přeškrtají, neboť přeci taková země neexistuje a tedy nemůžete mít její razítko.

Čeká navigace zná bohužel jen jednu cestu v Srbsku, a tak při hledání místa, kde jsme měli bydlet, jsme byli nuceni použít intuici. Nezklamala. Ve chvíli, kdy jsme se uprostřed čtyřistatisícového města zeptali na adresu našeho ubytování nám bylo sděleno, že stojíme prakticky před ním. Po krátkém setkání s Marianem Triškou (předseda) Ivanem Andrasikem (sekretář) a Samuelem Cinkočkinem (nejaktivnější dobrovolník) nad místní tradiční kolenicí (řekněme pečené koleno) jsme se těšili na druhý den.
2. Interiér klubu pro mládež.

Sraz byl v Bački Petrovač – místo kde kluci žijí a kde rozvíjí svou práci v Ymce, v oblíbené kavárně – spíše hospodě, na fotbalovém stadiónu. Diskuze o vzniku jejich Ymky, o jejich práci a nápadech do budoucna a o situaci na tamním trhu organizací pro děti a mládež, nám zabrala více než dopoledne. Nedá mi nezmínit informace o pořádání velkého punkrockového festivalu, který každý rok navštíví tisíce lidí a který kluci v rámci Ymky pořádají. Následná exkurze do prostor klubu pro mládež (vizuálně podobný našim běžným NZDM) a do zkušebny ze studiem, které z části slouží aktivitám Ymky a z části hudební kapele, které je Samuel manažerem nám dokreslila obrázek o možnostech a aktivitách v Bački.
3. Zelí kam se podíváš.

Po několik emailech a osobním setkání na valné schůzi evropské Ymky se zástupci ze Srbska, jsme se rozhodli učinit osobní návštěvu přímo ve městě Bački Petrovač. Vyrazili jsme ve složení Maruška Čašková (zahraniční sekretář YMCA v ČR), Dalibor Perašín (generální sekretář YMCA na Slovesnku), Marius Pop (generální sekretář YMCA v Rumunsku a zaměstnanec YMCA Europe, odpovědný za rozvoj Ymek na Balkáně) a já.

Cesta nám přinesla tři nová poznání. První zjištění bylo, že cesta z Prahy do Noviho Sadu (800 km) je stále rovně. Odbočí se pouze dvakrát a to za Brnem a za Budapeští. Druhým bylo, že za srbský dálniční poplatek 3 Eura se projedete po normální silnici, kdy můžete vedle sledovat postupnou výstavbu dálnice. A za třetí, při cestě do Srbka není radno mít v pasu razítko z Kosova. Nejen, že si vás odvezou na stranu, prohlédnout celé auto, ale tato razítka Vám v pase přeškrtají, neboť přeci taková země neexistuje a tedy nemůžete mít její razítko.
4. Zleva: Marius Pop, Samuel Činkočki, Dalibor Perašín, Marian Triaška a Miki Erdinger.

Čeká navigace zná bohužel jen jednu cestu v Srbsku, a tak při hledání místa, kde jsme měli bydlet, jsme byli nuceni použít intuici. Nezklamala. Ve chvíli, kdy jsme se uprostřed čtyřistatisícového města zeptali na adresu našeho ubytování nám bylo sděleno, že stojíme prakticky před ním. Po krátkém setkání s Marianem Triškou (předseda) Ivanem Andrasikem (sekretář) a Samuelem Cinkočkinem (nejaktivnější dobrovolník) nad místní tradiční kolenicí (řekněme pečené koleno) jsme se těšili na druhý den.

Sraz byl v Bački Petrovač – místo kde kluci žijí a kde rozvíjí svou práci v Ymce, v oblíbené kavárně – spíše hospodě, na fotbalovém stadiónu. Diskuze o vzniku jejich Ymky, o jejich práci a nápadech do budoucna a o situaci na tamním trhu organizací pro děti a mládež, nám zabrala více než dopoledne. Nedá mi nezmínit informace o pořádání velkého punkrockového festivalu, který každý rok navštíví tisíce lidí a který kluci v rámci Ymky pořádají. Následná exkurze do prostor klubu pro mládež (vizuálně podobný našim běžným NZDM) a do zkušebny ze studiem, které z části slouží aktivitám Ymky a z části hudební kapele, které je Samuel manažerem nám dokreslila obrázek o možnostech a aktivitách v Bački.
5. Rybacia polievka.

Závěrečnou pracovní část dne jsme spojili s pozdním obědem, kdy jsme dostali místní speciální „rybaciu polievku“. Tedy mísu s červenou polívkou, ve které plavaly kusy velkých ryb, včetně ploutví, hlav a očí… jelikož nejím ryby, byl zážitek o to výraznější.

Po setmění nás kluci vzali ještě na vyhlídku na tamní městský hrad (něco jako náš Vyšehrad), do centra města a na nějaký ten shopping. Ráno nás čekalo již jen společné rozloučení ve shora uvedené kavárně, cesta skrze „vesnici zelí“, kde před každým domem stála fůra zelí k prodeji, opět malé kosovské zdržení na hranicích a pak již cesta rovně přímo za nosem až domů.

A jaké jsou závěry naší návštěvy?
Lidé, kteří chtějí práci Ymky v Srbsku rozvíjet jsou velmi milí, pohostinní a otevření novým věcem. Přes svou zaneprázdněnost (každý má alespoň dvě zaměstnání, aby se uživil) jsou schopni dělat něco i pro jiné, organizovat jednorázové aktivity a naplňovat volný čas těm, kteří jiné možnosti nemají. Chtějí mít ekumenickou Ymku bez vazby na denominaci (většina křesťanským aktivit je silně spojena s jednou konkrétní církví a ekumenická práce s mladými neexistuje), chtějí mít Ymku bez politického vlivu (ostatní dvě organizace mládeže v Bački Petrovač jsou silně zpolitizované a slouží k propagaci něčích politických zájmů) a chtějí aby Ymka nabízela mladým lidem možnost cestovat, poznávat jiné lidi a jiné kraje, poznávat vlastní kraj a zemi a především naplnit volný čas aktivitami, které budou cenově dostupné těm, jejichž rodiče mají průměrnou mzdu 250 Eur/měsíc.

Budoucnost naší spolupráce leží jednak v pomoci stabilizovat současnou situaci a umožnit práci jednoho člověka na malý úvazek, jako koordinátora místních aktivit a tím rozjet například příměstský tábor, přednášky a aktivity klubu pro mládež. Ale dále také ve vzájemných výměnách – česko-slovensko-srbský tábor, výměny mládeže, vyslání, či hoštění dobrovolníka, založení Ten Singu v Srbsku, pozvání Srbů na naše tábory apod. Přestože budeme každý rok rozvíjet ve spolupráci s různými českými Ymkami některé z programy, aktivitám přicházejícím přímo od Vás z místních Ymek se meze nekladou. Máte-li tedy kdokoliv zájem o společné projekty, neváhejte nás na ústředí kontaktovat a společně můžeme pomoci rozvíjet úžasné dílo jakým YMCA je. A kdo preferuje osobní kontakt, tak na Setkání YMCA v květnu na Soběšín přijedou i zástupci srbské Ymky.

Miki Erdinger, foto: Marie Čašková