Svět snowborďáckých machrů a sněženky...

Autor: vojbergr <protein(at)ymca.cz>, Téma: 01/2005, Vydáno dne: 01. 02. 2005

Tak nějak by se mohla jmenovat rekapitulace nejúspěšnějších českých filmů s „horskou“ tematikou. Posledním přírůstkem do rodiny je nadějná komedie útočící na smysly teenagerů - Snowborďáci.


Recept na úspěšný „zimní“ film je u nás vždy stejný. Horské kopce, pokryté alespoň půl metrem sněhu, mladí lidé (když už ne věkem, tak alespoň duchem), veselá zápletka a trhák je na světě. Češi holdují v zimním období sledování těchto zasněžených příběhů z pohodlného křesla a s grogem v uce. „Zimní“ filmy dávají iluzi pobytu na horách a perfektní lyžovačky i těm, kdo se bojí na lyže jen pohlédnout a po sjezdovce raději nechodí ani pěšky. S tebou mě baví svět, Sněženky a machři, a teď Snowborďáci.

Tři komedie, jejichž společným menovatelem jsou horské prostředí a cílová skupina – teenageři. V řadě stojí ovšem i další snímky. U koho by nenavodil dokonalý pocit zimní dovolené třeba Anděl na horách s Jaroslavem arvanem v roli nerudného revizora, který se náhle ocitne na podnikové rekreaci v Tatrách? Nebo tolik „české“ příhody rodiny Homolkových, která v jednom z dílů jejich filmové série zavítá do Krkonoš. Do hor nad „Špindlem“ se vrací i nejnovější imní hit – Snowborďáci. V hlavních mužských olích (neříkejme chlapeckých, protože ve filmu jde především o předčasné dospívání) hrají dva normální kluci z města – Vojta Kotek a Jiří Mádl. Kotek se stal idolem holčičích srdcí již dříve než Snowborďáci spatřili světlo ateliéru, ale teprve „prkno“, sníh a rozpačité dobývání dívčích srdcí v novém filmu ho vynesly nad postel každé normální průměrné české dívky ve věku 13 – 19 let, kde z plakátu shlíží na své obdivovatelky.

Námětem a zápletkou film režiséra Karla Janáka nijak nevybočuje z řady podobných snímků. Stručně řečeno, chlapci si přijeli na hory užít trochu té zimní pohody a naučit se jezdit na svých nových snowboardech, což jim, jak sami říkají, „umožní sbalit nějakou štěrbinu“ (překladu snad netřeba). Takové a podobné výrazy nejsou ve filmu výjimkou. Někdo se při jejich vyslovení třepe, k ospravedlnění autorů je ale třeba poznamenat dvě věci: Za prvé v dané scéně a v daném dialogu opravdu „sednou“, za druhé ti, na které se film obrací především, tak mluví. Ale Snowborďáci nejsou vulgární natož perverzní a nebylo by fér vytrhávat jednotlivé výroky herců z kontextu.

Bláznivé scény, nereálné situace, přehánění a nadsázka – znaky crazy komedie, které, okořeněné českými reáliemi, dávají dohromady zajímavý portrét našich mladších spoluobčanů tedy těch, co teprve nedávno dostali občanku nebo na ni teprve čekají). Pobyt na horách u despotického bratrance se pro oba kluky mění z mlhavého rána v jasný den v okamžiku, kdy na sjezdovce potkávají tři slečny, zřejmě o kousek starší (či přinejmenším yspělejší) než jsou oni sami. O dívky ale mají zájem i místní „frajeři“ (starší a vousatější než Kotek&Mádl), kteří, zdá se, u slečen zprvu výrazně bodují. Dívky prožívají tradiční dilema – starší a zkušenější, i když trochu necitelný muž nebo hodný, zamilovaný holobrádek co ani neumí jezdit na prkně? Nejdřív volí první možnost. Mladíci se ale nevzdávají a po smršti akčních cén a nepředstavitelných situací, nakonec v tomto modelovém zápase dobra se zlem vítězí a dostanou od dívek nejen silvestrovský polibek…

To, že se v závěru objeví i něco postelových scén, dokazuje, že filmová tabu vůči mládeži jsou zapomenuta zahrabána luboko pod liberalizačním nánosem posledních desetiletí. Ona je to totiž hezká podívaná od začátku až do konce. Lucie Vondráčková i Barbora Seidlová (o Martině Klírové nemluvě) jsou hezké, a tak se dá předpokládat, že každý kluk u filmu vydrží sedět až do ávěrečných titulků. roblém je možná v tom, že na Snowborďáky epůjdou jenom „ti s občankou“, ale třeba i esetiletí kluci, kteří by si na podobné scény ze života mohli pár let počkat. Snowborďáci dokázali to, oč se často marně učitelé i rodiče – našli si cestu k teenagerům. Nadšené reakce náctiletých diváků jsou toho důkazem. Jsou tak přirození a tak skuteční, že se nabízí otázka.

Co všechno je možné dětem a náctiletým prostřednictvím takových filmů sdělit? A nedá se toho tak trochu zneužít? Vždyť stačí strčit hlavnímu hrdinovi do ruky jointa a nechat ladé diváky, ať se s ním identifikují (ostatně, trochu se „hulí“ i ve Snowborďácích). Ale není to trochu přehnané? pravdu teď všichni kluci a holky budou jezdit na hory, aby tam kdesi v zastrčené horské chatě společně potmě dosahovali ospělosti? Zřejmě ne. Pokud jsou totiž Snowborďáci filmem, který skutečně kopíruje tav české mládeže, pak už na ty hory stejně všichni jezdí. A pokud je to naopak, tedy pokud jsou Snowborďáci vizí do budoucna, pak s tím stejně nic nenaděláme, protože ž na nich všichni stejně byli v kinech a už „vědí jak na to“.

Snad by bylo lepší, aby tuto recenzi psal patnáctiletý kluk nebo holka, kteří vědí, jak to mezi jejich vrstevníky chodí. Těm by se možná zdály výše popsané řádky jako úplný blábol. Autor, terý sám teprve řed pár lety opustil hranice „náctiletosti“ se neubránil bvyklému zamyšlení nad „tou dnešní dobou, kdy je všechno rychlejší, ládež rychleji dospívá a to, co za jeho mladých let bylo absolutně nemožné, je dnes dávno překonanou běžností“. Vám, kteří jste duchem ještě aspoň rochu přítomni dnešní době a chcete své děti vzít na Snowborďáky, o doporučuji. Omládnete s nimi. A vám „už s občankou“, kteří chcete nechat své rodiče doma a jít na Snowborďáky, doporučuji, vzít si s sebou nějaké kamarády, abyste pak všechno mohli v klidu probrat, protože tohle je film o vás. Zda je to přesný obraz, posuďte sami.

Vojtěch Berger