O víkendu jsem fascinovaně sledovala dokument o partě
nadšenců, kteří se vydali po stopách obří krakatice. Kromě
několika pidikrabů nenašli ani mizernou chobotnici,
ale dokument o hypotetické gigantické obludě, která si
k svačině dává plejtváka obrovského, jsem sledovala
s otevřenou pusou asi metr od televize a asi už nikdy
nevlezu do moře. V sobotu jsem v restauraci Ambiente
jedla chobotnici.
Kamarádka, která ví, že jsem také schopná za určitých
okolností stlačit plejtváka obrovského, mi totiž dala k
Vánocům poukázku na večeři, která Vás opravňuje sníst
v té restauraci prostě všechno, co sníte. Mám takový
dojem, že původce nápadu otevřít podobnou restauraci
hřešil na to, že se jí lidé jako já vyhnou. Drželi jsme s
přítelem (který je na strádání hlady po mém boku zvyklý)
hladovku už od čtvrtečního večera.
Blouzníce hlady jsme to lidově řečeno „přepálili“ už v
první půlhodině. U salátového baru jsem při čekání na
lososa nenápadně vysála mísu sushi. Černošský číšník
nehnul brvou a s cynickým úsměvem vysloužilého jazzmana
přinesl další, mnohem menší. Tu vysál přítel pod
záminkou, že jde pro citrón. A pak už do nás padalo jehněčí,
telecí, vepřové a kdoví, co ještě, a my jsme pouleli
oči jako děti z chudobince. Černošský jazzman s telecí
kýtou na tyči začal být lehce nervózní, když jsem před něj
s krevetím ocáskem trčícím z pusy přistrčila umaštěný
talíř. A tak jsme se měli jako v ráji a v noci nám bylo
hrozně špatně a já jsem vzpomínala na léta, kdy jsem
ochraňovala zvířata a jedla jsem zrní. A taky jsem přemýšlela
nad tím, že ta krakatice, když zhltne plejtváka
obrovského, musí potom nutně klesnout ke dnu a že jí je
možná taky pěkně blbě.
Mám vůbec s tou osmirukou obludou hodně společného.
Včera jsem třeba v půl desáté pádila z práce a vyřizovala
telefonát a najednou jedu po zadku z kopce po silnici s
nákupem na břiše a u toho normálně dál telefonuju. Tak
mi došlo, že mám v poslední době tolik rukou jako průměrný
indický bůh. Bohužel moje životnost je podstatně
menší.
A tak když jsem před víkendem během pracovního hovoru
se zmatenou úřednicí důchodového věku přešla plynule
do angličtiny, když jsem zvedla vlastní babičce telefon
a představila se do něj celým jménem včetně obchodní
firmy a dotazu „jak Vám mohu pomoci“, když jsem si na
víkend naplánovala, že vybourám (mimo jiné) ve svém
dezolátním bytě panelovou zeď, napíšu dva tři fejetony a
uběhnu cvičně půlmaratón, došlo mi, že rukou můžu mít
třeba dvacet, ale hlavu budu mít vždycky jenom jednu.
Tak se v zájmu zachování duševního zdraví hodlám přihlásit
na jógu, kde se mi osm chapadel bude zatraceně
hodit a panelovou zeď bude bourat univerzální Ukrajinec
Ivan. Já mu budu inteligentně radit, vařit svoji specialitu
„topinky alá antracit mit Knoblauch“ a pak půjdu s
časopisem Dieta pod paží na vysokých podpatečcích
omrknout slevy. Ale to asi dřív spatříte obří krakatici,
víte. Jenom doufám, že si při běhu po parku a rozbíjení
panelu nepřerazím chapadlo.
A co jsem tím chtěla říct? Nechme mluvit poezii:
Přijdeš domů, pustíš bednu
Přejíš se a klesáš ke dnu?
Zapomeň na trestní kauzu
Bez výčitek dej si pauzu
I největší workholik,
co má toho dvakrát tolik
promění se když se smráká
Z krakatice na plejtváka
Renata Francová, kresba: autorka textu